Proč právě Lázně Bělohrad?
Bělohrad je moje rodné město. V roce 2016 jsem se vrátil z Karlových Varů do Prahy, kde jsem zakládal kardiocentrum a deset let ho vedl. Jenže se nám narodila dcera, takže Bělohrad se stal pro nás dostupnější. Je mi to tady velmi blízké.
Jak se to celé seběhlo?
V Husově ulici zbyla po mém otci ordinace v neúplném provozu, což mně bylo líto. Snažil jsem se ji oživit, udělali jsme z toho čistě kardiologickou ordinaci, posléze se přidala paní doktorka Skalická, což je skvělá angioložka. Vytvořili jsme poměrně vysokoobrátkovou ordinaci, která se stará o hodně lidí. Prostory nám však přestaly vyhovovat, byly starší, menší a v prvním patře. Bylo zapotřebí vymyslet něco nového, protože klientela z celého regionu je široká.
Co následovalo?
Rozhodli jsme se koupit dům v Lázeňské ulici. Ten je pro obec významný, je to jeden z prvních měšťanských domů, který tu vznikl. Idea byla zachovat historický charakter pláště z roku 1900 a uvnitř zřídit moderní ambulanci.
Vaše kariéra lékaře asi hodně souvisí s kariérami vašich rodičů.
Ano, oba jsou lékaři. Táta vedl interní oddělení ve Dvoře Králové a v Lázních Bělohradě založil interní ambulanci. Maminka byla původně chirurg, poté anestezioložka a působila ve zdejších lázních jako primářka. I můj o devět let starší bratr je kardiolog, mně tedy nic jiného než jít na medicínu ani nezbývalo.
Byla to pro vás vždy jasná volba?
Asi ano, o ničem jiném jsem ani neuvažoval. Rodiče byli hodně zaměstnaní, trávil jsem s nimi od mala dost času v nemocnicích. Bylo to pro mě přirozené prostředí.
Proč jste si vybral kardiologii? Kvůli bratrovi?
V podstatě ano. Začal jsem jako internista v Hořicích, kde jsem zůstal do první atestace. Brácha se mezitím věnoval kardiologii, doma jsme o tom pořád mluvili. V mých očích je to nejvíce dynamický obor. Zajímala mě především intervenční kardiologie.
Co bylo dál?
Šel jsem do Prahy. Tehdy se rozvíjela léčba akutních infarktů pomocí katetrizací a implantací stentů, což bylo přesně to, co jsem chtěl dělat. Podařilo se mi to nejdříve na Bulovce, pak jsem působil na Homolce. Později jsem dostal možnost vybudovat kardiocentrum v Karlových Varech, kde jsem byl deset let. Karlovarský kraj byl poslední, který neměl vlastní intervenční centrum. Kvůli infarktům, kde život pacienta hodně závisí na dojezdové vzdálenosti, bylo nutné založit intervenční kardiologii. Povedlo se, což jsem rád.
Díky tomu jste v roce 2008 obdržel ocenění osobnost Karlovarského kraje...
Ono to nebylo lehké. Pro vznik centra musíte dodržet přesná kritéria. Museli jsme založit oddělení s určitým počtem lůžek, koronární jednotku, museli jsme etablovat všechny podobory, to znamená invazijní kardiologii, implantace kardiostimulátoru, defibrilátoru či elektrofyziologická vyšetření. Zůstal za námi kus práce.
S čím k vám pacienti budou docházet do nové ordinace?
Je to klasická ordinace. Staráme se o pacienty s vysokým tlakem nebo po srdečních operacích tak, abychom je sledovali a rozhodovali o dalších procedurách. Úzce spolupracujeme s hradeckou klinikou a se Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze. Pacienty v pravou chvíli odesíláme do těchto center. Nově zavádíme sledování kardiostimulátoru. Pacienti z kraje, kteří ho mají implantovaný, jsou teď sledováni pouze v Hradci v kardiostimulační ordinaci. Protože je to můj obor, máme know-how a pořídili jsme si na to vlastní přístroj.
Může uvést příklad?
Představte si třeba osmdesátiletou babičku, která musí obtížně dojíždět na vyšetření do Hradce. Právě pro starší lidí, kteří kardiostimulátor mívají nejvíce, to bude velká výhoda.
Teď trochu odbočím: nejen starší lidé mají problémy se srdcem. Objevují se i ve vrcholovém sportu, jako příklad mohu uvést dánskou fotbalovou hvězdu Christiana Eriksena, který málem zemřel na hřišti....
Ano, on má implantovaný defibrilátor. To je zařízení, které se implantuje pacientům, kteří prožili náhlou smrt. Tento fotbalista měl paradoxně štěstí, že mu to stalo před zraky desítek tisíc lidí na stadionu, kde jsou týmy zdravotníků. Ano, bylo to na mistrovství Evropy na stadionu v Kodani... Zdravotníci to velmi rychle zvládli, vrátili ho do života včasnou defibrilací. Byl však nadále ohrožen. Pokud by se mu to znovu stalo někde, kde by byl sám, zemřel by. Jeho přístroj takové události brání. Detekuje srdeční arytmii a spustí výboj.
