V zimě nejčastěji zasahujete při úrazech. Jaká jsou základní doporučení pro návštěvníky hor?
Doporučujeme nepřeceňovat síly, mít v pořádku vybavení a dobré oblečení, nezapomínat na dobré naplánování pohybu v horách, sledovat předpověď a vývoj počasí.
Přibývá úrazů s rozvojem horských středisek a větším počtem lyžařů, anebo jich ubývá například proto, že lidé mají kvalitnější vybavení a zázemí je bezpečnější?
Počet úrazů stoupal, jak se vyvíjely lyže a rychlost lyžařů. V posledních třech až čtyřech letech je jejich počet zhruba na stejné úrovni. Myslím si, že to lepší nebude, protože úrazy, které ošetřujeme, nejsou způsobeny vnějšími podmínkami, ale většinou jde o přecenění vlastních sil nebo nepozornost. A tomu se nikdy nedá zcela zabránit.
Lidé často vnímají Orlické hory jako menší pohoří. Není to „zrádný“ přístup, zavánějící podceněním nebezpečí?
Nejsou nejvyšší, ale stále jsou to hory. Na jedné jejich straně může být nádherné počasí, na druhé zataženo či bouřka, která nepozorovaně přejde přes hřeben. Potom nastává náhlá změna počasí či viditelnosti a lidé se začnou ztrácet. Podcenění nebezpečí a nedodržování zásad v tom samozřejmě hraje roli.
Jste také členem lavinové a kynologické komise. Jak je to v Orlických horách s nebezpečím lavin?
Občas nějaká lavina spadne i u nás. Nejznámější je případ, kdy před několika lety spadla mezi Deštnou a Skuhrovem a zasáhla i hlavní silnici. Zasahovali jsme tam s lavinovým psem, přestože jsme neměli hlášené žádné pohřešované, což se naštěstí potvrdilo. Občas se stane, že někde sjede sníh nebo menší lavina. I loni jsme to zaznamenali.
Jaký byl nejdramatičtější zásah ve vaší kariéře?
O tom je velmi těžké mluvit. Každý případ, který skončí smrtí, je velmi dramatický. A těch jsem zažil už mnoho. Samozřejmě se lépe vzpomíná na ty se šťastným koncem. Nejvíce si cením záchrany dítěte, které se topilo v bazénu v Deštném. Povedlo se to tak, že dnes nemá žádné následky, což pokládáme za vynikající výsledek. Přitom zpočátku to vypadalo hodně špatně, dítě se resuscitovalo, byla povolána letecká záchranná služba, která je přivedla k životu, a v nemocnici se podařilo je oživit docela.
Jak se z učitele stane náčelník horské služby?
To záleží na tom, jaké má člověk zájmy a také, kde bydlí. Vzhledem k tomu, že mým zájmem byly vždy hory a lyžování, tak jsem byl už jako učitel dobrovolným členem horské služby.
U horské služby jste také cvičitelem a instruktorem. Hodí se vám při tom pedagogické vzdělání a učitelská praxe?
Určitě, toho jsem využíval při školeních ještě předtím, než jsem se stal náčelníkem, a využívám toho dodnes.
Kde jsou počátky vašeho vztahu k horám?
Narodil jsem se v Červeném Kostelci a už jako malý kluk jsem jezdil do Krkonoš a do Orlických hor. Vztah k horám mám od malička.
A oblíbená místa?
Sice mám na starosti celé Orlické hory, ale bydlím v Deštném, ke kterému mám osobní vztah. Žiju tam od roku 1989 a mám rád blízké kopce, jako je Velká a Malá Deštná či Vrchmezí, ale i Pěticestí nebo Anenský vrch. To jsou místa, která rád navštěvuji i několikrát za měsíc.
Jaký je vlastně zájem o práci u horské služby?
Je to dobrovolná činnost a všeobecný trend je dnes takový, že co je dobrovolné, o to není příliš zájem. A to se týká i horské služby. Máme s tím podobný problém jako třeba dobrovolní hasiči.
Je možné, že vám časem budou lidé chybět?
Myslím si, že ano. U horské služby je problém i v tom, že podmínky přijetí jsou velmi náročné. Zájemce musí mít dobrou fyzickou kondici, být zdatný, bezvadně lyžovat či bydlet, kde slouží. Navíc jsou Orlické hory celkově menší a počet vhodných lidí je omezený. Přesto je stále vybíráme, a ne každý se k horské službě dostane.
