Od chvíle, kdy se firma Kapsa a Müller z Prahy pustila do budování tvrze Dobrošov se sedmi propojenými objekty, uplyne 13. září osmdesát let. Dostala na to pouhých čtyřiadvacet měsíců. Linie objektů měly střežit tehdejší Československo před nacistickým Německem.
„Často se v souvislosti s rokem 1938, s odhodláním a s tím, co po něm následovalo, mluví o tom, zda jsme se měli nebo neměli bránit. Myslím, že otázka je postavena trošku špatně. Vnitřně jsem naprosto přesvědčen, že pokud by na nás někdo zaútočil, samozřejmě bychom se bránit začali. Ta otázka ale takto nikdy nestála. Nacistický režim, především Adolf Hitler, si v určitou dobu uvědomil, že největší chyba, kterou by mohl udělat, je aktivně dát pokyn k útoku na Československo,“ míní historik Eduard Stehlík.
V nabité výstavní síni mu v sobotu naslouchali nadšenci v dobových uniformách, obránce rozhlasu a skaut Lubor Šušlík, který vystavuje na Dobrošově své vojáčky, i potomci majora Jaroslava Purkyta, jenž na Náchodsku sloužil v letech 1937 a 1938 jako důstojník 48. pěšího pluku Jugoslávie. Připomíná ho nová kniha (více o výstavě čtěte zde).
Historik vyzpovídal řadu pamětníků, kteří se na opevnění, zejména v Orlických horách, podíleli. Brali stavební příplatky, takže si z nich velitelé mohli pořídit auto a nižší šarže třeba motorky.
Po týdenní práci v pohraničních horách obvykle vyráželi za zábavou a pitím, což s sebou neslo i úsměvné historky. Třeba o tom, jak si důstojník řídící stavbu na Haničce ustlal nahý na lavičce na náměstí v Králíkách.
Pro vojáky byl český Náchod výhodou
Pro československé vojáky představovalo značnou výhodu, že Náchod byl českým městem a jeho obyvatelé jim poskytovali zázemí, jídlo i úctu, což jinde v nepřátelsky naladěných Sudetech nezažili.
Stehlík připomněl postřeh tehdejšího poručíka Imricha Košikára, velitele pěchotního srubu N-S 84 „Voda“ v Bělovsi, který mu vyprávěl, jak mu místní lidé přinesli velkou peřinu, aby přečkal nachlazení.
Novou knihu věnovanou majoru Purkytovi napsal správce dobrošovské pevnosti Richard Švanda s pracovníky Oblastního muzea Praha-východ. Vojákova vnučka se na ně obrátila, že by muzeu chtěla věnovat některé památky po dědečkovi. Pěší pluk, v němž působil, měl na starosti střežení stavenišť a zabezpečení ostrahy státních hranic na Náchodsku, hlídal objekty lehkého opevnění zvané řopíky.
Major Purkyt se za 1. světové války stal legionářem v Rusku. Neúmyslně způsobil smrt svých rodičů, kteří po jeho návratu z legií nedočkavě otevřeli jeho batoh a při tom jim vybuchl granát. Angažoval se v Sokole, organizoval sportovní podniky a budoval vojenskou kariéru. Za protektorátu v srpnu 1943 zaplatil za odbojovou činnost popravou v Drážďanech.
„Věděla jsem o dědečkově minulosti už dříve, ale ne podrobně. Moje teta Dagmar neměla děti a já se o ni starala. Když jsem potom řešila pozůstalost v jejím bytě, našla jsem hodně alb, dokumentů, rodných listů i vojenských publikací. To jsem předala muzeu, protože bych byla nerada, kdyby to skončilo někde v popelnici,“ vypráví Purkytova vnučka Ida Hořejší.
Na dědečka vzpomínala s hrdostí, ale i se slzami, to když přišla řeč na podrobnosti o popravě. Rodina musela poslat německým úřadům poplatek 1 500 korun, ale tělesných ostatků se podobně jako rodiny dalších odbojářů nedočkala.
Dělostřelecká tvrz Dobrošov se nyní připravuje na velkorysou rekonstrukci (více čtěte zde).