Technologie jsou dnes tak daleko, že může dál vrcholově sportovat...
Je to fascinující. Jsou takoví i tenisté, běžci, cyklisté. Ale mladých lidí s těmito přístroji je menšina. Klasické kardiostimulátory mají vesměs lidé starší 70 let.
Co radíte pacientům, aby se vyhnuli srdečním onemocněním?
V první řadě nekouřit, to je největší rizikový faktor. Lidé by se měli snažit být spíše štíhlí, zdravě se stravovat, kontrolovat krevní tlak, hlídat cholesterol. Zásadní je samozřejmě i pohyb.
Zmínil jste kouření. Ale co elektronické cigarety?
Je to méně závadné díky absenci dehtu, který je silný karcinogen. Jenže nikotin, který je škodlivý pro srdeční oběh a cévy, v nich stále je. Elektronické cigarety rozhodně nebereme jako alternativu, která je v pořádku.
Je pravda, že čištění chrupu mezizubním kartáčkem snižuje riziko kardiovaskulárních chorob?
To se spíše vztahuje na pacienty s chlopenní vadou, kteří jsou náchylní na infekci. A infekce se velmi často odvíjí od stavu chrupu, ale i dalších faktorů.
Jak je to s kávou?
Káva je nejmenší zlo. Tedy pokud není spojená se dvěma cigaretkami...
Doporučil byste otužování?
Nepochybně. Také sauny jsou fajn. Je potřeba začínat pomalu a zohlednit zdravotní stav. Lidé s vysokým krevním tlakem musí přidávat opatrně. S otužováním je nejlepší začít v pozdním létě každý den, aby si organismus zvykal do zimy. Pro starší je také hrozně důležité co nejdéle chodit, pokud možno v rychlejším tempu.
Návod na dlouhověkost od Blanky ČílovéPrvní pacientkou v nové kardiologické ordinaci v Lázních Bělohradě byla v dubnu 97letá Blanka Čílová z Nové Paky, kterou mnozí znají díky knize Daniela Polmana Holka statečná. A také díky besedám hlavně se školáky, na něž jezdí přes třicet let. Paní Čílová se angažovala v protikomunistickém odboji, oba její muže mučili a věznili. V dobách stalinistického Československa rozvážela v kočárku zakázané letáky. První manžel skončil v Jáchymově, druhého odsoudili ve vykonstruovaném procesu za velezradu. „Když se dožiju stovky, tak to oslavíme. Za pět jsem nechytla covid, akorát mám stařeckou rýmu,“ říká v ordinaci redaktorovi MF DNES vitální seniorka. „Paní Čílová je speciální pacientka. Její fyzická i mentální kondice je fantastická. I v tomto požehnaném věku se udržuje v kondici s neuvěřitelným optimismem,“ říká kardiolog Michal Paďour. Blanka Čílová má na dlouhověkost několik návodů: „Aby mladí hlavně sportovali. Od šesti let jsem sokolkou a dodnes platím příspěvky.“ Doma pravidelně cvičí. „Denně, to je základ. Ráno se sprchuju ledovou vodou. Před osmi lety jsem měla úraz, spadla jsem z patnácti schodů. Měla jsem šest zlomenin včetně žeber nebo krčku, ale nohy v pořádku. Jako malá sokolka jsem se naučila padat, což mi v tuto chvíli pomohlo. Jinak by to dopadlo hůř. Chodila jsem k ortopedovi, denně jsem rehabilitovala. Když mi nařídili 20 cviků, udělala jsem jich 40. Chtěla jsem se rychle uzdravit, abych mohla pracovat a vařit,“ vypráví. Dvaatřicet let jezdí besedovat, navštěvuje školy, přednáší o svém životě a diskutuje. I na letošek má naplánováno několik akcí. „Mám strašně ráda mladé lidi, takové posluchače nenajdete,“ míní. „Paní Čílová je po všech stránkách vzor pro další pacienty, je stále mezi lidmi, často i mladými. Zajímá se o aktuální dění, zaměstnává mozek. Když dnes přišla, hned glosovala současného amerického prezidenta,“ usmívá se kardiolog. „Když mi lékařka řekla, že už mám věk, abych začala chodit s hůlkou, vydržela jsem to měsíc. Řekla jsem si, že tělo musí samo vyvinout chuť chodit bez hole. A výsledek je, že stále chodím rovně,“ chválí si. Teprve v 78 letech skončila s běžkami, doporučili jí to příbuzní: „Nic horšího mi nemohli udělat, ale uznala jsem, že nastal čas. Avšak od té doby chodím na vycházky se sportovními holemi, abych měla komplexní pohyb.“ S dcerou se teď věnuje sepisování životopisů politických vězňů. Blanka Čílová diktuje, dcera zapisuje: „Říkáme tomu úřední den.“ |
