Autor dosud nepřekonané koncepce obnovy imisemi zdecimovaných porostů založené na přirozeném potenciálu lesa upozorňoval na klimatickou změnu už před třiceti lety. Tehdy pracoval jako vědec v Nizozemsku, kam emigroval. Později klimatickou změnu spojenou s oteplováním zohlednil ve svém plánu pro Krkonoše.
„Když jsem roku 1977 emigroval, nevěřil jsem, že ještě někdy budu Krkonoším prospěšný. Tenkrát to bylo všechno na věčné časy, za normalizace mě komunisté zničili. Zakázali mi vykonávat povolání, publikovat,“ říká šestaosmdesátiletý Josef Fanta, jeden z největších evropských odborníků na ekologii lesa.
Zakládal jste národní park, byl jste náměstkem prvního ředitele správy Miroslava Klapky. Jak se to seběhlo?
Do roku 1962 jsem pracoval ve Výzkumném ústavu lesního hospodářství a myslivosti v Opočně (VÚLHM) na programu přeměn smrkových monokultur na smíšené porosty, ale ten byl na začátku 60. let zrušen. Chtěl jsem ale v ekologickém výzkumu pokračovat. Požádal jsem proto ředitele VÚLHM, aby mě přesunul do Vrchlabí a pověřil přípravou zřízení KRNAP. Ředitel mi vyhověl. Šlo mi hlavně o to zpracovat návrh koncepce činnosti správy parku jako organizace ochrany přírody. Národní park byl pro mě velkou výzvou. Mirka Klapku, kterého jsem si velmi cenil, jsem přijímal v květnu roku 1963, kdy oficiálně park vznikl. Začínali jsme ve třech, lidí přibývalo. Sídlo jsme měli ve druhém patře zámku ve Vrchlabí. Mirek ocenil moji práci a ustanovil mě svým náměstkem. Bylo to hektické období, ohromné dobrodružství, dělali jsme něco úplně nového.
Tehdejší režim národní parky chápal poněkud jinak, hlavně mělo jít o zábavu, o vytvoření podmínek pro masovou rekreaci, je to tak?
Přesně, dostali jsem do vínku územní plán rajonu Krkonoš. Byla to taková tlustá kniha, vlastně politické zadání, ve které bylo napsáno, co by správa parku měla dělat a co zajistit. Když jsme si to přečetli, polilo nás horko. Politické zadání bylo udělat z Krkonoš lunapark. Podél všech možných cest měly vzniknout restaurace, a to v maximální vzdálenosti čtyř kilometrů. Některým věcem se už zabránit nedalo, ať šlo o Labskou boudu, která byla v té době už rozestavěná, nebo o hotel Horizont v Peci pod Sněžkou.
A co lyžařské středisko na svazích Studniční hory s olympijskými parametry? (o záměru jsme psali zde)
Tento projekt byl naprosto šílený - katastrofa. Oblast patří z hlediska ochrany přírody v Krkonoších k tomu nejcennějšímu. Navíc jeho umístění bylo velmi nebezpečné. Tak jsem se do toho dal. Po čtyři zimní období, od roku 1967 do roku 1970, jsem tam každý den posílal dva zaměstnance parku, aby měřili všechny možné parametry počasí, množství sněhu, vítr, mlhu. Jednou týdně jsem tam byl s nimi. Po celou dobu jsem byl ve stresu, protože šlo o lavinové území a kdyby se někomu něco stalo, šel bych sedět. Na základě těch údajů jsme ale mohli naprosto objektivně prokázat, že ten záměr je naprostý nesmysl.
Ale to asi nebyl jediný důvod. Když si tehdejší režim něco usmyslil, tak se to stalo...
Na počátku 60. let se jim rozpadla ekonomika a režim měl velké starosti. Národní park byl pro ně vedlejší, trvalo to do začátku 70. let. Díky tomu jsme měli volnost, abychom činnosti a zaměření národního parku dali rozumný základ. Podařilo se nám jejich nesmyslný územní plán úplně rozházet.
V roce 1971 vás komunisté ze všech funkcí vyhodili a skončil jste v kotelně. Co bylo příčinou?
