Přestože měla Soňa Klímová-Janečková kvasinský zámek celý život na dohled, dokud se v roce 1992 její rodině nevrátil znárodněný majetek, nikdy v něm nebyla.
Dnes je trochu opomíjená památka na Rychnovsku opravená a na jejím chodu se kromě majitelky podílejí i její děti. Z kulturních akcí se stala tradice, do galerie se rádi vracejí výtvarníci a expozice rodu Janečků se rozrůstá.
Pradědeček majitelky František Janeček byl významný konstruktér, vynálezce a průmyslník a dědeček František Karel Janeček stál u zrodu kvasinské továrny na automobily, která dnes chrlí vozy značky Škoda.
Zámek v Kvasinách s okolním panstvím koupil váš dědeček v roce 1928. Po válce přišlo znárodnění, dědeček se z anglického azylu nevrátil a vaši babičku v roce 1950 ze zámku vystěhovali. Jak to tehdy bylo?
Babička musela zámek opustit se dvěma syny. Starší byl můj tatínek, mladší strýc Petr. Z ničeho nic se z nich stali bezdomovci, neměli kam jít. Chodili v Kvasinách a sousední Solnici dům od domu a marně hledali ubytování. Nakonec našli střechu nad hlavou až v Jedlové v Deštném v Orlických horách. Později se přestěhovali do Solnice, kde jsem se narodila a žila.
Tak jste měla zámek téměř na dohled. Pamatujete si, kdy jste v něm byla poprvé?
Pamatuji, bylo to v roce 1992... Celý život jsem bydlela v Solnici, ale na zámku jsem nikdy nebyla. Žily tam rodiny dělníků, a když jsem chodila přes zámecký park, který byl veřejně přístupný – a celou dobu socialismu také veřejně ničený –, nájemníci se na mě mračili. Nechápala jsem, proč jsou takoví, ale na zámek jsem nikdy nešla. Vnímala jsem však, jak je ničený a degradovaný, to bylo hrozné. Maminka mi vždy ukazovala, co kde bylo: Tady bývala růžová zahrada s jezírkem a vodotryskem, tady byl přístřešek s lodičkami.
Dokázala jste si tehdy představit, že by se jednou mohl majetek rodině vrátit?
To vůbec ne. Tehdy bylo dané, že to mají soudruzi. V roce 1968 se začalo alespoň trochu zdát, že by se mohlo něco změnit k lepšímu, ale ne majetkově, pouze pocitově. Na základní škole jsem měla vždy samé jedničky. Přesto se soudruzi v Kvasinách rozhodli, že mě nepustí k přijímacím zkouškám na gymnázium. Naopak soudruzi z KSČ v Solnici usoudili, že by mě pustit měli. Ředitel naší školy kvůli mně jel na okresní výbor, kde mne podpořil. Když jsem nakonec na gymplu v Rychnově studovala, už jsem věděla, že jsem občan druhé kategorie. Co bylo pro ostatní lidi normální, pro mě nebylo. Byla jsem imperialista a vykořisťovatel. Nebylo to jednoduché.
Mám představu, že zámek bude žít a přinášet lidem radost i nadále a že bude čím dál hezčí. Ještě toho zbývá hodně opravit.
Jak to bylo po revoluci?
Restituce dlouho nechtěli povolit. Když k nim nakonec došlo, přihlásili jsme se o majetek, který restitucím podléhal. Naše továrny, Janečkovu zbrojovku, Jawu Týnec, Jawu Brodce nebo černouhelné doly na Kladně, nám nevrátili. Podléhaly totiž dekretu prezidenta Beneše. Rodině se vrátilo to, kde bydlela, a lesy na horách.
Věděla jste hned, že se o navrácený majetek budete starat?
Restituent byl můj táta, v té době už starší pán a hlavně muzikant, který si se spoustou věcí nevěděl rady. V červnu 1992 jsme založili lesnickou a dřevařskou firmu Lesy Janeček, kterou jsem řídila. V zámku byl od roku 1974 ústav sociální péče. Ze zákona o restitucích se zdravotnická, sociální a sportovní zařízení nevydávala hned. Člověk byl na jednu stranu rád, že je majetek alespoň nějak využitý a že se o něj někdo stará. Teprve v roce 1999 jsme zjistili, jak málo se starali a jak moc je to uvnitř zničené.
V jakém stavu tehdy zámek byl?
Dvě křídla měla střechu, která prakticky neexistovala, každá taška byla prasklá a posunutá. Na půdě rostly trsy houbiček nejrůznějších barev a když se člověk za tmy podíval nahoru, viděl všechny hvězdy, co jich jen na nebi je. Že tam prší a sněží, nikomu nevadilo. Zatímco v hlavním křídle sídlil ústav, v těchto dvou křídlech byly byty zaměstnanců automobilky. Společná chodba s vytlučenými okny, v zimě tam byly závěje. Nikdo se o to nestaral, ani igelit tam nedali.
Čím jste začala?
Někdy v roce 1996 jsem měla našetřeno tolik, abych s půjčkou od obce mohla nechat udělat novou střechu. Následovaly okapy, začala výměna oken. Vždy se to dělalo podle toho, jak se mi na to podařilo našetřit. Když se v roce 1999 ústav vystěhoval, já jsem vůbec nevěděla, co budu s pustým a zničeným domem dělat. V bytech byla stará elektrika, odpady zarostlé.
