„Pobyt za mřížemi je frustrující i pro toho, kdo je tam jen na návštěvě,“ říká vězeňský kaplan Pavel Zvolánek z Církve adventistů sedmého dne. O duchovní život vězňů se s přestávkou stará už od roku 1994. Poslední tři roky dojíždí do Valdic na Jičínsku a je také předsedou spolku Vězeňská duchovenská péče (VDP), který sdružuje kaplany a dobrovolníky z řad duchovních i laiků.
„Rozdíl mezi kaplanem a dobrovolníkem je, že kaplan je zaměstnanec věznice. V současné době ve 35 věznicích jich je 50. Někteří mají menší úvazek, třeba tady ve Valdicích jsme tři – katolík, adventista a husita – a máme malé úvazky. Kaplan musí chodit do věznice pravidelně jako do zaměstnání. Dobrovolník tam chodí ve svém volném čase, ale v podstatě může dělat téměř stejnou práci,“ vysvětluje systém vězeňské duchovenské péče Pavel Zvolánek.
Jak se člověk stane vězeňským kaplanem?
Předně musí mít nějaké vnitřní směřování ke službě ve věznici. Ne každý duchovní může být vězeňským kaplanem nebo dobrovolníkem. Musí cítit jakési povolání od Pánaboha. My v rámci VDP sdružujeme asi 13 církví, což je nejen v Evropě, ale i celosvětově unikátní.
Co pro odsouzené děláte?
Snažíme se jim ukázat jiné hodnoty, než na jaké jsou zvyklí. Celá řada z nich jsou lidé, kteří nepoznali své rodiče, vyrůstali v dětských domovech a podobných zařízeních. Ukazujeme jim, že jejich život může po propuštění vypadat jinak. Máme individuální rozhovory, bohoslužby i skupinové aktivity, pokud to vedení věznice dovolí.
Co musí vězeň udělat, aby se dostal ke kaplanovi?
Musí se nejprve písemně nahlásit, že má zájem o duchovní péči. My se to dozvíme přes vychovatele a na prvním setkání kaplan zjistí, jaký má ten dotyčný zájem, jestli je z nějaké církve, jestli má požadavek na duchovního z konkrétní církve. Kaplan pak tu péči zajišťuje. Pro vězně je to dobrovolné.
Jakou roli hraje ve vězení rozdělení do jednotlivých církví?
Odsouzený nebo obviněný si většinou vybírá člověka, který mu sedí lidsky, příslušnost k církvi nehraje tak zásadní roli. Navíc my máme v kodexu ekumenické spolupráce, že naše služba není misijní, takže nezískáváme pro své církve další členy. Jde nám o to, aby se tito lidé zamysleli sami nad sebou, nad svým duchovním životem. Nabízíme jim studium Bible, různé duchovní aktivity, někdy organizujeme i kulturní akce nebo návštěvy zajímavých osobností.
Jak vězni slaví Vánoce?
Vánoce ve Valdicích, ale i v dalších věznicích, jsou zvláštní. Odsouzení je nemají moc rádi, protože vzpomínají na Vánoce, které nemohli prožít doma, protože byli často v dětských domovech. Snažíme se, abychom jim je zpříjemnili. Mají zvláštní večeři při Štědrém dnu, na některých oddílech jsou schopni si udělat i docela kvalitní štědrovečerní stůl, chlebíčky, zákusky, dostávají více balíčků. Snaží se udělat něco, aby to pro ně bylo v tom čase příjemné.
Ve Valdicích je bezmála tisícovka vězňů, kolik z nich se účastní duchovenské péče?
My tři kaplani máme dohromady asi 80 odsouzených, kteří nás navštěvují. Není to velké procento. Myslím, že těch se skutečným zájmem je mnohem méně. Z těch mých bych je napočítal na prstech jedné ruky. I to je docela dobré. Průměrná doba věznění ve Valdicích je 14,5 roku a 70 procent lidí se sem vrací. S tím je velmi složité něco dělat, jen u malého procenta se podaří je začlenit.
U ostatních jde tedy o zabití volného času?
