Nový úsek začíná za největším kasárenským sálem, který je dlouhý 75 metrů. Je kompletně vylámaný s dochovanými zbytky dřevěných výztuží pro betonářské práce.
Měla tu být kotelna, kuchyně, sociální zázemí a v zadní části nemocnice. Nově zpřístupněná část je pokračováním hlavní chodby.
„Odčerpali jsme vodu, odstranili bahno a vytvořili pevný podklad, na který přijde dlažba. Do konce roku bychom chtěli mít hotovo. Je to největší prodloužení prohlídkové trasy od roku 2011, kdy jsme pevnost získali do vlastnictví,“ říká jeden ze zakládajících členů spolku Stachelberg Miroslav Kejzlar.
Po čtyřiceti metrech se chodba prudce stáčí doleva a vede až ke schodišťové šachtě, kde je vidět přechod mezi vyraženou a vybetonovanou šachtou. Trasa je osvětlená. Na prodlouženou hlavní chodbu navazuje chodba vedoucí souběžně s kasárnami k muničním sálům pod plánovaným pěchotním srubem.
Nouzový východ je na základové desce jednoho ze zamýšlených a nikdy nedokončených srubů, necelý půl kilometr od vchodu do podzemí v hlavním objektu T-S 73.
„Je to pro nás velmi důležité, protože nyní je podzemí průchozí. Nouzový východ bude sloužit k evakuaci v případě, že se dole někdo zraní nebo se mu něco stane. Díky zpřístupnění dalších prostor si lze lépe uvědomit mohutnost celého podzemního systému,“ poznamenává předseda spolku Pavel Holzknecht.
Díky pětimilionovému projektu, na který bunkraři získali peníze z Evropské unie, vybudovali i jímku s čerpadlem, které odvádí vodu z podzemí ven. Každé jaro byl v této části podzemí metr vody, rozlévala se i do sálů kasáren.
V řopíkách průvodci ukážou, jak je využily různé režimy
Od příštího roku Stachelberg nabídne i druhou trasu s průvodcem, povede po okolí pěchotního srubu a představí několik objektů lehkého opevnění a zrestaurované zákopy z roku 1938. Nyní jsou zpřístupněné čtyři řopíky.
„Ukážeme, jak různé režimy bunkry používaly k různým cílům. Jeden z nich je vyzbrojený, jak ho Němci chystali na konci zimy 1945 k obraně proti Rudé armádě. Vyřezali střílny, do každé stloukali dřevěné stolky, na který položili kulomet,“ poznamenává Miroslav Kejzlar.
Je zde také řopík k obraně pohraničí v roce 1938 a ženijní úkryt ze 60. let. Československá armáda v něm vybudovala radiační a chemickou hlásku.
Turistická sezona začíná v dubnu, o letních prázdninách je otevřeno každý den. V posledních letech prohlídku každoročně absolvovalo přes dvacet tisíc lidí. Do konce roku lze tvrz navštívit každou sobotu od 13 hodin, Stachelberg bude otevřen také o vánočních svátcích. „Letošní návštěva bude kolem 21 tisíc,“ naznačuje Pavel Holzknecht.
Stachelberg tvořil součást pohraničního opevnění proti hitlerovskému Německu. V podzemní bunkru mělo být zázemí pro 800 až 1000 vojáků - kasárna, velitelství pevnosti, sklady munice a materiálu i interní elektrárna.
Stavba začala v říjnu 1937, za 11 měsíců se dělníkům povedlo vybudovat 3,5 kilometru podzemních chodeb a sálů v hloubce 25 až 60 metrů pod povrchem. Vybetonováno je deset procent podzemí. Z 12 plánovaných bunkrů stavaři vybetonovali jediný, na stavbě pracovalo 1 500 dělníků. Přerušila ji mnichovská dohoda v říjnu 1938.
Podzemí zalili vodou ženisté, aby se k ní Němci nedostali
Pěchotní srub T-S 73 patří mezi největší přístupné objekty tohoto typu u nás. Uvnitř je umístěna expozice o budování československého opevnění mezi lety 1935 až 1937.
Po odstoupení pohraničí ženisté podzemí tvrze zalili vodou, přes obrovské jezero se tam Němci nedostali. V roce 1966 se bunkr proměnil ve sklad vysoce toxických chemikálií, vstup byl zabetonovaný. Změnila to až skupina šesti nadšenců, kteří na Stachelberg přišli v roce 1987 s cílem zpřístupnit ho veřejnosti. Asanace jim zabrala čtyři roky.
„V roce 1993 jsme otevřeli expozici a pak jsme sedm let hledali způsob, jak dostat vodu z podzemí. V roce 2000 se nám povedlo vypustit první část jezera, hladina klesla o 2,5 metru a už v roce 2001 jsme do první části podzemí mohli pustit první návštěvníky,“ popisuje Miroslav Kejzlar.
