První výletníci se do muzejní expozice, která se nachází na vrchu Babí mezi Trutnovem a Žacléřem, podívali v roce 1993. Pod pevností je labyrint 3,5 kilometru chodeb, prohlídková trasa měří 800 metrů.
Z parkoviště to je k hlavní dominantě pevnosti – mohutnému pěchotnímu srubu T-S 73 – půl kilometru většinou po asfaltové cestě. Lemuje ji několik menších pevnůstek, základová deska jednoho z několika nedokončených bunkrů i obnovené polní opevnění se zákopy.
Těsně za odbočkou k T-S 73, kde je historická expozice a vchod do podzemí, se na volném prostranství tyčí 24,5 metru vysoká rozhledna Eliška nápadně připomínající vojenskou pozorovatelnu. Hned vedle ní je vybetonované palebné postavení obehnané ostnatým drátem pro bezzákluzový kanon s podzemním úkrytem. V něm je expozice spojovací techniky československé armády z let 1918 až 1990. K největšímu pěchotnímu srubu vede nenápadná pěšina.
Opevnění kvůli Hitlerovi
Stachelberg tvořil součást pohraničního opevnění proti hitlerovskému Německu. V podzemí tvrze mělo být zázemí pro 800 až 1 000 vojáků – soustava kasárenských sálů, velitelství pevnosti, sklady munice a materiálu i interní elektrárna. Stavba začala v říjnu 1937, za jedenáct měsíců dělníci v hloubce 25 až 60 metrů vybudovali 3,5 kilometru podzemních chodeb.
SERIÁL: Technické památky Krkonoš
|
V případě úplného obklíčení a nepřetržitého boje by posádka dokázala nepříteli odolávat až dva měsíce. Na tak dlouho by jim stačily zásoby munice, potravin či paliva.
„Stachelberg je unikátní svou velikostí a množstvím palebných úkolů, které měl pro obranu této oblasti. Patří mezi největší pevnosti svého typu v celoevropském měřítku. Mohutnost Stachelbergu a celé trutnovské pevnostní linie částečně vyplývala ze zkušeností z prusko-rakouské války. Právě Libavským sedlem nebo petříkovickým průsmykem se v červnu 1866 prolomila část pruských vojsk do Čech. To vedlo k tomu, že se na opevnění Náchodska a Trutnovska ve 30. letech 20. století nesmírně dbalo,“ vysvětluje Miroslav Kejzlar, který byl jedním z hlavních hybatelů ve snahách zachránit a zpřístupnit Stachelberg veřejnosti.
Zůstalo u hrubé stavby
Z dvanácti plánovaných bunkrů stavaři vybetonovali jediný – T-S 73. Na stavbě, která měla trvat dva roky, pracovalo 1 500 dělníků. V říjnu 1938 ji přerušila mnichovská dohoda a postoupení pohraničí Německu. Dnes si tak návštěvníci podzemní sály a ubikace mohou prohlédnout uprostřed výstavby.
Dělostřelecká tvrz Stachelberg u Trutnova
„Stachelberg nebyl v roce 1938 nijak vybaven. Byla to hrubá stavba. Vše, co dnes návštěvník vidí, je nově vybudované. Snažili jsme se objekt vybavit tak, jak měl vypadat v letech 1939–1940,“ upozorňuje předseda spolku Stachelberg Pavel Holzknecht.
Pěchotní srub T-S 73, nad kterým vlaje česká vlajka, patří mezi největší přístupné objekty tohoto typu u nás. Zvenku je obehnán řadou železných protitankových rozsocháčů a překážkou z ostnatého drátu. Uvnitř je umístěna expozice o budování československého opevnění mezi lety 1935 a 1937.
Podzemí zalili vodou
Po odstoupení pohraničí ženisté podzemí tvrze zalili vodou, vzniklo zde obrovské jezero a Němci se tam už nedostali. V roce 1966 se bunkr proměnil ve sklad toxických chemikálií, vstup byl zabetonován. Nebýt skupiny šesti nadšenců, kteří na Stachelberg přišli v roce 1987, památku by se nikdy nepovedlo otevřít.
V podzemí Stachelbergu se nachází 3,5 kilometru chodeb, pro turisty je otevřeno 800 metrů.
„Poznali jsme se v Klubu vojenské historie Trutnov, který se věnoval hlavně historii války 1866. My jsme se zajímali především o československé opevnění. Stachelberg byl ve strašném stavu. Řekli jsme si, že se s tím pokusíme něco udělat a alespoň část pevnosti zpřístupníme veřejnosti,“ vzpomíná spoluzakladatel stejnojmenného spolku Miroslav Kejzlar.
Na konci 80. let měli o Stachelbergu pouze velmi kusé informace. „Podzemí jsme znali jen z povrchních výkresů a plánů, protože přístup do archivu byl tehdy problematický. Spousta věcí se tajila. Měli jsme základní informace a věděli, že jediný vybetonovaný bunkr slouží jako sklad jedů a že podstatná část podzemí je zaplavená vodou,“ vypráví.
Návrat pevnostního kanonu
V horní části hlavního pěchotního srubu bylo v plechových sudech 130 tun arseničnanu vápenatého, který se používal k hubení mandelinky bramborové. Asanace trvala čtyři roky. Několik barelů nadšenci vyklidili ještě před rokem 1989.
Pevnost Stachelberg
|
„Nemalá část sudů byla rozpadlá. Postupně jsme je ve spolupráci s Báňskou záchranou službou vytahovali ven, chemikálie přesypali do náhradních obalů a převezli do speciálních chemických skladů. Hlavní část prací proběhla na podzim 1990. Tím se nám uvolnil největší bunkr, kde jsme už v zimě začali vytvářet první expozici,“ pokračuje Miroslav Kejzlar.
Expozici zpřístupnili v roce 1993. S průzkumem zatopeného podzemí pomáhali speleologové. První část jezera se povedlo vypustit v roce 2020, hladina klesla o 2,5 metru. Už v následujícím roce bunkraři otevřeli podzemí prvním návštěvníkům. Prohlídková trasa dnes měří zhruba 800 metrů. V roce 2020 se dočkala prodloužení o 100 metrů. V tomto úseku měly být kotelna, kuchyně, sociální zázemí a v zadní části pevnostní nemocnice.
Spolek Stachelberg rozlehlý areál vylepšuje a doplňuje. V poslední době se věnuje mohutnému bunkru T-S 81a hned u hlavní silnice, kde plánuje novou expozici. Letos nechali podle originální dokumentace vyrobit repliku pancéřového zvonu pro těžký kulomet. Jedním z největších projektů je navrácení pevnostního kanonu L1. Sdružení kvůli tomu zorganizovalo veřejnou sbírku, sešlo se na ni víc než milion korun. Originál kanonu vyráběného Škodovými závody koupili od nizozemského sběratele. Následovat bude renovace originálních dílů a výroba chybějících součástí.
