Kněz Josef Suchár, který se na začátku 90. let s přáteli pustil do obnovy vysídlené sudetské vesničky, vyzdvihuje celý tým a stovky dobrovolníků, kteří obci na severních svazích Orlických hor vrací život. Na podzim si u něj novináři doslova podávali ruce, jeho tvář se totiž v reklamě na banku objevila na billboardech po celé zemi. Přitom Neratov letos žil hlavně jinými tématy.
Jak se Neratov dostal do reklamy na banku?
Paní z jejich PR tady byla jako dobrovolnice. Řekla o nás kolegům a jejich nadace nás začala podporovat drobnými projekty. Začali sem jezdit na brigády. Později nás navrhli na cenu jejich nadace, a když připravovali novou reklamní akci, chtěli do ní zapojit neratovský příběh. Když tu točili, hodně je to chytlo a rozhodli se, že nás vezmou jako vlajkovou loď kampaně.
Jak se vyrovnáváte s tím, že vystupujete v komerční reklamě?
Byť je jejich, v zásadě dělají reklamu oni nám. Dostali jsme se do povědomí veřejnosti v měřítku, které by jinak nebylo uskutečnitelné. I způsob, jakým to udělali, není dehonestující, využívající, ale hodný a k nám laskavý. To je něco, co si mí kolegové zaslouží. Neratov si zaslouží tento druh pozornosti.
Jak se vy cítíte jako tvář kampaně na billboardech?
Měli jsme s tím původně trochu problém, protože jsem tam nechtěl být sám. Já nejsem Neratov. Chtěl jsem, aby tam byl kolektiv. Oni však potřebovali jednu tvář. Jestliže mám něčemu posloužit, není to pro mě problém. Problém je, že mám někdy vnitřně pocit, že je mi přisuzováno více pozornosti, než si zasloužím. Je to rozpor, se kterým se musím vnitřně poprat.
Jak se na to dívají vaši kolegové v církvi?
Myslím, že lidé, kteří mě znají, mají radost. Mé životní přesvědčení o postavení kněze je, že kněz pomáhá lidem nést život. Aby ho měli v plnosti, musí ho žít s nimi. Nemůže se vzdálit od bolestí a radostí života. To, co dělám, je dané místem. Kdybych byl v Hradci, nebudu jezdit s bagrem. Tady je to součást našeho života. Jsem vděčný svým biskupům, že mi to tolerují a že mě v tom nechají. Všechny věci, které jsme tady dělali, jsem vždy projednával se svým biskupem. Když jsem slyšel ano, už pro mě nemohla být žádná překážka.
Sdružení Neratov letos oslavilo 25 let...
Mám to složité, protože pořád vidím, co je ještě potřeba udělat. Ale zase mám kolegy, kteří mě brzdí v přílišném rozletu a staví zpět na zem. Změna je vidět, ale je těžké hodnotit, jestli je to hodně, nebo málo. Jsem moc rád, že jsme nemuseli měnit základní ideu.
V létě jste chtěli otevřít vlastní pivovar. Nestihli jste to na pouť ani na výročí. Vařit se začalo až koncem listopadu, co stavbu zdrželo?
Začali jsme kopat loni na podzim, ale bohužel do toho vlétla nepříjemná zima. Tím se nám to natáhlo. Projekt stál kolem 13 milionů korun. Mohli jsme se do toho pustit díky úvěru, který je pro nás velmi výhodný rozložením plateb a úrokovou sazbou.
Pivovar v Neratově v Orlických horách vaří Poutníka.
Co si od pivovaru slibujete?
Mít na poutním místě vlastní pivo dokresluje příběh. Lidé ho určitě ochutnají, odvezou si flašku. Počítáme, že by měl zaměstnávat asi sedm lidí. Pokud ekonomika vyjde, jak je naplánovaná, měl by nám pomoci na dokrytí některých dotací.
Dá se říci, že se vezete na módě minipivovarů?
Určitě. Je to produkt, který je osvědčený a žádaný. Zvlášť tady v horách u poutního místa se to jeví jako něco velmi výhodného a věříme tomu.
Jaká je roční návštěvnost Neratova?
Za rok je to kolem 30 tisíc lidí, ale významně ji ovlivňují velké akce. Musíme to hlídat, abychom to nepřepálili, Neratov zůstal Neratovem a neztratil kouzlo. Z toho, co máme, bychom chtěli vytěžit co nejvíce.
Teď máte pivovar, hospodu, zahradnictví...
Obchod, prádelnu, rekreační objekt, kde naši klienti dělají úklidové práce. Dále středisko údržby, montážní dílnu a jsou tu dvě střediska sociálních služeb, což je chráněné bydlení. Teď se chceme ještě pustit do služby podporovaného bydlení. Někteří klienti nepotřebují tolik obslužnosti, ale potřebují nějaký dohled, aby nebyli zneužiti, protože jsou důvěřiví.
Chcete stavět nový objekt?
Máme rozpracovaný projekt na dům, který sloužil k bydlení. Mělo by v něm být 12 malometrážních jednotek.
Velkým projektem bylo otevření chráněné dílny v Králíkách, kdo tam pracuje?
Lidé z okolí. Skládají součástky do jističů pro firmu Siemens. Jsou to většinou operace, kterých není naráz tolik, aby firma vytvořila vlastní pracoviště. Jí by se to nevyplatilo a pro nás je to velká příležitost. Vybrali si nás a ukázalo se, že těch lidí je tam hodně. Jsou to třeba cukrovkáři, lidé po infarktech, s různými hendikepy. Je třeba pro ně připravit podmínky, což si v hektické době normální podnikatel dovolit nemůže.
Jak neratovské dílny fungují?
Snažíme se všechnu činnost, kterou děláme s lidmi s hendikepem, dělat v režimu sociálního podnikání. To znamená, že je to opravdový byznys, není to hraní si na práci. My v chráněných dílnách také děláme hrnečky, košíky a podobně, ale to zboží je žádané. Jsou to oficiální zakázky s termíny, ne prodávání někde na trhu. Je to zboží jako kterékoliv jiné a lze na tom postavit nějaký ekonomický rámec.
Pečivo z neratovské pekárny je k mání i v Praze.
Dílna se sama zaplatí a je z ní i nějaký zisk?
Když se poskládá zakázka a dotace z úřadu práce, může z toho být i nějaký zisk. Chceme naše aktivity držet v rovině sociálního podnikání, aby pokud možno každé středisko bylo alespoň na kladné nule. Samozřejmě se ucházíme o granty a dotace, ale spíše na inovace. Ne, abychom je projedli.
Velkým projektem bude i zpřístupnění věží v kostele.
Ten už je v běhu. Bohužel rok a půl se pracuje na papírech. Mám někdy pocit, že některým lidem nedochází, že se to taky někdy musí udělat. Do konce roku to mělo být hotové.
