Pamatujete si na svou první návštěvu Krkonoš?
Na to si nevzpomínám, protože na hory jezdím od batolete. Ale pamatuju si, spíš jako předškolák, první lyžařské sjezdy, pády a první radosti na sněhu. Na hory jsme jezdili s rodiči a se sestrou, nejen na české, ale i do švýcarských a rakouských Alp. Za lásku k lyžování a zimním sportům vděčím rodičům, jsou velcí sportovci a milovníci hor a přírody.
Kdy jste začal hory malovat?
Vždycky mě zajímala krajinomalba a krajina sama o sobě. Hory, tedy Krkonoše, jsem začal zpracovávat jako téma absolventské práce na pražské Akademii výtvarných umění. Moje diplomová práce začala delším pobytem v Horním Maršově – Temném Dole, který není turisticky přetížený, v hlubokém a tmavém údolí, kde se slunce ukáže jen na krátkou denní dobu. Zajímalo mě pozorování lidské „přírody“ – narušení čisté a panenské krajiny v kontrastu s architekturou nebo objektem, kde převládá potemnělá a osamocená nálada.
Značka lyží Artis Beta byla v 80. a ještě na začátku 90. let mezi českými sjezdaři relativně rozšířená. Artisky zapíchané před bufetem nebo pod kopcem spolu žily jako Artis a Beta, jako pravá a levá lyže zařezávající se do manšestru svahu. Pojmenování souboru Artis Beta symbolizovalo můj dlouhodobější zájem a fenomén zásahu člověka do horské krajiny.
Krkonoše nejsou v českém pohraničí hory jediné. V čem jsou pro vás jedinečné?
Mám rád kopce, hory a přírodu obecně. Moc rád jezdím i na Šumavu, mám rád příběhy o převaděčích, jako byli třeba Josef Hasil nebo Kilian Nowotny. Chalupu máme zase na Křivoklátsku kousek od Berounky, kde je krajina také krásně zvlněná. Ale Krkonoše jsou pro mě srdeční záležitost. Jsou prvním hřbetem, na který narazí severský vítr nebo proudění, jsou starší než Alpy. Podnebí mají občas podobné severským zemím.
VýstavaOndřej Mestek a fotograf Pepa Dvořáček jsou kamarádi z dětství, nyní vystavují v galerii Veselý výlet v Peci pod Sněžkou. Společný je jim zejména motiv figury, krajiny a hor. Výstava potrvá do června 2023. |
Zobrazujete příběhy horalů. Jaký byl nejsilnější příběh, se kterým jste se seznámil?
Samozřejmě nejznámější je příběh přátelství a tragédie Bohumila Hanče a Václava Vrbaty. Ale také znám rodinu Berauerů. Otto Berauer skočil v roce 1929 na lyžích z Luční boudy. Jeho způsob skoku jsem namaloval v roce 2020. Asi nejvíc mě zaujal Gustl Berauer, kterého jsem také malířsky zpracoval jako postavu zahraněnou na svahu po pádu laviny. Celý jeho příběh je naprosto fascinující. Byl to vynikající lyžař a eso ve sjezdovém lyžování. V roce 1941 vyhrál závod Maiskirennen, který se jezdil ze Studniční hory do Obřího dolu.
Postavy na vašich obrazech jsou často osamělé, opuštěné, vydané na pospas přírodě. Touláte se po horách někdy sám?
Ano, samota v přírodě a na horách mi dává víc času na přemýšlení nebo možnost urovnat si myšlenky. Mám to hodně rád. Ale chápu, že obrazy mohou lidem připadat osamělé, melancholické, někdy až smutné.
Ondřej Mestek(1990) V letech 2012 až 2018 studoval pražskou AVU v ateliéru malby u profesorů Jiřího Sopka a Roberta Šalandy. Prošel uměleckou přípravou na středních uměleckých školách v Čakovicích a na Žižkově. Kromě malování hraje na hudební nástroje, na střední škole měl kapelu. Živil se jako divadelní technik, nyní je v Národní galerii jako instalační technik – výstavář. Žije na Smíchově, má šestiletého syna. Více o tvůrci na webu www.ondrejmestek.cz.  |
Dostal jste se někdy na horách do mezních situací tak jako některé postavy vašich obrazů?
Určitě. Jsem běžkař a v zimě jsem se na hřebenech Krkonoš ocitl v podobných situacích. Ne že bych bloudil, ale zažil jsem bílou tmu a mlhu, kdy nebylo vidět na krok.
Je to trochu paradox. Krkonoše jsou plné lidí a návštěvnost každým rokem stoupá. Přitom na vašich obrazech působí horské scenerie opuštěně a ponuře, často volíte studené barvy…
Souhlasím. Krkonoše a hlavně Sněžka jsou už opravdu přelidněné, právě to mě motivuje, abych svými obrazy vyvolal pocit svobody a osamocené panenské přírody. Když člověk chce, stále může v Krkonoších najít místa, kde je sám. Ale musí se trochu snažit.
Kde se v Krkonoších cítíte nejlépe?
Mezi moje nejoblíbenější místa patří Martinova bouda, s nadmořskou výškou 1 288 metrů jedno z nejvýše položených stavení v Krkonoších. Pohled na Špindlerův Mlýn nebo do Labského údolí je pro mě neskutečnou inspirací. Mám rád jak pohledy z údolí k vrcholům, tak ze špiček do temných údolí. Jsou překrásné a fascinující.
Vaše obrazy vycházejí z konkrétních míst. Jak vznikají?
V plenéru si občas zachytím skicu jen do bloku. Ale jinak pracuju v ateliéru se vzpomínkami, příběhy a s konkrétními místy. Čerpám z vlastních nebo dobových dokumentů a fotografií.
Krkonošská střediska se díky apartmánové výstavbě za poslední roky změnila k nepoznání. Jak tu proměnu vnímáte? Mají pro vás Krkonoše stále stejné kouzlo jako v době, kdy jste je poznal?
Myslím si, že v určitých místech by k výstavbě nemělo docházet. Za studií na AVU jsme jezdili na lyžařské kurzy do ubytovny Kleč na Horních Mísečkách. Když jsem šel asi před rokem kolem, tak jsem to tam skoro nepoznal. Nahoře i dole vyrostly apartmány, na Mísečkách je ta změna vidět nejvíc. Některé zásahy mi nevadí, ale někdy mi to přijde zbytečné.
