Ozval se obrovský hvízdot, tak se ukryl za silnou borovici. Jeho kamarád Robert si za ni lehl z druhé strany. Pak už slyšel jen střelbu a výkřik. Když palba ustala, zavolal na něj, ale Robert neodpovídal.
„Obešel jsem strom a už jsem viděl, jak tam leží. Byl od kulek celý roztrhaný, neměl nohy. Hlava a tělo nebyly poznat. Brečel jsem jako malý kluk,“ vzpomíná pětadevadesátiletý Ladislav Havrišák na jeden z nejkrutějších momentů, které zažil.
Narodil se v roce 1923 ve východoslovenské obci Pčoliné. Jeho otec bojoval v první světové válce na italské frontě, při bombardování byl zraněn a na následky zranění zemřel. Malý Láďa ho nikdy nepoznal. Po gymnáziu nastoupil do letecké školy v Banské Bystrici.
Ve 40. letech prošel ve slovenské armádě tvrdým parašutistickým výcvikem, trénoval seskoky. V noci na 29. srpna 1944, kdy začalo Slovenské národní povstání, byl už jako odbojář nasazen u Zvolena. Tam se poprvé střetl s německými jednotkami.
Byl to den, který se mu navždy zapsal do paměti. „Najednou zazněl poplach. Vyběhl jsem s plnou výzbrojí, byl jsem lehkým kulometníkem. Byli jsme nasazeni na průzkum pod kopcem, kde jsme měli obrovskou nevýhodu. Šlo to pomalu a najedou to přišlo – obrovská minometná palba. Po chvíli jsme dostali rozkaz k ústupu, několik vojáků z roty bylo zraněno,“ vypráví.
Při ústupu přišel Havrišák o svého nejlepšího kamaráda Roberta Kandlíka, který vyrůstal ve vedlejší vesnici. Po hrůzném zážitku zůstal ještě nějakou dobu na frontě, než byl s celou rotou odvolán na odpočinek. Do boje byl znovu povolán u Žiaru nad Hronom, ale už ne jako kulometník. To už operoval s protitankovou puškou.
Celá rota byla na poli, když se objevil německý stíhací letoun luftwaffe. Focke-Wulf rotu párkrát obletěl, pak nastal klid. Klid před bouří.
„Za malou chvíli přiletěly dva svazy německých letounů. Piloti louku úplně rozbombardovali. Mysleli si, že tam jsme, jenže my už byli v kopci, měli jsme obrovské štěstí,“ říká Havrišák.
Po leteckém útoku se na poli objevily tanky. „Začala přestřelka, z německé strany přišla kulometná a minometná palba. Museli jsme ustupovat do kopce. Jak jsme utíkali, tak jsem slyšel, jak kolem mě sviští kulky a zarývají se do země. Je neuvěřitelné, že jsem to přežil bez zranění. Když jsem byl už trochu krytý, podíval jsem se na svůj plášť, až pod kolena byl prostřílený,“ vypravuje Havrišák.
Partyzány někdo prozradil
Po ukončení organizovaného vojenského odporu přešel k partyzánskému způsobu boje, kde bývalí vojáci vytvářeli nové skupiny. Havrišák se dostal do partyzánské skupiny s patnácti vojáky, která bojovala v Donovalech v Nízkých Tatrách.
„Kvůli jídlu a spojení jsme chodili do vesnice, jenže někdo nás prozradil,“ líčí Havrišák. Němci vesnici obsadili a čekali. „Přepadli nás, nestihli jsme ani pípnout. Z družstva zemřeli čtyři muži rovnou na místě. Nebyla šance na útěk, padli jsme do zajetí.“
Přeživší zajatci byli transportováni přes Polsko do Německa. „První zastávka byla Žilina. Všichni jsme mysleli na to, jak by se dalo z vlaku vyskočit a zachránit si život. Nešlo to, na každé stupačce z jedné i druhé strany vlaku stál Němec s automatem,“ vzpomíná.
Vlak zastavil podruhé a slovenská partyzánská skupina byla v Osvětimi. Slovenský parašutista tam však nezůstal. Díky svým schopnostem se dostal do leteckých závodů vyrábějících messerschmitty a V1 v durynské Geře.
„Pracovali jsme tam ve strašných podmínkách. Měli jsme tlumočníka, Slováka. Sice toho moc nevěděl, ale dokázal se s Němci domluvit,“ říká Havrišák.
V roce 1945 ho kvůli ústupu německých vojáků přesunuli do věznice v Hofu. „Pamatuji si příhodu, kdy jsme ve stodole měli těžce nemocného muže. Ležel tam jako mrtvola a jen křičel o pomoc. Najednou přišli němečtí vojáci, že někdo něco ukradl. Myslím, že šlo o jedno vajíčko. Nahnali nás ven na dvůr, kde nás počítali. Němec vykřikl, ať vystoupí z řady ten, kdo to provedl. Pokud se nikdo nepřihlásí, tak budeme po jednom u stodoly zastřeleni. Už začali vybírat, kdo půjde na řadu první, když v tom někdo řekl, že to udělal ten muž ležící ve stodole. Němec tam došel, dal do něho asi šest ran. Nám tím ale zachránil život,“ loví v paměti Havrišák.
Za několik měsíců přijela do Hofu americká armáda a vězně osvobodila. „Když jsem přijel domů, tak mi říkali, že maminka dostala ten rok v únoru zprávu o mé smrti. Když mě pak viděla, nemohla uvěřit, že to jsem já,“ popsal Havrišák.
Nyní je čestným členem hradeckého leteckého pluku. „Na válku nerad vzpomínám, je to něco strašného. Ale neměl jsem to jednoduché ani za komunismu, kdy mě málem degradovali a vyhodili od letectva. Naštěstí se mě velitel zastal a oni mě tam nechali,“ dodává muž.
