Místopředseda hradeckého krajského soudu Miroslav Veselský nedávno oslavil šedesátku, avšak na důchod ještě nemyslí. Nedávno se mu jen těsně vyhnulo projednávání případu Lukáše Nečesaného.
Jiný senát hradeckého krajského soudu vydal mladíkovi pro pokus vraždy na kadeřnici v Hořicích odsuzující i zprošťující verdikty a už se rýsovalo, že sem případ doputuje pošesté. Po zásahu Ústavního soudu však letos v březnu Vrchní soud potvrdil zprošťující rozsudek hradeckého soudu a Nečesaného, jenž vinu od počátku popíral, definitivně osvobodil.
„Kauza se stala pro náš trestní úsek, ale i pro mě smutnou záležitostí. Když mi přistála na stole, byl jsem si vědom, že bych mohl být v případu určitým způsobem zaujatý. Před tím jsem ani ve skrytu duše nepředpokládal, že po všech peripetiích doputuje až ke mně. Nakonec se tak stalo, dokonce jsem vážně přemýšlel, zda bych se neměl z jejího projednání a vyřízení vyloučit,“ říká Miroslav Veselský.
Proč jste to neudělal?
Byl jsem rozhodnutý, že pokud provedeme celé dokazování od samého počátku, celý senát si vytvoří vlastní pohled a názor. Ze známých důvodů k tomu nakonec nedošlo. I kvůli samotné prestiži justice jsem rád, bylo by to stále dokola. Tento případ považuju za memento pro naši justici.
Na tuto kauzu asi jen tak nikdo nezapomene. Na jaký případ vzpomínáte vy?
To je těžká otázka, ale asi to je kauza první české popravy zvané „sečská traverza.“ Tento případ jsem soudil jako začínající prvoinstanční soudce v letech 1995 a 1996. Šlo o první prokázanou podnikatelskou popravu v Čechách. Došlo k ní začátkem prosince 1992 na hrázi sečské přehradní nádrže na Chrudimsku. Šlo o brutální vraždu majetkového recidivisty a nespolehlivého obchodního partnera. Dvojice mužů, kterým zavražděný údajně dlužil peníze, ho zaživa a při plném vědomí připoutala k železné traverze a hodila přes zábradlí do nádrže. Mysleli si, že ho nikdo a nikdy nenajde. Jenže k jejich smůle se odehrálo mnoho náhod najednou.
Miroslav Veselský (60)Místopředseda Krajského soudu v Hradci Králové pro věci trestní na krajském soudu působí od roku 1993, začínal na agendě odvolací a v roce 1994 přešel na prvoinstanční. Místopředsedou je od roku 2003. |
Jak se na to nakonec přišlo?
Osudovým se pro vrahy stal zcela jiný případ rovněž brutální vraždy muže, k níž došlo poblíž obce Vysoká nad Labem u Hradce Králové koncem listopadu 1992. To se stalo týden před popravou. Muže nechala rafinovaně sprovodit ze světa jeho manželka. Byl to milostný trojúhelník. Vraždil její milenec a jeho kamarád, který mu zapůjčil upravenou střelnou zbraň - luparu. Tělo zavražděného, tedy spíše rozstříleného muže společně v noci odvezli k vodní nádrži a aniž by je napadlo ho jakkoliv zatížit, hodili ho do vody. Druhý den vyplavalo. Když potápěč hledal vražednou zbraň, tak v hloubce asi 23 až 25 metrů namísto ní objevil muže připoutaného k traverze.
To musela být skutečně velká kauza...
Ano. Hodně jsem tím žil. Pachatelé „sečské traverzy“ byli v září 1996 pravomocně odsouzeni k výjimečným trestům odnětí svobody v trvání od 19 do 21 roků. V letech 2007-2008 však byli podmíněně propuštěni.
Stalo se někdy, že by vám odsouzení po propuštění vyhrožovali?
Doposud naštěstí ne. Vzpomínám si ale, že dvojice odsouzených z kauzy „sečské traverzy“ mi po určité období, a to vždy na Vánoce zasílala s určitou ironií vánoční a novoroční přání, avšak bez jakýchkoli výhrůžek či urážek. Jeden z nich dokonce i s fotografií své dcerky. Dodnes asi naivně věřím tomu, že to mysleli upřímně, byť jistá ironie a provokace v tom bezesporu byla.
Jaký je váš pohled na aktuální dění v justici?
