Někdejší dramaturgyně hradeckého Klicperova divadla, zpěvačka, skladatelka a zdravotní klaunka nebere svůj debut coby začátek kariéry, ale jako její přirozené vyústění.
„Dvanáct písní vznikalo několik let – doma u klavíru, při cestách vlakem i při jízdách na koni,“ uvádí.
Texty si napsala zčásti sama, jeden brněnsky sebeironický dodala držitelka ceny Magnesia Litera Dora Kaprálová, silné je souznění s neokázale intimní poezií herce Jána Sedala, který dobře věděl, že „kdo v noci nikdy neplakal, ach Bože neví nic...“
Už první klip k albu vznikl na píseň s jeho textem Jsi rorýs. „Je to rozhovor s rorýsem, který celý svůj život stráví v letu. Písnička je víc jednostranným rozhovorem, modlitbou, touhou být uviděn. Pochopení, že tato prozření mívají jenom prchavé trvání. Text básně ‚spíš v letu a bdíš‘ navíc doplňuje obraz Lucidního snění,“ říká autorka.
Brněnská rodačka si CD vydala sama pod značkou LUCiDlab stejně jako před časem výběrové LP Slunce na peřinách s písněmi svého otce, skladatele zejména divadelní a filmové hudby a osobitého písničkáře Jiřího Bulise.
Už je to delší dobu, co jste odešla z Klicperova divadla...
Můj život se po narození dětí začal postupně ubírat jinými cestami. S divadelností se potkávám ve svých současných aktivitách, ať už je to působení na trutnovské ZUŠ jako učitelka literárně-dramatického oboru nebo v praxi zdravotní klaunky. Divadelní provoz mi nechybí, ale divadelní magie a takové to leckdy sebestředné, ale fascinující opojení příběhy, obrazy a vůní dýmostroje občas ano.
Jak vzpomínáte na své hradecké působení?
To byly takové hravě blouznivé, mladé a bezstarostně bezdětné roky, kdy kromě toho, že se v Klicperově divadle za Vladimíra Morávka inscenovaly pozoruhodné a dost opulentní inscenace, jsme žili na ubytovně rozmarným a veselým komunitním životem, často to bylo docela poťouchlé a občas i emocionálně vypjaté. Třeba herec Filip Rajmont se s oblibou převlékal do generálské uniformy po svém dědečkovi a jako jeho suita jsme často táhli nočním Hradcem na karaoke party. Taky jsem se jako dramaturgyně potkala se svými režisérskými idoly jako Jan Antonín Pitínský, zmiňovaný Vladimír Morávek, Marián Pecko, Arnošt Goldflam, Jakub Krofta nebo Zoja Mikotová.
Jedním z nekrásnějších vinylových počinů posledních let je vaše vydání písničkářské tvorby vašeho tatínka. Co vás k tomu vedlo?
HaDivadlo slavilo padesáté jubileum a při té příležitosti nabídlo podpořit reedici CD Tiché písně. Říkala jsem si, že když už se do oživení zájmu kolem Jiřího Bulise bude vkládat energie, tak proč to neudělat důkladněji a jinak? Vždycky mě zajímalo, jak by asi bývalo vypadalo jeho vinylové album, a zároveň se to nabízelo koncipovat jako „bestofku“ – to nejlepší z tátovy hudby ve striktně omezeném časovém horizontu 40 minut, což je největší délka, jakou unese zvuk vinylové desky.
Název Slunce na peřinách navrhl Martin Kyšperský, s ním a Břéťou Rychlíkem jsme připravili dramaturgii alba, bylo na tom nejtěžší nezařadit některé písničky, které jsme za nejlepší z tátovy písňové tvorby taky považovali.
Co myslíte, že by říkal na vaši tvorbu?
To je těžká otázka, nevím, snad by byl potěšen, že jsem se po dlouhé době ke hraní zase vrátila, a možná bychom vedli dlouhé diskuse o aranžích, rytmice a hře na piáno... On si vždycky zapisoval popěvky, které jsem jako dítě vymýšlela a zpívala, mám je od něj zaznamenané v jeho notových sešitech i s texty. Takže by asi byl rád. Možná by řekl: Tak vidíš, že ti to chození do klavíru k něčemu nakonec bylo.
V životopise máte i položku zdravotní klaun...
Je to práce snů! Nejlepší na ní jsou workshopy, kdy dospělí lidé zkoumají vlastní trapnost a směšnost, zkoumají, jak selhávat, to je skvělá zkušenost.
Říkáte, že písničky na Lucidní snění jste sbírala časem.
Ano, písničky se mi pozvolna vynořovaly několik let, nejvíc se to dělo v době covidové, kdy bylo na tvorbu víc času a moje pozornost se mohla ubírat i tímto směrem. Jednu chvíli se mi úryvky písniček i zdály ve snech.
Je z nich cítit, že jste vyměnila město na přírodu. Je to tak?
Žijeme s rodinou nedaleko Dvora Králové, přišlo mi důležité ukotvit se v krajině, zahradě a obyčejných činnostech, jako je nošení klacků z lesa, chování slepic a koní, pěstování zeleniny a zalévání zahrady konví. Dcery strávily dětství v lese a na stromech, umí si zatopit v kamnech a usušit seno, kolem bláto a lítání s klacky po krajině. To mi připadalo analogově zemité a hojivé.
Co vás inspiruje?
Pozorování přírody, zahrady, lidí ve vlaku, poslouchání ticha, ptačího zpěvu, dobrá muzika, silný film, divadlo, obrazy, poezie. Fascinace bouřkou. Snění. Láska ke světu a strach o něj.
Co posloucháte doma?
Nejčastěji poslouchám hudbu, když jdu kydat hnůj ke koním. Vezmu si sluchátka, gumáky, pláštěnku a lopatu s kolečkem. Bývá toho tak akorát na soustředěný poslech jednoho alba. Teď naposledy mě moc bavila deska Teď od Jiřího Imlaufa.
Čím vás oslovily básničky brněnského herce Jána Sedala?
Křehkostí a až dětsky naivní duší bouřliváka, buřiče a bohéma. S Janem jsme se znali a kdysi spolu i dělali divadlo, byla jsem jako dramaturgyně u jeho první divadelní režie v inscenaci brněnského HaDivadla Zpátky a zase tam. Poezii posílal jako noční SMS, pípaly na telefonu v nejneuvěřitelnější noční hodiny.
Ale taky jsem zhudebnila po jednom textu Hanky Voříškové a Dory Kaprálové. Dora mi text k písničce Rodná Údolní poslala jako dárek k narozeninám, nedávno jsme spolu s ní a filmařkou Natašou von Kopp natočily videoklip o návratu do rodného bytu, točilo se to v Rezidenci Kafé Kaprál, bývalém bytě rodiny Kaprálových, kam jsem jako dítě často chodila na návštěvy. Myslím, že se nám povedlo tklivě i poťouchle zhmotnit sny o dávné minulosti a s radostí se zase odebrat do přítomnosti.
Máte s albem nějaké plány či vystoupení?
Máme naplánované koncerty hlavně v duu s mým mužem, basistou Petrem Dlabolou, ale občas se nám, doufám, podaří zahrát si i s muzikanty, kteří se na nahrání desky podíleli: s kytaristou Markem Doubravou a bubeníkem Milošem Dvořáčkem.