Pro někoho ano. Třeba ve vazební věznici v Českých Budějovicích, kde jsem pracoval před 20 lety, jsem měl kancelář s výhledem na ulici. Obvinění se celé dny dívali jen do dvora věznice a čas od času mě požádali, jestli by se mohli třeba deset minut dívat ven na městský život, auta, lidi. Už se nemohli dívat z okna cely. To jsem jim umožňoval. I to bylo pro ně velmi silné.
Mají vězni nějaké výhody, když se účastní bohoslužeb?
Nemají. Ale pokud ke mně někdo chodí pravidelně a já vidím, že se jeho hodnoty posouvají, mohu se připojit k žádosti o podmíněné přerušení trestu. Ale to jim neříkám. Takové doporučení jsem za tři roky dal asi třikrát.
„Do obžaloby se raději nedívám“
Ve Valdicích jste jeden den v týdnu. Je to výhoda, že nejste v kontaktu tak často?
Ano. Už jen v tom, že se nedá zcela vybudovat nějaký pevný vztah a já mám díky tomu čistou hlavu. Navíc se snažím moc se nepitvat v těch případech. Někdy jsou děsivé, hrozné, častokrát nepublikovatelné. Nicméně já se k těm lidem snažím přistupovat s čistým listem. Oni se dříve nebo později o svém případu rozpovídají sami.
Nedíváte se, kdo za vámi přijde?
Většinou ne. Podívám se jen na základní charakteristiku – kolik mu je let, jak vypadá, jaký má trest. Mohu se podívat, kolikrát byl trestaný a v jakých byl věznicích, ale to mu neříkám a nechám na něm, aby mi řekl, co sám chce.
Slýcháváte od vězňů, že jsou nevinní?
S takovými lidmi se moc nesetkávám. Je to možná i tím, že lidé, kteří jdou za kaplanem, nemají potřebu si vymýšlet. Ještě mi nikdo neřekl: já jsem to neudělal. To se možná stává v těch lehčích věznicích.
Vypráví vám odsouzení svůj příběh?
Stává se to poměrně často, ale teprve tehdy, když se naváže vztah důvěry. Trvá to několik měsíců, někdy i dva roky, než ten odsouzený pochopí, že nemám zájem ho podrazit. Pak se třeba pomodlíme, někdy jenom mlčíme, díváme se do očí nebo úplně někam jinam a já se snažím jen mu být nablízku. Ta služba je často jen o blízkosti.
Jaká je pozice kaplana oproti ostatním pracovníkům věznice?
Vězni nám dávají najevo, že máme takový zvláštní status. Trochu mezi nebem a zemí. Jsme sice zařazeni ve vězeňském systému, ale protože jsme duchovními, je naše práce specifická. Jsme třeba jediní, kdo jim ze zaměstnanců podá ruku. Dozorci totiž mají v předpisech, že musí mít jednorázové rukavice, když se vězňů dotýkají. Už jen podání ruky nám proto pomáhá přeskočit velkou bariéru. Jsem proto přesvědčený, že nás respektují a váží si naší práce. Za to jsme rádi.
Chtějí po vás, abyste vyřídili zprávu rodině nebo něco pronesli?
Někdy se to stane, ale my to zásadně neděláme a dělat nesmíme. Kdybychom to udělali jednou, už bychom v tom lítali. Tady se informace velmi rychle šíří. Oni si hned řeknou, co si mohou k někomu dovolit. Když jsem přišel do věznice, také mě zkoušeli. Musíte umět říct ne. Laskavě, ale jednoznačně.
Nakolik si u vězňů získáte důvěru a respekt?
U odsouzených to bývá častokrát účelové, protože jim někdy udělám čaj nebo přinesu nějakou duchovní literaturu. Nedělám si iluze. Celá řada biblí prošla plícemi odsouzených, protože je tam jemný papír a oni si z toho namotali cigaretu. Proces důvěry se buduje stejně jako venku, někdy kratší, jindy delší dobu. Ve Valdicích je skoro polovina z 48 doživotně odsouzených. S některými z nich pracuji. I oni mají určitou šanci, po 20 letech mohou zažádat o podmíněné propuštění. Musím říct, že s některými z nich mám vybudovaný velmi přátelský vztah, vůči odsouzeným se však snažím mít určitý odstup. Snažím se být přátelský, ale nevytvářet přátelství, byť jsme všichni hříšníci, všichni porušujeme některá přikázání a všichni potřebujeme odpuštění. Proto jsme na jedné lodi.
