Šulc líčí příběh, po němž mu zůstala v hrudi jizva od kulky z pistole několikanásobného recidivisty.
V osudný den 24. dubna 1972 přišel jako čtyřiadvacetiletý se svým o třicet let starším kolegou Miroslavem Piskorou po desáté večer k restauraci Na Slovanech ve Dvoře Králové nad Labem. Aby neprovokovali hosty, vešli dveřmi do kuchyně.
"Přišel k nám někdo z lokálu a řekl, že dva chlapi v hospodě jsou divní a jeden na záchodě ukazuje pistoli," vzpomíná Šulc. Piskora rozhodl: on je starší, bude jistit zásah, Šulc půjde do lokálu a klidně vyzve dvojici, aby šla do kuchyně a tam se legitimovala.
"Vešel jsem do lokálu. Jeden kamarád mě hned zval na panáka, že se mu narodilo dítě. Ale já šel přímo k těm dvěma a vyzval je, aby šli se mnou. Nechovali se podezřele," líčí Šulc.
A pak maluje na papír situaci: "U stolu v kuchyni jsem vyzval Jiřího Dědka, ať vytáhne všechno z kapes. Dal mi občanku, na stůl dal nějaké další věci."
A pak se náhle ozval výstřel. Dědek pod bundou stiskl spoušť pistole a střelil Piskoru do břicha. Přímo do břišní aorty. Policista, který měl jít za pár měsíců do důchodu, se skácel k zemi a krvácel. I Šulc vzápětí ze vzdálenosti asi jednoho metru hleděl do ústí pistole.
"Řekl Ruce vzhůru! Začal jsem se k němu natáčet bokem. Vyšel ale výstřel a střela mi prolétla hrudí a zastavila se pod opačnou rukou. To, že nevylétla ven, prý bylo štěstí. Hromadící se krev mi postupně vytvořila v podpaží bouli," líčí Šulc.
Vrahův kumpán zalezl pod stůl
Vrah se otočil na zasaženého a svíjejícího se Piskoru. Toho Šulc okamžitě využil a oběhl kuchyňský porcovací stůl na maso, aby se dostal střelci do zad. Šokovaný vrahův kumpán zděšeně zalezl pod stůl.
Blízko něho se vrah a druhý policista střetli. Rvali se o zbraň, Šulc sekl úderem hřbetu dlaně útočníka do lokte. Ten se vrahovi zlomil a vyšla další rána. "Lízla" policistovi čelo, do očí mu začala crčet krev, ale vážněji ho nezranila. Střela se zavrtala do ledničky v kuchyni.
"Zápolil jsem s ním. Prý tehdy vyšel ještě jeden výstřel, ale já si ho nepamatuji," vypráví Šulc.
Do kuchyně začali vbíhat hosté z restaurace. Vrhli se na Dědka a bili ho. Šulc sice začínal pociťovat únavu ze zranění hrudi, ale stále vnímal a zůstal při vědomí. "Útočník dostával hodně. Když jsem pak viděl jeho rty, měl je neuvěřitelně napuchlé. Zřídili ho," vzpomíná.
Do místnosti první vběhli hasiči. "Pak přiběhli záchranáři. Říkal jsem jim, že to zvládám. Ať pomohou nejprve Mirkovi. Ale oni, že nejdřív půjdu do sanitky já. Začal jsem mít hrozné tušení. Bylo mi divné, že já ano a Mirek ne," říká.
Pohřeb příslušníka VB zastřeleného v pivnici na Slovanech ve Dvoře Králové nad Labem
Pak už šlo všechno rychle. Sanitka ho převezla do nemocnice a hned šel na operační sál. "Za deset dnů jsem byl zase ve službě. A pak jsem šel za rakví na Mirkově pohřbu. Tak velký pohřeb jsem ještě neviděl. Ale nakonec mne museli vystřídat. Nezvládl jsem to psychicky," říká bývalý policista, který asi po roce od osudné střelby v restauraci Na Slovanech od bezpečnosti odešel a vrátil se k povolání horníka.
Nohu mu narovnal starý doktor za doutníky a rum
Ani v dole nebyla o dramatické situace nouze. Jednu zažil ještě před nástupem k policii. Tehdy pracoval na dole 1. máj v Ostravě, kde se předtím vyučil černému řemeslu.
Někdy v šedesátých letech se tam spolu se starým zkušeným horníkem a mladým kolegou ocitli v závalu. Už když nastupovali na noční směnu, starý horník se prý podezíravě zadíval na měsíc a řekl: "Dnes to nebude dobré."
V dole se pak ozval tlumený zlověstný hlomoz a horníky hluboko pod zemí odřízly od světa tuny uhlí. "Vzduchová kapsa měla tak šest metrů. Chodbu zleva a zprava to zavalilo," vzpomíná Šulc a dodává, že starý horník neztratil rozvahu.
Nařídil zhasnout na přilbách svítilny, aby šetřil světlo. "Ale ten mladý začal šílet. Křičel, že nemáme co jíst, že tu zemřeme," líčí napjatou situaci.
"Starý horník mu říkal, ať nepanikaří. Pak vzal nějakou násadu a mladíka praštil. Omráčil ho. Našli nás asi za šest hodin. Starý horník mladíkovi stále kontroloval tep," vzpomíná bývalý policista.
Zažil i další vážný zával: "Uhlí mě natlačilo na dopravník, který pode mnou stále běžel. Rozbil mi nohu. Tehdy mi pomohl jeden starý doktor. Bylo před Vánoci a přišel za mnou, že když mu dám krabičku doutníků a flašku rumu, dá mě do pořádku," vzpomíná na pětačtyřicet let starou příhodu.
Pamatuje, že po požití morfia mu lékař se sestrou pomalu odspodu rovnali nohu a sestra ji hned vázala. Ordinací voněl dým z doutníků a doktor si občas přihnul z litrovky rumu.
"A na Vánoce jsem mohl domů. Samozřejmě se sádrou od kotníku až po pánev," říká muž, který několikrát pohlédl smrti do tváře.
