Nejen svým dcerám říkávala, ať o věcech, co by chtěly, nemluví, ale udělají je. Sama tak žila.
Na rodném Slovensku zpívala jako dítě na kůru, později s kapelou v Seredi, dělala rozhovory s muzikanty od Petra Jandy po Mariku Gombitovou. Když se ocitla v Hradci Králové, pracovala krátce v Tesle, neboť nemohla najít adekvátní zaměstnání v kultuře.
„Komunistům se nezdálo, že mluví slovensky, a řekli jí, ať přijde, až se naučí mluvit a psát česky. To byl mamčin celoživotní vzdor, že celý život mluvila slovensky,“ říká dcera Dominika, režisérka, bývalá umělecká šéfová Draku a autorka ceněných nejen divadelních projektů.
Obě dcery nezapřou geny, mladší Michaela, umělecká keramička, zdědila matčinu schopnost žít pro druhé, a tak pečuje o potřebné.
Okouzlovala slovenskou bezprostředností
Juliana, jak stojí v křestním listě, pracovala několik let v okresním kulturním středisku, kde organizovala rockfesty, v někdejším Dřevníku na Střelnici uspořádala i legendární koncert kapely I. R. A. Petra Vyšohlída s Milanem Langrem, organizovala koncerty v Polsku.
Vždy ji zajímaly nové originální věci a nebála se přesahovat žánry. Jako jedna z prvních do Čech přivezla seskupení Huun-Huur-Tu (Tuva), Zerkalo (Ukrajina) či Mbunda Afrika (Kongo), vymyslela soutěž pro zpěváky Talent, kam do poroty pozvala třeba Zuzanu Navarovou, v rockovém klání zas přizvala Petra Jandu a Ivana Krále.
Po revoluci s tehdejším primátorem Martinem Dvořákem a hradeckou skateovou komunitou vymysleli oživení komunistického Gotwaldova náměstí a společně s dnešní snowboardovou legendou Martinem Černíkem organizovala první skateové závody.
Byla dramaturgyní rockového klubu Prádelna, do Média zase zvala folkovou špičku, hrál tu Vlasta Třešnák, Vladimír Merta či Radůza. Dlouho byla součástí Hradecké kulturní a vzdělávací společnosti, pečovala o Letní kino Širák i Centrum mladých a stála u zrodu prvomájového visegrádských jazzového festivalu.
Vždy myslela na druhé
Založila Regionální obec Slováků a organizovala s ní spoustu akcí, aby šířila povědomí o slovenské kultuře a hlavně o československém přátelství. Vždyť si jako Slovenka vzala Moraváka a s ním žila v českém Hradci Králové.
Nikdy nedělala nic pro sebe, vždy myslela na druhé. Pověstné svou spontánností byly slovenské plesy nebo slovenský koutek s haluškami, borovičkou a folkloristy na dožínkách, všechny podniky nesly pečeť jejího osobního ručení. Honoraci, umělce i techniky okouzlovala odzbrojující otevřeností, energií a hlavně slovenskou bezprostředností a pohostinností, měla v sobě však i šarm a grácii uherské grófky.
„Byla přirozeným koučem, kdyby to teď nebylo zprofanované komerční slovo. Dokázala inspirovat, motivovat a nakopnout. Řada lidí díky ní změnila svou životní či profesní cestu,“ uvádí Dominika.
Julia milovala vinohrad, o který se společně s manželem v rodném domě v Šintavě starala 20 let. „Společně s tátou byli oba mimořádně pracovití, těšili se pak o to víc z úrody a vyráběli své víno. Měla ráda mladé lidi, vnučky i třeba uvaděče v leťáku a ráda je poslouchala. Byli pro ni inspirací. Věřila mladé generaci, že svět v tom dobrém posunou dál. Rády jsme si spolu povídaly o životě a poslední roky spolu chodily Nordinkwalking, který mi ona objevila. Dokonale si to nastudovala, takže jsme ze všech v lese chodily nejlepším stylem,“ vzpomíná dcera.
Osobnost Julie Špalkové nejlépe charakterizuje historka z ne tak dávné návštěvy Paříže.
„Ona tam byla jak doma. Dokonce ji v jednom café na slavném náměstí kousek od NotreDame, kde se schází spolek za starou Paříž, požádal číšník, jestli by něco nezazpívala slovensky. A mamka zazpívala, pak začali pouštět i slovenské písničky, mamka tančila čardáš – najednou byla úplně plná hospoda a všichni zpívali i tančili a byli šťastní. Majitel restaurace nám na závěr poděkoval a nechtěl ani zaplatit, jen mamce skládal poklony, jaká je úžasná,“ říká na závěr vzpomínání Dominika.
