Láska a slušnost přemůžou svět. Malíř oltářů útěchy. Těm, kteříž jsou tesklivého ducha nebo Hubme nevědomost, aby nevědomost nezhubila nás. Několik názvů z bezpočtu jeho pořadů jako by mimoděk, a přesto přesně skládalo osobnost rozhlasového a divadelního režiséra Pavla Krejčího.
Slušný a citlivý tvůrce, jenž nikdy neslevil z mistrovského řemesla svých učitelů, v sobě měl něco vzácného z Jiráskova pátera Vrby, vždy bez jakéhokoliv mistrování hotov šířit osvětu od výtvarného umění přes knížky a filmy.
Se záviděníhodnou empatií a erudicí se o všem, ba i o tenisu, ženách a jako obětavý otec o dětech, dokázal bavit jak s Vladimírem Komárkem, Josefem Bekem či Josefem Somrem, tak s plachým knihkupcem, jenž se před čtvrt stoletím zvolna stával redaktorem. Uměl skvěle vyprávět, ale i poslouchat, aniž by si jeho společník uvědomil, že je režírován. Nenápadně a k dobru věci.
Formován osvícenými 60. lety, kdy absolvoval pražskou DAMU, stále hledal, co je nového, nedal dopustit na moderní jazz, obrazy, písničkáře či Quentina Tarantina, přitom s pohnutím uměl mluvit o bardech z Národního divadla, Hugo Haasovi, Janu Werichovi či o Marvanovu radu Vacátkovi, jehož repliky rád citoval.
Takový byl v práci i soukromí. Pokračovatel vysoké profesní školy svých učitelů Melče, Horčičky, Henkeho a Froňka sloužil zejména Českému rozhlasu Hradec Králové. Jen jeho hradecké dílo má nedocenitelnou velikost mohutné nadregionální kroniky, sám pak byl jedním z posledních strážců jevištní mluvy a češtiny nejen ve veřejném prostoru.
Udržení kvality
Dalo by se psát o úspěších a cenách – třeba od Českého literárního fondu za adaptace Haškových povídek (scénář Milan Brunclík), o Prix Bohemia za Skalpel, prosím (scénář Milan Brunclík a Marta Růžičková), rozhlasové úvaze o tom, proč nás zajímá víc mistrovství na fotbalovém hřišti než třeba na operačním sále.
„A psát by se dalo o dalších majstrštycích. Nabokovových povídkách v podání Jiřího Ornesta nebo o Poláčkových Hráčích s plejádou skvělých českých herců od Vinkláře přes Beka po Nedělu. Ale to podle mne zásadní, o co Pavel usiloval, bylo udržení kvalitní dokumentární, literární a dramatické tvorby nejen v centrálních rozhlasových stanicích, nýbrž i v regionech,“ říká režisérův přítel, bývalý rozhlasový kolega a spoluautor mnoha pořadů Milan Dus.
„Ačkoli jedna z rozhlasových legend Josef Henke o něm uvažoval jako o svém nástupci na postu rozhlasového šéfrežiséra, Pavel nikdy z hradeckého studia neodešel. Byl tak výjimečnou osobností, že pražští dramaturgové mu zadávali výrobu do Hradce a vynikající herci vážili cestu z centra do regionu, protože je pozval Pavel Krejčí. Aby bylo jasno, Pavel neméně ctil herce hradecké a pardubické, tedy zejména ty, kteří obstáli před tím přísným soudcem zvaným mikrofon. Dopřával jim spolupráci se známými kolegy, protože věděl, jak těžký bývá herecký chleba mimo centrum,“ poznamenává Milan Dus.
Pro něj byl Pavel Krejčí prototypem veřejnoprávního rozhlasáka, který se nikdy nesmířil s tím, že i 35 let po pádu totality jsou veřejnoprávní média v područí politiků.
„Nebyl aktivistický, ale byl aktivní tím, co vytrvale prosazoval v rozhlase i na divadle. Kvalitní tvorbu schopnou přimět posluchače a diváky přemýšlet o hodnotách. Věřil v sílu slova, výpovědi, cizelérsky pracoval s emocemi. Nepotřeboval rozmáchlá gesta, výpravné scény či choreografie. Proto jeho komorní inscenace oslovovaly diváky víc než mnohé výpravné spektákly,“ uvádí Dus.
Hradecké díloHradecké dílo Pavla Krejčího obsahuje jak úspěšné dramatizace textů Haškových a Poláčkových, tak vzpomínky na Jiřího Šlitra, Josefa Kroftu či Josefa Škvoreckého i objevné relace o krkonošských bylinkářích či spiritistech. Měl ohromný cit pro literaturu, poezii, muziku i jevištní mluvu a češtinu. Ve studiu rád obsazoval herce z hradeckého i pardubického divadla. Jeho empatický přístup a ‚neviditelnou‘ režii ocenil špalír osobností, kupříkladu Bohumil Bezouška, František Filipovský, Stanislav Zindulka, Ladislav Mrkvička, Jana Hlaváčová, Milan Neděla, Jiří Štěpnička, Jarmila Cmíralová, Milan Sandhaus, Miroslav Táborský i herci loutkového Divadla Drak. Jeho věrným spolupracovníkem byl proslulý skladatel Jan Jirásek. Nezříkal se však ani literárního humoru či rozhlasových kabaretů. „Rozhlas je film, při kterém si každý posluchač vytváří vlastní obrázky,“ uvedl Pavel Krejčí v roce 2019, když získal medaili města Hradec Králové. Rozloučení bude v kruhu rodinném, v pátek 29. listopadu začne v 11 hodin v kapli sv. Klimenta pod Bílou věží zádušní mše. |
Zásluhou Pavla Krejčího jsou tak v rozhlasovém archivu portréty většiny osobností z východních Čech i odjinud.
