„O královéhradeckém divadle, které má v naší zemi unikátní staletou tradici, nevyšla ještě ucelená monografie. Jen Divadlo Drak vydalo několik publikací o své legendární profesionální loutkové scéně, říká autor konceptu publikace Alexandr Gregar.
„O dalších místních aktivitách najdeme řadu hesel v Encyklopedii města Hradec Králové (2012), před čtvrt stoletím vyšly dvě skromné brožury a o stručný nástin historie královéhradeckého divadla jsem se sám pokusil v knize Město a (jeho) divadlo, která v roce 2013 vyšla v pražském nakladatelství AMU a KANT. Kromě monografie o Studiu Beseda, vydané nedávno, jiný souhrn informací dosud není. Přitom existuje nepřeberné množství materiálů o historii starší, například z pera historičky Jaroslavy Pospíšilové či vědců zabývajících se jezuitským divadlem nebo divadlem ochotnickým. V různých archivech jsou stovky fotografických dokumentů, plakátů, programů či v odborném i denním tisku stovky kritických reflexí,“ pokračuje.
Ke spolupráci přizval historičku Jaroslavu Pospíšilovou, teatrologa Jana Císaře, kritika Jana Kerbra či novináře Petra Marečka z MF DNES. Svůj vhled do knihy uložili také dramatik Milan Uhde či divadelní publicisté Zdeněk A. Tichý nebo Vladimírové Just a Hulec.
Kniha Divadlo v Hradci Králové, jež se formátem hlásí k oblíbeným Fotoalbům, se pohybuje od formy sborníkových esejí až po encyklopedické heslo a podíleli se na ní autoři s osobní důvěrnou znalostí tématu.
VyznáníNapsali do knihy o Klicperově divadle „Dodnes si živě pamatuji na podobu divadla, když jsem sem v únoru 92 nastoupil. Oprýskaná budova, před divadlem jen neupravený plac, uvnitř chodby z lina, oprýskaná okna i dveře, na místě scény V Podkroví jen neutěšená půda a harampádí. Jedna pánská šatna se smradlavým gaučem, ze kterého trčely kusy molitanu... Tu jednu pánskou šatnu bych bral i dnes, ale je dobře, že vše ostatní již zmizelo v propadlišti dějin. Že dnes máme u Klicperů to, co máme. Ta léta přestaveb a rekonstrukcí patřila k těm nejlepším v mém životě...“ „Když se řekne Hradec, vybaví se mi Mirek Vildman, který mi dal první šance, Josef Krofta a jeho Candide, Mirek Krobot a hlavně Jan Grossman, který způsobil, že s ním porovnávám všechny režiséry, s kterými pracuju. A vzpomínám na tehdejší podobu hotelu Grand, kde jsem mockrát obědval pod krásným Preislerovym obrazem.“ „V červnu 2016 jsem hráli s Dejvickým divadlem v Klicperáku Zimní pohádku. Před představením jsem se prošel centrem města, byl hezkej podvečer, lidi pili kávičky v kavárnách na náměstí... Skoro nechtěně jsem si vzpomenul na svoje angažmá a na chmurnou podobu hradeckého náměstí v těch letech. A u kostela přišla vzpomínka na Josefa Kroftu, jak jsem se tam s ním nedávno loučil. A taky na to, jak mi kdysi jeden hradecký historik po pár deckách vína tvrdil, že Hradec je „fantastický město“, kde bylo nejvíc kališníků, nejvíc fašistů a nejvíc komunistů na počet obyvatel v České republice. Nevím, asi kecal. Mám na Hradec spíš hezké než hořké vzpomínky a hned bych si dal kávičku na náměstí...“ „Je těžké shrnout v pár větách těch čtyřiadvacet let v Klicperově divadle. Bylo v tom všechno - dobré i zlé. Nějaké slavné éry? Nesmysly! To nejdůležitější mám v srdci - lidi, kamarády, se kterými jsem měl tu čest se potkat. Chtěl bych jim poděkovat.“ „Na Hradec Králové vzpomínám s velikou láskou a vděčností. Mé první angažmá – můj první divadelní ředitel Milan Pásek – má učednická léta – mí první herečtí kolegové – má první shakespearovská role Viola ve Večeru tříkrálovém, ta měla velký význam i pro mou budoucnost – má první láska a manžel Maxmilián Hornyš – má první dcerka Kateřina – má divadelní máma, skvělá herečka a pedagožka Jarmila Cmíralová! Ani s odstupem let nemohu nic jiného než děkovat za přízeň osudu.“ „Od roku 2005 do roku 2015 mi bylo dopřáno prožít v Klicperově divadle s kolegy a diváky geniálně tvořivá a lidsky geniální léta. Díky Bohu za to. Přeju všem z celého srdce, aby se v Klicperově divadle tvořivě i lidsky dařilo dál.“ |
Obsahuje na 450 fotografií vybíraných z tisíců záběrů, také desítky glos herců, režisérů, diváků a přátel Klicperova divadla včetně bývalých členů souboru od Stanislava Zindulky či Václava Duška přes Miroslava Krobota, Pavla Rímského a Jiřího Štěpničku až po Petra Jeništu, Kamilu Sedlárovou, Jana Sklenáře či Pavlínu Štorkovou.
Je vybavena bohatými soupisy tvůrců a anotacemi téměř osmi set inscenací uvedených v hradeckém profesionálním divadle po roce 1949, jen rejstřík osobností obsahuje přes tisíc jmen. Nejtěžší na celém počinu byl úkol, jakým způsobem zaznamenat stovky inscenací po roce 1949, kdy v Hradci vznikla profesionální scéna.
„Přemýšleli jsme, jak shromáždit alespoň základní fakta a vybrat je tak, aby knížka podala ucelený obraz, aby byla čtivá a nemusela mít několik dílů. To byl oříšek. Nebylo jednoduché sestavit autorský kolektiv – o současném i minulém královéhradeckém divadle psala totiž celá plejáda kritiků i divadelních historiků, nejen současných. Limitující byl také čas, za který měla publikace vzniknout. Od prvního slova až po okamžik, kdy opustila tiskárnu, uplynul pouze jeden rok. Podařilo se to hlavně dík úsilí vydavatele Pavla Kubáta a jeho nakladatelství Garavin, podpoře od statutárního města Hradec Králové a od řady sponzorů. Jejich přičiněním lze rozsáhlou a graficky bohatě vypravenou publikaci získat za velmi rozumnou cenu,“ říká Gregar.
Nejvíce ho překvapily zájem a pečlivá práce oslovených spoluautorů, například Jana Císaře, Jana Kerbra či Jaroslavy Pospíšilové, a skvělý přístup pražského Divadelního ústavu, hradeckých knihoven i desítek fotografů, jejichž práce mohly přiblížit inscenace dnes existující už jen v paměti.
„A rovněž zájem veřejnosti, milovníků divadla či divadelníků, kteří se na tuto knížku začali těšit. Museli jsme sice zvolit co nejstručnější formu, ale věřím, že kniha si své čtenáře získá. A možná se stane inspirací dalším badatelům, protože práce některých tvůrců, třeba Milana Páska, Vladimíra Morávka, Davida Drábka, Karla Brožka, Pavly Tomicové, Marie Kleplové, Jiřího Zapletala a řady dalších, včetně inspirátora královéhradeckého „divadelního zázraku“ Ladislava Zemana, by si určitě zasloužily samostatné monografie,“ připomíná Alexandr Gregar.