Po krocích jsem se dostávala dál a dál. Vymyslela jsem si galerii v prvním patře, dala jsem dohromady přízemí a přestěhovala kanceláře firmy, které sídlily jinde v jediné místnosti. Všechno se to odehrávalo mimo ostatní podnikání, mimo firmu. Když jsem měla štěstí, získala jsem dotaci, například na fasádu. Ta stála spolu s opravami oken 1,5 milionu, já jsem dostala asi 60 tisíc korun. V poslední době používám na opravy také peníze z nájmů bytů. Sama bydlím v domku pod zámkem.
Co se dochovalo ze zámeckého inventáře?
Mnoho toho není. V celém zámku jeden původní lustr, ten je nyní v loveckém sále. Je totiž tak velký, že se v 50. letech nikomu nevešel do obýváku. Bývaly tady sbírky středověkých a novodobých evropských palných zbraní, perských zbraní a předmětů denní potřeby a také zbraně ze severní Afriky. Jediné, co tady máme, je několik zbraní a textilií, které nám sami od sebe vrátili z Náprstkova muzea v Praze.
Kdy se památka otevřela veřejnosti?
Začalo to po roce 2000, kdy jsme se pustili do oprav interiérů. O rok později se konal první koncert v loveckém sále. Od té doby se tady pořád něco děje.
Rychnovsko je bohaté na památky, zejména na zámky, jak se vám v té konkurenci daří?
My jsme jiný zámek. Kvůli tomu, že se téměř nic nedochovalo, nemáme klasický prohlídkový okruh. Zato máme krásnou galerii. Výtvarníci, kteří u nás vystavovali, tvrdí, že z jejich pohledu v kraji nemáme konkurenci. Tvrdošíjně se k nám vracejí. Měla jsem z toho obavy, ale kupodivu to funguje. Mám to jako koníčka, baví mě dělat výstavy a koncerty. Máme tu tři pravidelné velké akce, které navštěvuje několik tisíc lidí.
Které to jsou?
Druhou neděli v červnu pořádáme na památku dědečka a pradědečka Zámeckou neděli s auto-moto veterány, letos se konal 9. ročník. Dvanáctým rokem budeme pořádat velkou výstavu betlémů a naposledy nám před pěti lety přibyly červnové Půtovy zámecké slavnosti. Navíc máme dvě expozice. Jedna je historická a představuje rodinné předměty, které se k nám vrátily. Významná je loutkářská expozice, součást českého kulturního dědictví UNESCO.
Daří se vám historickou expozici doplňovat o nové exponáty?
Občas, mé děti hledají na internetu a čas od času něco objeví. V květnu jsem měla návštěvu ze Škoda Muzea v Mladé Boleslavi, kde mají fotografické materiály i z „předškodováckého“, tedy janečkovského období. Poskytnou nám kopie, abychom je mohli vystavit. To mě velmi potěšilo.
Na chodu zámku se podílejí také vaše děti.
Syn Daniel se věnuje IT a pořádá na zámku výstavy PC techniky. Vždy tady byl jako technická podpora. Dcera Dominika se také zapojovala a pomáhala. Její manžel je historický šermíř a spolu organizují Půtovy zámecké slavnosti. Předtím mě ujistili, že všechno zastanou sami a já s tím nebudu mít žádné starosti. Stala se z toho obrovská akce.
Kde by podle vás měl být zámek za pět či deset let?
To by byla spíš otázka na Dominiku, protože se rozhodla, že se bude věnovat kulturnímu dění na zámku. Mladí mají více elánu a já mám i bez kultury na zámku práce dost. Věnuji se firmě Lesy Janeček, kterou řídím, před dvěma lety jsem koupila firmu na ochranné pracovní pomůcky, ve které jsem jednatelkou, a věnuji se také stavební obnově zámku.
A vaše představa, kam by se měl zámek posunout?
Mám představu, že bude žít a přinášet lidem radost i nadále, a že bude čím dál hezčí. Ještě toho zbývá hodně opravit.
Když se řekne Jawa, vybavím si motorku. Ty se tady však nevyráběly....
Pradědeček měl zbrojní výrobu. Jeho syn František Karel, můj dědeček, dorůstal do nové doby po první světové válce, kdy se vedle kol objevovaly i motocykly. Tehdy se dohodli, že zbrojní výroba bude v omezené míře pokračovat a že k tomu přibude výroba motocyklů. První vznikla v licencí firmy Wanderer, Jawa je zkratkou počátečních slabik příjmení Janeček – Wanderer.
Dědeček, mladý progresivní muž, později prohlásil, že dvě kola jsou prima, ale čtyři jsou lepší. Pradědeček souhlasil, že si vybere panství a tam postaví továrnu na automobily. Rozhodoval se mezi Ratibořicemi, Skalkou a Kvasinami. Ty měly výhodu, že tady byl zámek, nádraží, pila a spousta prostoru. Místo staré pily vznikla automobilka, z jejíž výrobní linky sjel první vůz značky Jawa v roce 1934. Měl dobrou vizi, vybral si místo vhodné pro rozšiřování a z toho dodnes těží Škodovka.