Nevidím ji až tak dramaticky, jak je nám to někdy veřejností a médii podsunováno. Jsem přesvědčen, že justice není zpolitizovaná, byť by si to někdo asi přál. Podle mého přesvědčení je odolná, dostatečně sebevědomá a skutečně nezávislá. Bohužel jí ubližují a srážejí ji do kolen některé vnitřní rozbroje a zejména pak excesy jednotlivců, černých ovcí, kteří dělají velmi špatnou vizitku drtivé většině všech slušných a poctivých soudců. Domnívám se, že několik pro mě až nepochopitelných případů úplatných soudců nevypovídá o tom, že by šlo o systémový problém. Samozřejmě jsou lidé, kteří vytvářejí mylný dojem a doslova mýtus o tom, že jsme všichni úplatní nebo že jsme líní. Je pro mě těžko uvěřitelné, že určití lidé, včetně některých politiků, jsou schopni se o nás populisticky vyjadřovat a házet nás do jednoho pytle. Je to smutné a mě to uráží. Soudce by měl být příkladem a garantem morálky, ctnosti a spravedlnosti. Neměl by tudíž jednat a chovat se jako ti, které nakonec sám soudí.
Je soudcovství náročné?
Ano, neboť je to nesmírně zodpovědné a především na psychiku velmi náročné a stresující povolání.
Lidé mají pocit, že jen bouchnete kladívkem, jenže tak to asi není, že?
Skutečně ne, pokud chcete práci odvádět s maximálním nasazením, kvalitně a zodpovědně. Konkrétní případy si neustále nosíte v hlavě domů, mnohdy se i v noci budíte a přemýšlíte, jak na danou kauzu nahlížet se ctí a jak v ní především spravedlivě rozhodnout. Po nocích či o víkendech se snažíte psát rozsudky, což je pro mě nejméně oblíbená část. To jsou záležitosti, které samozřejmě veřejnost tolik nezajímá, ale je to realita.
Jaké případy soudíte nejraději?
Snad každý prvoinstanční soudce krajského soudu, včetně mne, raději soudí násilné či drogové delikty než mravnostní či majetkovou trestnou činnost nebo finanční kriminalitu bílých límečků. Ale je to velmi individuální a soudce by si přeci neměl vybírat věci, které chce či nechce soudit. Zvláštní kategorií jsou „domácí zabijačky“, tedy pokusy vražd či těžkého ublížení na zdraví spáchané v silném afektu či v opilosti, kdy jsou pachateli většinou pronásledované či týrané ženy - manželky, družky nebo partnerky. Ty se většinou k takovéto trestné činnosti doznají.
Poznáte, když vám obžalovaný lže?
Domnívám se, že ano. Právem obžalovaného je však i lhát, neboť se může hájit způsobem, který sám uzná za vhodný. Prvotní obrázek o obžalovaném si vytvořím ještě před hlavním líčením, kdy studuji výpovědi a porovnám je s ostatními důkazy. Při výslechu u hlavního líčení díky letitým zkušenostem, citu nebo z obžalovaného mimiky a nonverbálních projevů poznám, zda nám lže, mlží nebo celkově působí nevěrohodně.
Co vám běží hlavou, když obžalovaný přichází k řečništi?
Vždy si ho otypuji a porovnávám si své první pocity s tím, co jsem se o něm dozvěděl ze spisu. Pokaždé, když vyhlašuji „rozsudek jménem republiky“, podívám se obžalovanému do očí a podle různých reakcí, pokud se nedívá do země, získávám jakousi zpětnou vazbu, samozřejmě ne vždy zcela pozitivní.
Co z jeho pohledu vyčtete?
Někdy úlevu nebo apatii, jindy vzdor či nenávist. V praxi se mi však několikrát stalo, že senátu či mně osobně obžalovaný za rozhodnutí dokonce upřímně poděkoval. Mezi obžalovaným a jeho soudcem existuje těžko definovatelný zvláštní psychologický vztah až „osobní pouto“.
Jaké věci se vám soudí nejhůře?
