Kytarista Michal Pavlíček se neocitne na Letním parketu ve Výravě u Hradce Králové poprvé, v pátek tam bude v plné síle s Michaelem Kocábem, Pražským výběrem i s hosty. Ty česká kytarová jednička zatím tají.
"Výrava je pro mě velmi příjemná kombinace koncertů a posezení u piva. Fanoušci tam nejezdí s cílem opít se u stánku, ale cíleně za muzikou, která je baví. Schází se tu poměrně stálá rocková klientela a já se k ní vracím vždycky rád," říká Pavlíček.
Prozradíte své zítřejší hosty?
Ty máme jako překvapení a při tom zůstaneme i tentokrát. Často hrajeme s Ivou Pazderkovou a Janou Kratochvílovou, ale někdy s námi vystoupí i Ringo Čech, DJ Dominik Turza, tajemný Ropotámo nebo Ondřej Soukup. Někdo z nich přijede i zítra.
Uslyší publikum písně z alb Straka v hrsti a Výběr, nebo pro ně chystáte i něco nového?
Předvedeme průřez stěžejními alby, ale zahrajeme i méně známou Reminiscenci nebo zabrousíme do úplných začátků v duchu Olda je přítel můj a Haťa Paťa.
Které songy mívají největší odezvu?
Diváci úžasně reagují na všechny písničky, ale samozřejmě existují jednoznačné hity, které vybočují. Mezi ně patří Václavák, Chvastoun, Zubatá a neodmyslitelní Pražáci, kterým je stále hej.
Přemýšleli jste někdy o změně image nebo o nových kostýmech?
U vzhledu nemáme moc co inovovat. Vlastně jsme byli vždycky sami za sebe. Nejen oblečení, ale i pohyby a prezentaci na pódiu jsme si vytvářeli spontánně. Z toho nakonec vznikla tahle bizarní skládanka prapodivností, která už Pražskému výběru zůstane navždycky. Určitými proměnami jsme samozřejmě prošli, ale původní princip zachováváme.
Překvapil vás ohlas comebacku?
My jsme pauz a návratů měli v historii kapely víc. Tuhle poslední vyvolala vleklá lidská krize, která vyústila v rozpad Výběru v tradiční sestavě. Po letech se nám konečně podařilo rozepře srovnat, udělat za vším tlustou čáru a znovu se postavit před publikum. Moment usmíření lidé vnímali velmi silně a tato atmosféra se nese všemi koncerty.
Kdo jsou dnes vaši fanoušci?
Hrajeme jednak samostatné koncerty navštěvované našimi skalními, kteří znají nazpaměť všechna alba, ale zkoušíme i nové věci. Účastníme se i velkých festivalů, kde 90 procent publika tvoří mladá generace, ta nás zná často jen z vyprávění rodičů. Ověřili jsme si - a z toho mám obrovskou radost, že naše muzika je stále aktuální.
Jak dlouho byste se ještě chtěli pohybovat v showbyznysu?
Myslím, že už jsme všichni dost staří na to, aby se nám další rozmíšky a krize vyhnuly. Teď už si člověk váží každého momentu na jevišti a tranzu, který tam prožívá. Rolling Stones hrají i po sedmdesátce, tak těch dalších deset let snad také vydržíme. Minimálně příští rok bychom ještě chtěli vydat desku. Na ni se těším, protože by to mohl být pro kapelu nový impuls.
Takže si divoké výstupy před rockovým kotlem stále užíváte?
Já jsem z kluků asi nejstřídmější. Mám zdravotní limity, takže to tajtrlíkování nechávám spíš ostatním. Vilém s basou skáče stejně jako kdysi a Michael Kocáb na sobě taky táhne velký kus show. Já se zatím usmívám a drnkám o sto péro, nebo trnu, jestli v příští chvíli chytnu ten správný dech. Být na pódiu je tak silný pocit, že máte najednou křídla a zapomenete, že vám táhne na šedesátku. Vždycky, když do kytary řežu, tak je mi znovu dvacet. Bez toho bych to ani dělat nemohl.
