Dlouholetý knihovník Jan Meier o tom loni v prosinci v libereckém nakladatelství Bor vydal knihu Broumovsko a Policko literární. Provede zájemce po knížkách i životech osmdesáti tvůrců, od malého Aloise Jiráska, kdysi tak nešťastného z handlu „v Němcích“, až po špičkovou polskou prozaičku Olgu Tokarczukovou, která chalupaří kousek za hranicí.
U pestrého čtení s řadou fotografií od legendárního Horsta Bauera, Pavla Rejtara, Vladimíra Waageho či Oldřicha Jenky se dá plánovat výlet do terénu i na stránky literárních originálů.
Jan Meier a knihovna
|
„Z mé dřívější knížky Broumovsko a literatura z roku 2003 jsem převzal dva drobnější texty, jinak jsem údaje o většině autorů výrazně doplnil a jsou tam i nové poznatky. Třeba Jaroslav Špulák, o jehož knížce jsem tehdy psal, už vydal pět dalších a objevila se i nová jména, třeba Hana Lundiaková, která, myslím si, mezi našimi prozaiky stoupá k hvězdám nejvyšší kvality. Drobnou zajímavost jsem vybádal o jednom z bydlišť studenta Aloise Jiráska u broumovského kováře Meiera. Sám klasik se zmýlil v knize Z mých pamětí, když uváděl jeho jméno s chybou, což po něm převzali i téměř všichni životopisci,“ říká vedoucí Městské knihovny v Broumově Jan Meier.
Proč jste tentokrát přidal i Policko?
Oba regiony i broumovská a polická literatura jsou pozoruhodně provázané řadou osobností, jako byli Alois Jirásek, Sigismund Bouška nebo V. V. Tomek, kteří mají svou broumovskou i polickou stránku v životě i tvorbě a jedna bez druhé je takřka nemyslitelná. Patřil by sem možná i Josef Škvorecký. I když v Broumově pobyl jen dva týdny a v Polici jeden školní rok jako učitel, nenechal niť suchou ani na jednom z měst. Na rozdíl od Jiráska, který sem přišel v jedenácti letech a strašně tu strádal, protože ho sem přesadili do cizího prostředí. Nakonec si však Broumovsko oblíbil a zamiloval, což Škvorecký asi ne. Ale když jezdil do Náchoda, byl ochoten přijet i do naší knihovny nebo na Ostaš. Je můj velký rest, že se to tehdy nepodařilo.
Od kdy se datuje váš zájem o zdejší literaturu?
Když nepočítám dětské knížky, tak to bylo od Krtičkových Bájí a pověstí z kraje Jiráskova, jež mi předčítala doma maminka a jejichž tajemno mě strašně zaujalo.
Kam patříte svými kořeny s německým jménem?
Nejsem z broumovských Němců, ale kořeny tu mám pořádné, protože žiju v domě, kde se za Rakouska-Uherska v roce 1917 narodil můj táta, což byl následek dědova opušťáku z fronty. Jinak jsme byli Češi, můj děda byl z Police. Já jsem vlastně etnický Kvíčerák (tak se přezdívalo obyvatelům Police nad Metují, tedy Kvíčerova, místo k večeru se tam říkalo „k víčeru“, pozn. red.). Kromě vojny a studií jsem prožil všechny roky v Broumově a dneska je ze mě takový Broumovák, že jakmile přejedu Pasa, začne se mi stýskat a na Mýtě ztrácím veškeré občanské jistoty.
Knížku jste napsal tak, že nenudíte.
Přál jsem si, aby to bylo vyprávění. Začínám monografickými medailony o nejvýznamnějších autorech od Jiráska po Marii Stryjovou. Pak jsem přiřazoval ty, co k sobě patří. Je tu třeba kapitola o moderních autorech, literátech s jedinou povídkou o Broumově, o píšících výtvarnících nebo o Codexu gigas. Zdejší literatura je i žánrově velmi pestrá: romány, povídky, historická i moderní díla, poezie, ale také divadelní hry, komiks či operetní libreto. Podle Luňáčkovy povídky Na Hvězdě napsal Krtička Polický libreto a byla z toho opereta, která se v Broumově hrála ještě v 50. letech.
Našel jste pro sebe nějaké překvapení?
