Mnozí z propuštěných vězňů jako první objali své rodiny, další nešetřili chválou na prezidenta Klause. Pavel Erban šel do vězení na Pouchov z azylového domu a teď se z hodiny na hodinu ocitl zas na ulici. Jeho pocity jsou spíš smíšené.
Jediným řešením hned po propuštění byl pro něj nonstop. Ode dna se pokusí odrazit znovu z azylového domu.
"Už jsem si naplánoval, jak si ve vězení odsedím zbytek trestu, za těch pár měsíců si ještě vydělám nějak peníze a vymyslím, co budu dělat pak. Chtěl jsem zatím řešit bydlení, protože žádné nemám a samozřejmě práci, bez které bych nemohl platit nájem," říká Erban.
"Teď jsem se najednou objevil venku a nevěděl, kam jít," popisuje čtyřiatřicetiletý Erban první minuty na svobodě.
Po projevu začala mela
Když v televizi na Nový rok promluvil prezident Václav Klaus, ani ho neposlouchal, zrovna hrál šipky. Pak se strhla mela. "Nevěnoval jsem tomu pozornost. Pak se však od televize ozvaly radostné výkřiky spoluvězňů a po několika minutách už z toho byla pěkná vřava. Všichni o tom mluvili, každý už se těšil, že půjde brzo domů," popisuje.
Nejtěžší chvíle na vězně teprv čekaly, to když zaměstnanci vězeňské služby začali zveřejňovat seznamy, koho se amnestie týká.
"V base vládla nervózní atmosféra, nejistota a chaos. Nikdo nevěděl, co se bude dít, čas se vlekl. Nikdo s tím vlastně nepočítal, vždyť poslední amnestie byla za Havla. Trochu nám to připomínalo tragikomedii, byli jsme jako muklové dušení ve vlastní šťávě," přirovnává.
Kolik lidí už opustilo věznice v hradeckém kraji(počet vězňů k 1.1./počet propuštěných k 4.1. v 15 hod.) Hradec Králové - 389/113 Zdroj: Vězeňská služba ČR |
Další den začali vězně dělit do skupin. Nikdo ale zatím nevěděl, jestli patří mezi ty, kteří za pár hodin půjdou domů.
"Byli jsme zrovna v práci, když nám jeden z hlídačů oznámil, ať si dvacet z nás sedne do autobusu, že musíme hned jet do věznice. Zůstali tam asi jen čtyři," říká Erban.
Vrátil se do cely, šel si v klidu lehnout a čekal na rozhodnutí. Nakonec ten den jel úplně s poslední várkou. Na sbalení měl jen chvilku, ve vazební věznici prošel lékařskou prohlídkou, vyřídil papíry a vyrazil.
"S chlapama jsme si ještě krátce zařvali, na svobodu jsem se dostal hodinu a půl před půlnocí. A v tu chvíli jsem si řekl: No super, ale co já teď budu dělat," vypráví.
Venku čekají dluhy
Erban si odpykával trest za neplacení alimentů. Má dceru, se svou ženou se však nerozešel v dobrém. Přenechal jí dům a zmizel. Od té doby je na ulici.
Teď stál před vazební věznicí a nevěděl, kam dál, takže jeho kroky zprvu mířily do nejbližšího nonstopu. "Zpátky bych se samozřejmě už nevrátil, ale nejsem z toho tak nadšený jako jiní. Musím vše řešit hrozně narychlo. Ani jsem si nestihl udělat kérku, už jsem ji měl i nakreslenou," usmívá se.
"Ale nebyl jsem jediný. Ven se dostali i chlapi třeba z Ostravy a netušili, co dělat," pokračuje vážněji.
Azyl aspoň na čas
V hospodě přečkal noc, pak se vydal pěšky přes město do Azylové domu Matky Terezy v Hradci Králové, kde už dříve pobýval. "Poté, co jsem odešel od rodiny na ulici, už nikdy jsem se nedostal zpět nahoru. Tenkrát mi pomohl Petr Macl z azyláku, který mě vytáhl z úplné bídy," vzpomíná.
Ve vězení byl už dvakrát, díky amnestii mu teď poslední trest zruší. "I tak je to však pro mě složité, zaměstnavatelé nikde propuštěného vězně nechtějí. Přitom já nejsem žádný vrah. Navíc jsem vyučený strojní zámečník s maturitou a sedmnáctiletou praxí. Jenže, koho to teď zajímá," povzdechne si.
Erban se teď pokusí sehnat si práci a odpíchnout se ode dna. Díky amnestii o několik měsíců dřív, než původně plánoval. Bydlet bude zatím v azylovém domě.
"Od chvíle, kdy začnu vydělávat, bych mohl zhruba do dvou let z exekuce na plat splatit dluhy. Jenže je to začarovaný kruh. Z toho, co mi z platu zbude, jen těžko zaplatím nájem a jídlo, natož dojíždění do práce," myslí si.
V azylovém domě však zůstat nechce a po víkendu zamíří stejně jako mnoho jeho propuštěných kolegů na úřad práce.