Vývoj politické situace po invazi vojsk Varšavského paktu. Proti okupaci jsem aktivně vystupoval, odmítal jsem podepsat přihlášku do strany. Jednou v sobotu večer, bylo to asi týden po invazi, jsem si všiml, že v okně kláštera se svítí. Šel jsem se do muzea kouknout. Přes dveře jsem slyšel neznámý hlas, jak vydává rozkazy: Pošli tam tu naši skupinu z Trutnova nebo možná i dvě, ať je srovnají! Vešel jsem do místnosti a u stolu s telefonem v ruce seděl neznámý muž. Tvrdil mi, že se dohodl s vedoucím muzea, který byl zarytým komunistou, že si tam může zřídit dispečink a řídit přepadové skupiny, které měly za úkol rozhánět protesty. Posílal úderné jednotky do míst, kde se protestovalo, tak jsem ho vyhodil. Zanedlouho jsem upozornil na zpronevěru našeho ekonoma dosazeného na správu okresním výborem komunistické strany z Trutnova, který byl navíc předsedou stranické organizace. Za rozkrádání majetku Správy národního parku byl odsouzen na tři a půl roku do vězení, ale nakonec se tomu vyhnul, jeho kamarádi ho někam uklidili. V době normalizace mi to sečetli. Se mnou šel i ředitel Klapka.
Josef Fanta
|
Na počátku 90. let, když jste se do Krkonoš vrátil, to bylo už podruhé, co jste horám zásadně pomohl.
Dvakrát jsem byl na počátku, je to skutečně neuvěřitelné.
Jen připomenu, že když jste na jaře roku 1990 přijel do Krkonoš, byly lesy vinou imisní kalamity ze 70. a 80. let v katastrofálním stavu.
Když jsem to na vlastní oči uviděl, vzalo mi to dech. Věděl jsem, že musím nějak pomoct. Po návratu do Nizozemska jsem udělal několik přednášek o katastrofální situaci v Krkonoších a přitáhl pozornost odborné a vědecké veřejnosti.
V té době se v Nizozemí rozjížděl projekt nadace Face (Forests Absorbing Carbondioxyde Emissions), jejímž posláním je obnova zničených lesů a pralesů.
Nadaci zpočátku zaujala neutěšená situace v Krušných horách. Navrhl jsem jí, aby se soustředila na Krkonoše, protože jde o národní park, tehdy zařazený na seznam deseti nejvíce ohrožených na světě. Návrh byl přijat a vedení nadace mě pověřilo zpracováním návrhu koncepce programu obnovy lesů. Holanďané také ocenili, že jsem situaci v Krkonoších znal. Nadace počítala pro obnovu lesů s částkou 750 milionů korun, což bylo na tehdejší dobu neuvěřitelné množství peněz. Při využití přírodních procesů k obnově lesů se ale nakonec spotřebovala jen asi polovina. Když se zapojí příroda, ušetříte. Už na počátku 90. let se v západních zemích velice intenzivně mluvilo o klimatické změně. První vědecký příspěvek o potenciálním vlivu na lesy v Evropě jsem napsal v roce 1992. Tady tenkrát na to nebyl čas, řešily se jiné věci. O několik let později, když jsem chtěl podobný příspěvek přednést tady, čeští kolegové ho odmítli, nebylo to pro ně aktuální.
Jestli to chápu dobře, vaše koncepce maximálního využití přirozeného potenciálu lesa funguje především proto, že jste rozpoznal, jak se bude situace vyvíjet, a pracoval s klimatickou změnou.
Když je les zdecimovaný imisní kalamitou, ještě to neznamená, že je po všem. Za určitých podmínek lze využít pionýrských dřevin, které založí novou generaci lesa. Jednoduše řečeno, les se nechá, aby si s obnovou poradil sám. Na první pohled je to nelogické, ale ukazuje se, že je to správná cesta. V národním parku musí jít o přírodní procesy, ne o ekonomiku.
Váš výzkum v Holandsku se týkal dynamiky lesa v extrémních podmínkách. O co přesně šlo?
Šlo o váté písky, kde zdánlivě nebylo nic. Vystopoval jsem, jak se tam dostává, zmlazuje a roste les.
Pomohlo vám to při řešení problémů v Krkonoších?
Dynamika lesa se stala mým přístupem. Na les se nedívám jako na něco statického, ale jako na složitý a nesmírně houževnatý organismus, který dokáže za určitých podmínek zázraky.
Co je dnes pro Krkonoše největší hrozbou?
Důležitým faktorem je klimatická změna. Ve vrcholových partiích, arkto-alpinské tundře, k velkým změnám možná ani nedojde, takže vzácné reliktní druhy rostlin zůstanou zachovány. Vše bude záležet, o kolik stupňů stoupne teplota, ale také jaké budou srážkové úhrny. Co se lesů týče, bude ubývat smrčin. Proto je velmi dobře, že se nám před více než 20 lety podařilo nastartovat změnu druhové skladby krkonošských lesů, která počítá s větším zastoupením listnatých druhů. Jde o člověkem podmíněný vývoj a bude velmi záležet, co se v celoplanetární úrovni podaří.
Co pociťujete, když se po Krkonoších procházíte?
Uspokojení, že jsme tenkrát udělali vše, co bylo v našich silách a hlavách, abychom našli cestu, jak na to jít. Krkonoše jsou prostorem, kde se něco povedlo, a já měl příležitost k tomu přispět.
