Hold záchranářům, kteří přišli o své životy na Sněžce, přijdou jako každý rok vzdát jejich kolegové z horské služby na české i polské straně.
Messner a Spusta se před 40 lety vydali na pomoc turistovi, který se při sestupu z ledem pokryté Sněžky nešťastnou náhodou zřítil na strmou polskou stranu hory.
Jelikož nešlo o plánovanou záchrannou akci, neměli s sebou jisticí pomůcky, přesto neváhali a rozhodli se mladému lékaři ihned pomoci. To se jim stalo osudným.
Horal Jan Messner
Celý příběh má stále v paměti jejich tehdejší kolega a dlouholetý člen horské služby Přemysl Kovářík, který na místo spolu se záchranáři Míťou Kopeckým, Blahoslavem Švecem a Ladislavem Svobodou dorazil hodinu po tragédii.
„Tenkrát bylo krásné slunečné a mrazivé počasí, takže sníh byl zledovatělý, stezky byly jako sklenice. Manželé vyjeli na Sněžku lanovkou a dolů se rozhodli sestoupit pěšky. Na nohou tehdy měli kožené boty na běžky, které samy o sobě hodně klouzaly,“ vzpomíná Kovářík.
Muž se neudržel a po chvíli se zřítil ze svahu na polskou stranu
Turistovi na vrcholu u staré dřevěné meteorologické stanice podklouzla noha, podjel pod řetězy a sjel po zmrzlém povrchu. Po 15 metrech se mu podařilo zachytit kamene.
„Celou událost viděli z druhé strany polští pohraničníci, kteří na něj zavolali, ať se drží, že jdou pro lano a dostanou ho dolů,“ říká Kovářík. Muž se ale neudržel a po chvíli se zřítil ze svahu na polskou stranu. Následkem pádu nejspíš na místě zahynul.
Záchranáři se rozhodli pro akci i bez vybavení Jeden z Poláků se proto vydal na Slezskou boudu pro pomoc a cestou potkal právě dvojici českých záchranářů, kteří šli kvůli ledu zajišťovat cesty navazováním lana nad řetězy.
Neměli s sebou proto vybavení potřebné na záchrannou akci, přesto se rozhodli, že ke zřícenému turistovi sestoupí.
„Honza Messner měl tehdy na botách takzvané raky, které měly čtyři hroty a řemenem se připevňovaly pod botu. Avšak když začal sestupovat, uklouznul. Štefan, který šel napřed, se ho snažil zachytit, ale Messner ho strhnul s sebou. Spousta se pád snažil alespoň zpomalovat cepínem a pokoušel se z batohu vytáhnout lyžařskou hůlku, to se mu ale nepodařilo.“
Oba členové horské služby se tak ze svahu zřítili. Jan Messner byl mrtvý na místě, Štefan Spusta pád přežil, ale nakonec i on svým zraněním podlehl.
„Celou tu situaci je těžké posoudit. Tehdy v novinách vyšly články, že měli počkat na materiál. Kdyby to ale udělali, tak ti samí novináři by pak napsali, že se kluci báli a čekali, takže pán nakonec zemřel,“ hodnotí situaci s odstupem Kovářík, jenž byl jedním z těch, kteří spouštěli těla ze srázu.
K desce s připomínkou události se pojí hořká vzpomínka
„Na horní stanici lanovky jsme si nazuli mačky, vzali jsme kanadské sáně a šli sestupovat po Jubilejni cestě. V tu chvíli jsme si ještě mysleli, že se tam zřítili tři turisté, jak zněly první informace,“ vzpomíná bývalý záchranář.
O tom, že dva mrtví jsou jejich kolegové, se dozvěděli až od Poláků, kteří tam byli dříve. „Nebylo to samozřejmě příjemné,“ oživuje starou vzpomínku. Kovařík se třemi kolegy už byli jištěni lany, a mohli tak těla dolů spustit bezpečně a pak je dovézt k polskému Schronisku.
Bratr jednoho ze zahynuvších záchranářů, sám dlouholetý člen horské služby Valerián Spusta, umístil u místa tragédie desku s připomínkou události. K ní se horalům pojí i trochu hořká vzpomínka.
„S bolševikem to tehdy byla velká komedie. Na ceduli byl reliéf a soudruzi nám na něj tehdy zakázali dát křížek. Asi se báli Ježíška,“ říká Kovářík s notnou dávkou ironie. „Křížek je tam až od roku 1988, kdy se deska vyměňovala. Tehdy jsme se jim na to už vyprdli a dali jsme ho tam,“ mávne rukou.
Záchranný sbor v Krkonoších vznikl již v roce 1934, Horská služba jako organizace začala fungovat rok poté. Hory si nešťastné oběti na životech jejích členů vybraly až po 40 letech její činnosti.
Byli jimi právě Jan Messner a Štefan Spusta, jejichž památku si horská služba připomene dnes pochodem od Slezského domu na úpatí Sněžky.
