Ministerskou cenu měli v Královéhradeckém kraji dosud jen dva inženýři, Oldřich Kvapil z Hořic, specialista na reliéfní formy na perník, a Josef Komárek, mistr řezbář králických figurek a betlémů. Nyní se k nim přidali další tři tradiční řemeslníci.
Modrotiskové dílny byly v 19. století v každém českém městě, hlavně však v severovýchodních Čechách. Šlo o výrobu lidových oděvů, modrotisk se uplatnil i v interiéru na ubrusy nebo povlečení. V druhé polovině 19. století ručním modrotiskovým dílnám konkurovaly textilky s přímým tiskem. Modrotisk se udržel jen na moravském venkově, kde tvořil součást kroje. Dílny mizely, na řemesle se podepsaly i obě světové války.
Nositelé tradice lidových řemeselCenu od roku 2001 uděluje ministr kultury lidovým tvůrcům, zřejmá je návaznost na projekt UNESCO Žijící lidské poklady, jehož cílem je zachovat tradiční řemesla pro budoucí generace. Do příprav nominací se zapojilo Regionální pracoviště pro tradiční lidovou kulturu při Muzeu východních Čech v Hradci Králové, Městské muzeum ve Dvoře Králové nad Labem a Muzeum krajky Vamberk. |
„Na počátku 50. let se modrotisková výroba obnovila i zásluhou organizace pro ochranu a rozvoj lidové výroby, Ústředí lidové umělecké výroby. Prostřednictvím dílen Jochových ze Strážnice, Danzingerových z Olešnice na Moravě a krátce Jiřiny Prouzové z Moravské Třebové mohla mnohaletá tradice pokračovat. Po zrušení ÚLUV se zbylé dvě dílny osamostatnily a fungují dodnes,“ říká mluvčí hradeckého muzea Lucie Petrková.
„Jedinečnost modrotiskové výroby ocenilo ministerstvo kultury České republiky zápisem na národní seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky v roce 2014. Umění evropského modrotisku bylo v roce 2018 zapsáno na reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO,“ dodává.
„Výroba forem je pro modrotisk zásadní. Milan Bartoš s Jaroslavem Pluchou jsou posledními formíry, kteří dokážou modrotiskové formy nejen opravit, ale vyrobit nové. Na jejich výrobě spolupracují nejen se zmíněnými modrotiskovými dílnami, ale i se současnými skvělými výtvarníky a návrháři, s Petrou Gupta Valentovou nebo se Zuzanou Osako,“ vysvětluje etnografka Muzea východních Čech v Hradci Králové Martina Vlčková, odborný garant Regionálního pracoviště pro tradiční lidovou kulturu Královéhradeckého kraje.
„Jejich práce je naprosto zásadní pro kvalitní pokračování modrotisku tak, jak jej známe a obdivujeme. Za svoji trpělivou a profesionální práci byl Milan Bartoš i Jaroslav Plucha v roce 2015 ocenění krajskou cenou Zlatý kolovrat,“ dodává.
Krajkám se na Vamberecku věnovaly celé rodiny
Vamberecko je s paličkováním krajek spjato skoro čtyři století. Do Vamberka ho přinesla Magdalena Grambová, manželka císařského plukovníka Kašpara Gramba, jemuž vamberecké panství připadlo po třicetileté válce. Spustila organizovanou výrobou krajek západoevropského stylu, největšího vrcholu dosáhlo krajkářství v 19. století, kdy se mu věnovaly celé rodiny od malých dětí až po prarodiče.
V roce 1889 byla ve Vamberku založena krajkářská škola, která pomohla udržet a rozvíjet vysokou úroveň místní znalosti paličkování. S nepřerušenou tradicí zde působí dodnes. Tradici drží také Muzeum krajky ve Vamberku i družstvo Vamberecká krajka Vamberk, s nimiž jsou spojeny krajkářské slavnosti, tedy Mezinárodní setkání krajkářek či prestižní Bienále české krajky.
V roce 2017 byla na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Královéhradeckého kraje zapsána tradice generačního předávání krajkářství na Vamberecku, o dva roky později se ocitla na seznamu nemateriálních statků České republiky. Hlavní nositelkou tradice je krajkářka Jana Štefková.
„Díky své celoživotní zkušenosti, mimořádné řemeslné zručnosti a precizní znalosti technologie výroby paličkované krajky spojuje ve své tvorbě tradiční výrobní postupy se současnou estetikou a udržuje tradici vambereckého krajkářství stále živou. Rada Královéhradeckého kraje udělila Janě Štefkové už v roce 2005 Zlatý kolovrat,“ říká Martina Vlčková.