Jedno z největších dobrodružství jsem zažil při psaní kapitoly o Marii Anně Hirschmannové. Kdysi jsem nahodile narazil na její knihu, která se jmenovala Hansi. Dívka, která milovala hákový kříž. On je to vlastně příběh dívky z Honů, která fanaticky vyznávala nacistickou ideologii. Doma byla přísně nábožensky vedená, byla sirotek a pocházela z Liberce. To se člověk v té knize nedozví, to jsem zjistil až potom. Když jsem psal rukopis, myslel jsem, že o ní napíšu půldruhé stránky, teprve pak jsem ale zjistil, že vyšla její druhá knížka Nemusíš zestárnout, kde je toho o regionu daleko víc. Její maminka, když už věděla, že zemře, dala dívku na vychování na Hony ke kamarádce, nový tatínek ji chtěl adoptovat, ale ten liberecký to nedovolil. Otčím na Honech ji nenáviděl, jejím vzorem se stal učitel, který byl velký nacista už zkraje 30. let. Rok se vzdělávala v Broumově a pak šla studovat pražskou školu pro vedoucí nacistické mládeže. Po válce utekla před odsunem do západní německé zóny, prohlédla, věnovala se misijní činnosti a žije na Havaji. Před šesti lety přijela na přednášku do Police nad Metují. Přes odkazy na internetu jsem se dostal na její přátele české adventisty, pak na českou překladatelku a korespondoval jsem s její sekretářkou na Havaji, ale to už paní byla upoutaná na lůžko. Tento její příběh vyšel také jako komiks, čtenáři ho najdou na internetu.
Fotogalerie |
Která knížka vás bere nejvíc?
Je to okrajová věc ze 60. let Případ moudrých panen od Evy Kolářové. Jde o detektivku o uzavřené společnosti na chatě Hvězda, která těží z tamní atmosféry. Vítr rozráží okenice, skřípou schody a na skále se rozsvěcí světlo. To mě vždycky dostane. Romantické a tajemné prostředí Hvězdy je tam krásně postiženo.
Máte i nějaký literární objev?
V podstatě ano, je to Polák Hubert Klimko-Dobrzaniecki. Narodil se v Bielawě, žil dlouhá léta na Islandu, teď je ve Vídni a v několika svých knížkách se dotýká Broumovska, dokonce i naší knihovny. Jeho povídka Let je obrovským vyznáním jeho obdivu k Broumovu. Vypráví o klukovi z Bielawy, který najde na mapě Broumov a se svým profesorem ho chce navštívit, i když je hranice v socialistické éře neprostupná. Knížka povídek vyjde teprve letos v češtině, v Českém rozhlase její překlad krásně četl Igor Bareš.
Je velký úspěch, že k vám jezdí besedovat Olga Tokarczuková.
Byla tu poté, co napsala Denní dům, noční dům, takovou svou první přeshraniční knihu. S brněnským nakladatelstvím Host jsme pak s ní v hotelu Veba pořádali velkou besedu, kde jsme probrali vše, co od ní vyšlo v češtině. Tam byla v publiku polovina Poláků. Naposledy byla v kreslírně kláštera. Už dříve ale vystoupila v Šonově, takže jsme nebyli první. Zajímavé je, že děj knihy Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých situuje do malého městečka u Chudoby a píše i o Náchodě. Na jednom ze zdejších setkání prozradila, že ve skutečnosti je to Nowa Ruda a Broumov. Částečně tam hraje roli i náchodské knihkupectví a knihkupec, což bych měl být já. Občas se s Olgou potkáváme, víme o sobě stále.
Soudě podle besed je knihovna skutečně jedno z kulturních center.
Když člověk čte knížku od Jiřího Muchy nebo Egona Bondyho, říká si, že by bylo hezké si s nimi popovídat. Když je člověk knihovník, tak autora pozve na besedu. Míval jsem štěstí, že se to často povedlo. Jejich podpisy mám tady na zdi. Byla u nás Eva Kantůrková, Jiří Grygar, Uršula Kluková, Věra Křesadlová, Ludvík Vaculík, Petr Šabach, Ludvík Kundera, Ivan Mládek, Arnošt Lustig i další, a také Robert Fulghum, když vyšel jeho román Třetí přání.