Z mého pohledu jsou to především mravnostní a násilné delikty: znásilnění, pohlavní zneužití, týrání, výroba a šíření dětské pornografie nebo vraždy, v nichž figurují jako poškození malé děti nebo nemohoucí a hendikepovaní lidé. Nepamatuji za svou kariéru trestního soudce, že by se pachatel takového činu doznal. Skutečně nikdy. Po důkazní stránce, ale i lidsky je souzení takových kauz psychicky velmi náročné. Pokud bych případně působil jako soudce okresního soudu, jsem přesvědčen, že by se mi dobře nesoudily ani případy týrání zvířat. Soudce se však musí nad svými emocemi povznést, musí mít nadhled a především být profesionálem. Do vedení procesu i do rozhodnutí by neměl vkládat své emoce, byť je to někdy, a to mi věřte, skutečně těžké a stresující.
Vynesl jste někdy doživotní trest?
Doposud ne a paradoxně jsem tomu rád. Ale pokud by pachatel - obžalovaný splňoval zákonné podmínky pro jeho uložení, neměl bych s tím problém.
Myslíte, že je pro soudce těžké uložit doživotí?
Je to velká zodpovědnost, ale pro ochranu společnosti nutnost. Má to určitou spojitost i s trestem smrti, který byl u nás v minulosti zrušen. Ale můj pohled na jeho zrušení se postupem času vyvíjel a nakonec se změnil. Když byl v roce 1990 u nás zrušen, měl jsem s tím určitý problém a nebyl jsem bytostně přesvědčen, že jde o správné rozhodnutí. Měl jsem tehdy pocit, že trest by měl být adekvátní tomu, čeho se pachatel dopustil. V současné době mám za to, že to bylo nakonec správné. K justičnímu omylu může dojít vždy a negativní zkušenosti z některých zemí, kde tento zákon stále platí, nás o tom přesvědčují. Například jen v USA měly být údajně takto popraveny minimálně čtyři procenta nevinných. Z odborného průzkumu z letošního roku by v Česku pro jeho znovuzavedení bylo už „pouze“ 50 procent občanů, což je nejméně od roku 1992.
Kdy se vám poprvé do ruky dostane trestní spis konkrétního případu?
Začíná to v okamžiku, kdy státní zástupce podá obžalobu. Materiál musím v zákonné lhůtě prostudovat a nařídit hlavní líčení. Samozřejmě můžeme i rozhodnout, že věc vrátíme státnímu zástupci k došetření, trestní stíhání přerušíme či zastavíme nebo věc postoupíme jako přestupek do správního řízení. Přijde spis a já, protože patřím do staré školy, čtu v něm naprosto vše, co obsahuje, aby mi případ vlezl pod kůži. Ze zkušeností vím, že pokud bych to neudělal, později by se mi to vymstilo. Pro hlavní líčení si připravuji nástin dotazů nejen na obžalovaného, ale i na svědky a soudní znalce. Samozřejmě pak podle vývoje musím improvizovat. Nemám ve zvyku za každou cenu obžalovaného usvědčit, snažím se najít pravdu.
Veřejnost má za to, že soudy se táhnou až moc dlouho. Proč?
Neustále se u nás na veřejnosti a v médiích rozebírá rychlost trestního řízení, ale nikdo už nevidí pozitivní trendy. Nikoho totiž ani nezajímá, že minimálně v Evropě patříme mezi nejrychlejší. Veřejnost registruje jen několik trestních kauz, které se stále točí: Nečesaný, Rath, Opencard, Nečasová nebo Studénka. Lidé pak mají dojem, že vše jde pomalu. Bohužel zčásti i důvodně.
V poslední době se mezi obžalovanými a jejich obhájci rozšířilo podávání různých námitek podjatosti jak senátu, tak předsedy...
Je pravdou, že právnické fakulty doslova vypouštějí jednoho absolventa za druhým. A advokacie je služba a de facto obchod, a tak i advokáti mezi sebou soupeří a snaží si na trhu práce vytvořit jméno. Takže pokud je námitka podjatosti relevantní, je na místě. Ale nemělo by to přejít do roviny osobních slovních výpadů a urážek soudců, hledání kompromitujících materiálů na ně, provokací, fabulací a evidentně účelových obstrukcí. Považuji to za velmi zásadní problém, který mnohdy nemá s korektností a etikou soudního řízení nic společného.
Jak soudce vnímá takové obhájce?
Mně se takové procesní postupy nelíbí. Z noblesního a korektního jednání u soudu se stává divadlo, fraška. Subjektivně vám nemusí být takové jednání a chování vždy sympatické, avšak nesmíte se nechat vyprovokovat k jakékoli negativní reakci.
Je pro vás někdy těžké udržet při jednání nervy na uzdě?
