První kudličku jsem udělal jako malý z plechu, vypráví nožíř z Náchodska

  • 1
K nožům to Jaromíra Kotěru z Hořiček na Náchodsku, jak říká, táhlo odjakživa. Vyrábět je začal v roce 2003 a dnes jsou jeho obživou. Za téměř 20 let vytvořil už stovky až tisíce kusů. V poslední době se zaměřuje hlavně na repliky vojenských nožů z první a druhé světové války. Zájem o ně mají nejen sběratelé.

Místnost v přízemí domu na okraji Hořiček je plná strojů. Nejvíc místa zabírá velký soustruh, jsou tu pásové brusky na broušení čepelí, pásová pila a univerzální bruska. Na pracovním stole je svěrák a několik druhů pilníků i kleští, v regále vyskládané malé hranoly ebenu, bahenního dubu, kanadského kaštanu, mexického palisandru a dalších exotických dřevin, ze kterých vznikají rukojeti.

Na stěnách visí paroží z jelena a daňka. V rádiu hrající Motörhead prozrazují zálibu Jaromíra Kotěry v tvrdé muzice. Mezi ponky pobíhá jedenáctiletý dobrman – jediný společník nožíře při práci.

„Jsem spíš introvert, lidi úplně nevyhledávám, takže jsou chvíle, kdy mi to vyhovuje. S nikým dalším bych se tady asi nesnesl. Když už mi z toho hrabe, tak sednu na kolo a jedu do hospody,“ vypráví dvaatřicetiletý řemeslník.

Plní si dětský sen

Vyráběním nožů si plní dětský sen. „Jako někdo chtěl být archeologem nebo policistou, tak já jsem chtěl dělat nože. Bavily mě odmala,“ říká.

Ten úplně první vyrobil, když mu bylo šest let. Primitivní skládací kudličku z kusu plechu, který měl jeho otec připravený na atiku garáže, má schovanou dodnes. Další amatérské pokusy následovaly.

„Roztopil jsem oheň na zahradě, strčil do něj kus železa a na cihle ho rozbouchal,“ vybavuje si nožíř pocházející z Černožic.

V rodném domě má dodnes kovárnu, všechny dokončovací práce dělá v Hořičkách. Do učení nastoupil v roce 2003, stal se uměleckým kovářem, nástrojařem a nakonec si dálkově dodělal puškařinu v Uherském Brodě.

Vystřídal několik zaměstnání. Pracoval jako technolog nebo zámečník, paralelně vyráběl nože a objížděl nožířské výstavy, kde sbíral zkušenosti i inspiraci. Před sedmi lety odešel na volnou nohu a zabýval se stavební zámečničinou. Věnovat se naplno pouze nožům začal před třemi lety.

„Nejdřív to byly kované nože, hlavně do přírody. Překovával jsem, co šlo, a objevoval možnosti,“ popisuje.

Pro sběratele i trampy

Několik posledních měsíců dělá téměř výhradně repliky vojenských nožů. V portfoliu má první útočný nůž zavedený do armády v roce 1917, kterým byly vyzbrojeni vojáci Rakouska-Uherska v první světové válce, československý útočný nůž VO7 používaný v 50. a 60. letech a robustní americkou bojovou dýku Case No. 3.

„Vojenské nože jsou pro mě dneska stěžejním programem. Kupují je sběratelé a hodně taky trampové. Jsou to funkční nože, pro někoho znamenají i nostalgii. Navíc mě baví tenhle typ vyrábět,“ říká Jaromír Kotěra, jehož koníčkem je kromě cyklistiky také bubnování.

Nože dělá z uhlíkové oceli a z damascénské s charakteristickým mramorováním, tu si kovářským svářením měkčího a tvrdšího materiálu vyrábí sám. Materiálem pro rukojeti jsou vedle dřeva také kosti a paroží. Prvním krokem při výrobě repliky je získání originálu. Ne vždy to je úplně jednoduché.

Vyrábí i podle fotografií

Například sehnat americkou bojovou dýku se ukázalo jako takřka nemožný úkol. Dochovalo se jich, na rozdíl třeba od nožů z éry Rakouska-Uherska, velmi málo a cena originálu se pohybuje v řádech tisíců dolarů. Jaromír Kotěra ji proto začal vyrábět podle fotografií.

„Repliku udělat není zas tak náročné, to spíš vymyslet technologický postup, aby to dávalo ekonomicky smysl,“ upozorňuje.

Na úplném začátku výrobního procesu je naprosto přesné zaměření a vytvoření technického výkresu. Čepele si nožíř většinou nechává vypalovat laserem nebo vodním paprskem, následuje broušení, vyražení značky, kalení oceli, aby získala požadovanou tvrdost.

„Pak to vybrousím načisto, sesadím a vyrobím střenku nebo rukojeť. Nejsložitější je výbrus čepele. Všechno to dělám v ruce, od oka. Udržet rovinu dvacet centimetrů je občas peklo,“ přiznává Kotěra.

Jeho cílem je výrobu rakousko-uherského nože co nejvíce přiblížit způsobu, jak se dělal za první světové války.

„Časem bych se chtěl víc věnovat lisování a zápustkovému kování. Vyrobí se forma, která má tvar čepele, strčí se do ní ohřátý polotovar, pod lisem se zmáčkne a vypadne z toho výkovek, který potom vybrousím,“ naznačuje, jak by chtěl technologii rozvíjet.