„Mluvili jsme spolu ještě pár dní před tím, než odešel. Nemoc mu ukrajovala poslední hodiny. Jakmile však přišla řeč na náš poslední pořad, už zase režíroval: ‚S tou muzikou nesmíš po lopatě, dejte tam i nějakou modernu. A natoč ten pořad o donátorech v kultuře, to je důležitý.‘ Měl rádio a divadlo v srdci,“ dodává přítel.
Nepodřizoval se módám
Neviditelnou režii z rozhlasu si přinesl i na jeviště. V hradeckém Klicperově divadle nastudoval znamenité hry Návštěvní hodiny, Tři velké ženy a Žárlivost.
Jeho poslední režií bylo v pardubickém Východočeském divadle drama amerického dramatika Johna Patricka Shanleyho Pochyby. Šlo také o poslední spolupráci s jeho věrnou dramaturgyní Janou Pithartovou.
„Je to možné? Je to jisté. Neodvratně, definitivně. Bolí to,“ říká Jana Pithartová na smutnou zprávu.
A vzpomíná: „Setkali jsme se v Osvobozeném kině Mír, někdy v roce 2005. Šlo o rozhlasovou četbu ze stejnojmenného románu Ladislava Pecháčka. Pavel mi svěřil těžký úkol v profesi, kterou jsem nikdy před tím nedělala: vybrat z obsáhlé knihy to podstatné, vybraný text rozčlenit do deseti dílů požadované délky, rozdělit přiměřenému množství postav, dialogizovat, navrhnout herce… Vedl mne krok za krokem, učil mě řemeslo. Naše spolupráce pak pokračovala řadu let. A vzešlo z ní přátelství na věky.“
Podobně to měl s herci, se kterými opakovaně natáčel. Vybíral si je podle nadání a temperamentu a soustavně pracoval na kontinuitě jejich vývoje.
„Nepodřizoval se nomenklaturním a módním vlivům, pracoval s pražskými hvězdami stejně jako s regionálními herci, vracel k profesi i ty, na něž se zapomínalo. Byl přitom mimořádně náročný a důsledný. Umělecká tvorba s přesahem, vystavěná na poctivém řemesle, byla jeho výsostnou doménou. A herci ho za to milovali. Herečky ještě víc,“ uvádí dramaturgyně.
Svůj um, zkušenosti a smysl pro zodpovědnost rád předával mladým režisérům. Těm, kteří o to stáli. „Vážil jsem si ho a měl jsem ho rád,“ píše režisér Tomáš Soldán.
Vedle rozhlasové tvorby, pro niž nacházel silná a neotřelá témata, bylo jeho láskou komorní divadlo. Několik zajímavých komorních inscenací v Hradci sám vytvořil.
„Léta jsme spolu hledali divadelní náměty, které by mohl realizovat v Pardubicích. Poštěstil se nám poetický pořad Už ráno začal večírek z veršů Pavla Šruta, ve kterém účinkovali pardubičtí herci Ludmila Mecerodová a Jirka Kalužný s muzikantem Jirkou Šlupkou Svěrákem. A pár let nato komorní inscenace Pochyby s Jindrou Janouškovou, Eliškou Láskovou, Romanou Chvalovou a Pepíkem Pejchalem. Do budoucna jsme plánovali poetický večer z textů Ludvíka Aškenazyho. Leč… plány do budoucna nejsou pro nás smrtelníky nedohledné. Zatraceně! Zatraceně chybíš, Pavle…,“ vyznává se Jana Pithartová.
„Mluv, abych tě viděl“
Jedním z herců, které přivedl k rozhlasové režii, je také dříve hradecký, nyní pražský Jan Sklenář, známý z Karlína i Divadla v Dlouhé.
„Pavel byl mistr režie v rozhlase. Stará dobrá škola s duší mladého objevitele. S láskou a trpělivostí mě učil zákonitostem a tajemstvím rozhlasové imaginace. Měl velký přehled o dění okolo, patriot tělem i duší, jemuž věci veřejné nebyly nikdy lhostejné. Nesmírně inspirativní člověk,“ říká s vděčností herec a zpěvák.
Nejčastější režisérovým pokynem u mikrofonů bylo: „Mluv, abych tě viděl.“
Pavel Krejčí byl háklivý na ‚přeslazenost‘ v éteru i na veřejnoprávní češtinu. Zprávařce z ČT1 nedokázal odpustit její věčné ‚lidi a policisti‘ (místo lidé a policisté), trpěl u ztráty řemesla v současné televizní produkci, to jsme pak často u piva vyhlašovali krále šumlířů. Ale jinak byl nesmírně pozorný, pokorný a hlavně hodný. Na mě někdy až moc.
„Jednou tě budou citovat,“ říkával při čtení mých recenzí, patrně aby mi zvedl sebevědomí. Nejspokojenější by jistě byl, kdybych ve zprávách o inscenacích jmenovitě chválil i uvaděčky s hasičem, tak měl všechny rád. Poslední věta, kterou mi řekl v telefonu, zněla: „Já ti zavolám.“ Věřím mu, vždycky slovo dodržel.