Jsem poměrně otevřený a emotivní člověk a každou kauzu prožívám. Jsou samozřejmě v jednací síni výjimečné situace, kdy se prostě i soudce, protože je jen člověk, neudrží, zvláště, když jej obžalovaný nebo bohužel také jeho obhájce evidentně provokuje a čeká, co vydrží, aby si pak na něho podal stížnost nebo namítl jeho podjatost. Soudce musí být profesionál a měl by být schopen se ovládat. Protože je pánem sporu, měl by být schopen udržet v jednací síni klid, pořádek a důstojnost. Věřte mi, že je to mnohdy psychicky velmi obtížné a stresující. Pokud by soudce emoce nezvládl, vypadl by z role a ztratil svůj kredit.
Jak je to s přísedícími? Mohou vás přehlasovat?
Mohou, ale mně se to ještě nestalo. Každý hlas, ať předsedy senátu, či přísedícího, je rovnocenný. Rozhoduje většina hlasů, kdy přísedící hlasují před předsedou senátu, který hlasuje naposledy. Přísedícím zašleme obžalobu a mají možnost si případně prostudovat i spis. Vždy chodím do jednací síně o něco dříve a snažím se s nimi diskutovat, co je zaujalo v obžalobě a jaký mají názor. Samozřejmě náhled se v průběhu hlavního líčení vyvíjí. Dopoledne máte dojem, že důkazy svědčí ve prospěch obhajoby, odpoledne na misce vah převáží důkazy ve prospěch obžaloby. A na druhý den se situace může opět změnit. Při tajné a neveřejné poradě senátu se snažíme najít shodný názor v otázce viny, právní kvalifikace, trestu a náhrady škody tak, abychom se mohli rozhodnout jednomyslně a spravedlivě.
V poslední době se hovoří o zrušení institutu přísedících...
Jsem pro jeho zachování, avšak pouze u krajských soudů a u těch nejzávažnějších taxativně stanovených trestných činů.
Pokud nebudeme brát v úvahu náš trestní řád, byl byste pro zavedení porotního systému soudnictví jako v USA?
To je velmi složitá otázka. Úvahy na změnu v porotní systém tu už několikrát byly, ale aktuální systém laických přísedících je v naší zemi již zažitý a má dlouholetou tradici. Za současného stavu nejsem pro zavedení porot. Tento systém by soudci zjednodušeně řečeno, odebral určitou rozhodovací autonomii při hodnocení důkazů, neboť by to byli členové poroty, kteří by rozhodovali o vině či nevině. Soudce by proces pouze vedl a stanovil trest.
Kdy jste dostal nabídku stát se soudcem?
K justici jsem se dostal víceméně náhodou, po absolvování fakulty jsem dostal nabídku nastoupit jako právník krajské zemědělské správy. Dodnes si však pamatuji, jak u našeho bytu zazvonil na konci července 1982 zvonek a přede dveřmi stál člověk z krajské prokuratury, který mi nabídl možnost stát se právním čekatelem prokuratury. A za několik dnů jsem tam nastoupil. Jsem rád, že to tak dopadlo.
Jaká byla práce prokurátora, respektive státního zástupce?
Před sametovou revolucí to bylo trochu jiné. Prokuratura byla ryze monokratickým orgánem a musel jsem de facto na slovo poslouchat svého nadřízeného. Ten rozhodoval i o tom, jakou právní kvalifikaci a především jaký trest budu ve své závěrečné řeči u soudu pachateli navrhovat, byť jsem mnohdy vnitřně cítil, že to je proti mému přesvědčení. To už se naštěstí změnilo, zástupci jsou skutečně nezávislejší.
Vy kromě funkce trestního soudce zastáváte i pozici místopředsedy krajského soudu pro věci trestní. Co to obnáší?
V této pozici jsem od roku 2003. Jsou mi podle rozvrhu práce přidělovány trestní věci k vyřízení. To je pro mě vždy určitý „balzám na duši“, neboť do jednací síně se těším. Obecně mám tedy na starost trestní agendu v celém našem justičním kraji, což je jedenáct soudů. Na konci září 2022 mi bude končit mandát místopředsedy krajského soudu, to už mi bude více jak 63 roků. Pokud budu fyzicky i mentálně zdráv, chtěl bych soudit maximálně do 65 let a pak se už budu připravovat do důchodu. Zatím však nebilancuji a na důchod se nechystám.
