Jak jste se k psaní knih dostala?
Psala jsem ráda už na základní škole. Na střední jsem napsala dívčí román, ale v nakladatelství mi řekli, že mi ho nevydají, a tak jsem s tím asi na šest let přestala. Pak jsem však začala jezdit do Afriky a měla jsem potřebu všechny zážitky zpracovat, tak jsem se pustila do beletrie a ono to vyšlo.
Proč bych si měl Dobrovolnici přečíst?
Protože jde o napínavý příběh z exotického prostředí. Češka Amélie se vypraví do Keni jako dobrovolnice. Jednou se však probudí zakrvácená v šamanově chýši v severní Keni a vůbec nic si nepamatuje.
Hana HindrákováAutorka knih Děti nikoho, Karibu Keňa a Dobrovolnice líčí drsný život v africké Keni, kam se před lety dostala jako nadšená dobrovolnice. Je předsedkyní neziskové organizace Fair, jež se snaží pomáhat chudým v Keni. |
Jedním z velkých témat, kterých se dotýkáte, jsou únosy dětí...
Unášejí je jako otroky na pole, posily oddílům dětských vojáků, holky unášejí do nevěstinců. Většinou jsou to děti z chudinských čtvrtí, které jsou zdánlivě bezprizorní. Bývají nejčastěji bez školní uniformy, u nich je to snazší, neboť se zdá, že nikam nepatří a že se po nich nebude nikdo shánět. Uniforma je sice drahá, ale částečně je chrání.
Kdo jsou ti únosci?
Jsou to obchodníci s dětmi, místní mafie.
Na které zážitky byste raději zapomněla?
Otřesné bylo setkání s dětmi na ulici, viděla jsem pětileté, jak fetují lepidlo. Dost hrozně na mě také zapůsobil jeden z největších slumů v Africe Kibera a silný moment byla také návštěva státní nemocnice v západní Keni. Jak to tam vypadá, si tady člověk nedovede ani představit. V jedné místnosti je padesát postelí, ve špíně tam leží desítky sténajících lidí, mají použité injekční stříkačky. Strávila jsem tam jednu noc a stačilo.
Slum Kibera u keňského Nairobi (16. září 2009)
Promítnou se tyto zážitky do vašich příběhů?
Ano. Nejdřív se z toho člověk musí vypsat, ale než to napíšu do knížky, tak si od toho musím dát odstup. Na místě si dělám jen poznámky.
Zrovna před pár týdny jste se z Keni vrátila.
Byla jsem tam deset dní, pobyt byl kratší než obvykle, neboť Keňa teď není po zářijovém útoku v obchodním centru v Nairobi příliš bezpečná (po teroristickém útoku zemřelo 68 lidí, pozn. red.). Poprvé jsem se podívala po turistických zajímavostech, dosud jsem se v Nairobi pohybovala jen v chudinských čtvrtích. Ve slumu Kibera jsme rozjeli šicí projekt, jde o kurz, který jsme zaplatili třem ženám. Dostanou půjčku na šicí stroje a dílnu, ve které budou podnikat.
Proč půjčku?
Kdybychom jim peníze dali, nebudou mít takovou motivaci si podnikání udržet. Měl by to pro ně být hnací motor. Jsou to nezaměstnané svobodné matky, které by jinak neměly šance peníze získat jinde, protože nemají práci ani čím ručit. Další projekt děláme v západní Keni. Bude také pro tři ženy, v tomto případě půjde o chov slepic. Poskytli jsme jim opět formou půjčky peníze na stavbu kurníku a nákup slepic. Vejce, které slepice snesou, budou prodávat po hotelích.
Samostatní, svépomocní lidé jako šance pro chudou Afriku?
Ano. Cílem je, aby lidé na venkově dostali šanci, měli práci a nemigrovali do měst, kde většinou skončí v chudinských čtvrtích nebo na ulici. Nakonec nemají peníze ani na to, aby se vrátili na venkov. Nechceme podporovat pasivní čekání na pomoc.
Jak se vůbec o útoku v obchodním centru s odstupem času v Keni mluví?
Když jsme k centru přijeli autem, náš tamní kamarád nám popisoval, kde ozbrojenci stříleli, kde ležela mrtvá těla. Byl to pro ně obrovský šok a je to stále horké téma, protože se očekávají i další útoky ze strany Somálců. Teroristé se snaží útočit na Keňu proto, že když ublíží Keňanům, tak ublíží i dalším zemím, které jsou na ni závislé. Keňa je totiž nejvyspělejší země ve východní Africe.
Něco se po té tragédii změnilo?
Po centru Nairobi se pohybuje spousta policistů, při vstupu do obchodního centra vás projíždějí skenerem, jestli nemáte bombu nebo zbraně. Něco propašovat bych ale jako běloch měla mnohem jednodušší, nás nekontrolují vždy. Zopakovat podobný útok by až tak velký problém nebyl.
Z televizních záběrů je patrné, že hned vedle luxusních obchodů žijí lidé na ulici v hrozných podmínkách. To je pro Keňu typické?
Kontrast mezi chudými a bohatými je obrovský, téměř chybí střední třída. Vedle slumu je dvoumetrová zeď a za ní luxusní vila s bazénem.
Nyní máte rozpracovaný další román, v němž hraje důležitou úlohu kouzlo vúdú. Jak jste se k této magii dostala?
V Keni je čarodějnictví dost rozšířené, jen se o tom nemluví. Skrze čaroděje se lidé snaží ovlivnit svůj život, třeba když chtějí někoho uzdravit nebo si finančně polepšit. Věří i ve zlou magii, jdou k čaroději, když někomu závidí, nebo chtějí někoho zaklít. Nám se podařilo domluvit si schůzku s dobrým čarodějem, ale i tak mě z něj běhal mráz po zádech. Kdyby mi to tady někdo vypravoval, co dělá, tak bych se mu smála. Když jsem však na vlastní oči viděla jeho postupy, začala jsem věřit, že to funguje.
Co jste viděla?
Popisoval nám své rituály, co dělá, když po něm lidé chtějí, aby jim pomohl získat peníze nebo ženu. Vědecky se to vysvětlit nedá, hodně to souvisí se sugescí, svou roli budou hrát i nadpřirozené síly.
Čím bychom se od Afričanů měli inspirovat?
Mají víc než my schopnost žít přítomností. My se stále zabýváme minulostí a budoucností a přítomnost nám uniká. Ničím se nestresují, nikam nespěchají, radují se z maličkostí.
Dá se psaním u nás živit?
V Česku se tím uživí asi jenom Michal Viewegh, muselo by se vám podařit dostat se na zahraniční trh. Já to mám jako přivýdělek, doteď jsem pracovala v hotelu. Snažím se najít práci na částečný úvazek, abych mohla psát. Pro mě má psaní ještě jeden význam - když si moje knížky koupíte přes naši organizaci, část peněz jde na projekty do Afriky.
