Když před víc než pětadvaceti lety ze zvědavosti navštívila v Broumově jednorázový seminář, netušila, jak důležitý okamžik v životě to bude.
„Nejvíc mě zaujala filozofie svobody v orientálním tanci. Není potřeba partner, žena může tancovat podle toho, jakou má náladu. Cítila jsem, že něco takového potřebuji. Šla jsem tam hrozně zvědavá, jak taková břišní tanečnice vypadá. Nakonec mě daleko víc než vzhled nadchlo, co říká,“ uvádí Dana Minaříková.
Tancování jí otevřelo cestu k ženské komunitě. Absolventka náchodské střední stavební školy se do té doby pohybovala téměř výhradně v mužském kolektivu.
Kostýmy z bazarových svatebních šatů
Na přelomu milénia bylo u nás o orientálních tancích ve srovnání s dneškem informací jen minimum. Dana Minaříková dojížděla za lektorkami do Prahy i Brna a sháněla zahraniční nahrávky na videokazetách. Když vyjela na dovolenou do Egypta, nadchly ji večerní show v rezortech.
„Každý večer jsem obcházela hotely, s úžasem sledovala tanečníky a hrozně si přála to umět. Skoro všechny peníze, které jsem vydělala, šly na lekce, potřebovala jsme toho umět co nejvíc,“ vypráví.
První kostýmy si šila svépomocí z bazarových svatebních šatů. Chodila si pro ně pravidelně do second handu v Broumově, kde v té době bydlela. Dnes spolupracuje s přední egyptskou módní návrhářkou Hanan Mahmoud a kostýmy si nechává šít na míru v káhirské továrně.
Dusno kolem staveb
Několik let se jí dařilo stavařinu a tancování skloubit. Přes den rýsovala projekty a po práci učila a předváděla orientální tanec. Nejvíc zkušeností nabrala na zahraničních festivalech, zanedlouho na ně sama jezdila jako lektorka.
„Jeden z prvních seminářů jsem měla v Maroku, a nedopadlo to úplně slavně, skoro nikdo nepřišel,“ vzpomíná.
Když však pozvánek přibývalo a vytvořila si stálou klientelu, rozhodla se Dana Minaříková skončit v projekční kanceláři a živit se už pouze tancem.
„Projektování je na začátku zábava, pak přijde realizace a nakonec hledání viníka, proč to stojí víc peněz a trvá déle, než mělo. Ve stavařině je vlastně pořád někdo naštvaný, kdežto na taneční hodiny chodí ženy natěšené, protože si to jdou užít,“ říká. Kromě tancování se už deset let věnuje koučinku.
Tanec jako nekonečný proces
Jako lektorka působila v 25 zemích včetně Norska, Itálie nebo Japonska. Provozuje taneční školu v Náchodě a Hradci, kde také každoročně pořádá mezinárodní festival Kouzlo orientu. Letos byl už 16. ročník.
Několik let spolupracuje s velvyslanectvími arabských zemí v Evropě. V roce 2017 obdržela cenu Marockého království za kulturu, od téhož roku se organizačně podílí na egyptském festivalu Sagat.
Doba, za kterou se dá orientální tanec naučit, je individuální: „Záleží, jaký má kdo talent, kolik tomu věnuje času, jak se dokáže uvolnit a interpretovat hudbu. Nedá se říct, kdy už to člověk umí. Je to nekonečný proces.“
Mezi kurzistkami jsou děti i senioři, nejstarší je víc než osmdesát let. Některé na lekce docházejí už dvacet let.
Šikovné ženy zve do skupiny
V začátcích Dana Minaříková vystupovala sama, na plesech a větších akcích to však nebylo ideální. Před patnácti lety proto založila skupinu Sahar, která se zabývá klasickým orientálním tancem i folklorními tanci severní Afriky a Blízkého východu. Dvacetičlenný soubor má v repertoáru přes padesát tanců.
Zakladatelka vymýšlí choreografie a vybírá skladby, velmi často dostává tipy od fanoušků Sahar group. Mezi členkami jsou ženy z Prahy, Hradce Králové, Trutnova nebo Brna, od účetních až po právničky.
„Je to hodně různorodá skupina, ale tanec nás spojuje. Díky němu se dala dohromady komunita lidí, kteří by se jinak nepotkali. Všechno to jsou ženy, které ke mně přišly na kurz. Když jsem viděla, že jsou šikovné, pozvala jsem je do skupiny,“ podotýká Dana Minaříková.
Ročně zvládnou v průměru padesát vystoupení na plesech, multikulturních festivalech nebo ambasádách, nejdál byly v Torontu.
Za covidu trénovaly v lese
Kdo se chce stát členem Sahar group, musí nejen mít nadání, ale především být dobrým člověkem.
„Trávíme spolu spoustu času a zažíváme náročné situace, před vystoupením je často ohromný stres. Potřebuju se na ně spolehnout a vědět, jak v těchto situacích budou reagovat.“
Tanečnice jsou z celé republiky, takže málokdy se na pravidelných trénincích sejdou všechny. Generálku mívají proto většinou těsně před vystoupením, velmi často na letištích nebo na parkovištích čerpacích stanic. Skupinovou choreografii zkoušely dokonce i na Jindřišské věži v Praze.
„Neplánovaly jsme to. Jely jsme se podívat a zjistily, že je tam hezký prostor, kde by se dalo trénovat,“ vzpomíná Dana Minaříková.
Za covidové pandemie byly tělocvičny zavřené a lidé se nesměli scházet, proto trénovaly tajně v lese nebo na parkovištích.
Na cestách tančí s místními
Při cestách do Maroka a Egypta se zakladatelce Sahar group podařilo proniknout do komunity místních. Ženy v severní Africe a na Blízkém východě tančí především samy pro sebe, veřejná vystoupení jsou jen velmi vzácná.
„Tanec je pro ně prostředkem mezigeneračního dialogu, ženy si tak předávají sdělení, která jsou jinak nepřenosná. Zároveň to dělají pro své zdraví. Spousta lidí v těchto zemích nemá přístup ke kvalitní zdravotní péči, nemohou chodit na procházky do lesa tak jako my, protože tam je padesát stupňů, v kondici se proto udržují tancem,“ vysvětluje lektorka, která hovoří anglicky, italsky a částečně arabsky.
Společnému tanci s místními ženami předchází dlouhá příprava.
„Než vás k sobě rodina pustí, trvá to. Není to tak, že přijedete, zazvoníte a řeknete: Dobrý den, já s vámi jdu tančit. Vždy je to výsledek vzájemné důvěry. Obvykle s nimi sedím celý den, povídáme si, společně vaříme a teprve večer si zatancujeme,“ popisuje.
Přestože do muslimských zemí jezdí velmi často, neumí si představit, že by tam žila natrvalo. Některé zkušenosti však považuje za inspirativní:
„Ne se vším souhlasím, chápu, že je to odlišná kultura. Jsem ráda tady, kde mám svou svobodu a mohu si jako žena dělat, co chci. Některé věci bychom se ale od nich mohli učit, například vztahy v rodině nebo úctu ke starším lidem.“
