Usměvavá a bezprostřední blondýnka si šla za svým, a proto už přes dvacet let vozí Hradečáky do práce, do školy i za zábavou.
„Cestující koukali. Byli zvyklí na chlapy a ne na dvaadvacetiletou holku,“ rozesměje se při vzpomínkách na své začátky za volantem v městské dopravě.
Jak vás napadlo, že se stanete řidičkou?
Už když jsem přišla na gymnázium, obdivovala jsem řidiče a byla zapálená pro to, že po maturitě půjdu do dopravního podniku a budu chtít jezdit. Těsně po gymnáziu jsem ale nastoupila na mateřskou.
A po ní se stala řidičkou?
No, to ještě ne. Nastoupila jsem do dopravního podniku, ale do předprodeje jízdenek. Pořád jsem však po tom volantu koukala.
A vaši nadřízení už věděli, že práce za přepážkou pro vás není to pravé?
Naznačila jsem to. Ale před těmi dvaadvaceti lety nebyl o ženy moc velký zájem. Doporučovali mi, ať raději zůstanu v kanceláři u jízdenek. Já jsem si však šla za svým.
Jak se vám vůbec podařilo vysněnou práci vybojovat?
Nejdřív jsem začala jezdit brigádně trolejbusem, v té době jsem si ještě musela udělat papíry na náklaďák. Cítila jsem ale, že za volantem trolejbusu je to mnohem lepší než v kanceláři. Když už jsem měla dva roky odježděné, začala jsem jezdit s autobusem. Mezitím jsem stihla ještě jednu mateřskou – a najednou z toho všeho bylo dvaadvacet let.
Po mateřské jste znovu sedla za volant bez problému? Nebála jste se toho, jak se za čtyři roky doprava změnila?
Já jsem původně myslela, že se vracet nebudu, protože jsem si během mateřské ještě udělala hotelovou školu. Ale jak se ten termín pomalu blížil, už jsem zase byla zpátky. A jelo mi to dobře. Po delší pauze jsem měla zácvik tři čtyři služby, abych se do toho dostala.
Naplnily se vaše mladické ideály, nebo jste je v průběhu let ztratila?
Ne, pořád jsem docela spokojená. Zatím jsem neuvažovala o tom, že bych něco měnila.
Když jste nastoupila před dvaadvaceti lety, řidiček ještě moc nebylo.
Ne, to jsme byly asi tři.
Jak vás brali kolegové?
Ti byli nadšení! Měli radost, že jsme oživením kolektivu.
A jak se na vás v té době dívali cestující?
Koukali, nebyli na to zvyklí. Byli zvyklí na chlapy, ne na dvaadvacetiletou holku.
Brali vás pozitivně?
Určitě, obdivovali, že se nebojím. A do dneška říkají: Všechna čest, že tady jezdí ženské. Stejné zkušenosti mají i kolegyně.
Takže jste se nikdy nesetkala s očima v sloup a povzdechnutím „ženská“?
Ale to ano, občas mají průpovídky, ještě i k tomu, že jsem blondýna, třeba: To bychom se asi měli připoutat. Toho já si nevšímám.
Nebojíte se ani o víkendu večer, kdy často vozíte lidi, kteří jsou opilí?
Ne, nikdy jsem s nimi neměla problém. Vím, že když je člověk hodně opilý a strká do strojku lístek třeba už jednou proražený, nemá cenu se do toho vměšovat, protože takový opilec už plno kolegů napadl. Za ta léta, co řídím, jsem nikdy s nikým žádný konflikt neměla.
Může to být i tím, že jste žena?
To nevím, protože kolegyně už nějaké konflikty měly. Jedna měla cestujícího, který nastoupil s jogurtem, a ona mu řekla, že by si s ním měl vystoupit. On ho po ní hodil.
Řídíte ráda i ve volném čase, nebo se volantu spíš vyhýbáte?
Když jedeme na dovolenou, vždycky řeknu manželovi, že dovolená je od toho, abych si od volantu odpočinula. Takže řídí on.
Nemáte profesní deformaci, že byste mu cestou udílela rady?
Ne, to vůbec ne.
Kdyby se vaše dcera rozhodla stát se taky řidičkou, budete jí fandit, nebo ji spíš zrazovat?
Dceři je šestnáct a teď studuje zdravotní školu. Kdyby se pro tuto práci sama rozhodla, určitě ji zrazovat nebudu.
