RECENZE: Divadelní Arabela v Hradci coby výpravný retro remake nemá konce

Uvádění filmů na divadle nemusí mít kasovní důvody ani vycházet z dramaturgicky cynické představy, že „divák stejně chce vidět jen to, co zná“. Mohou totiž nabídnout vděčné herecké příležitosti a pominout nelze ani tvůrčí pnutí popasovat se po svém s předlohou. Hradecké Klicperovo divadlo to tentokrát zkouší se seriálovou Arabelou, leč otrocky.

Nejde zdaleka o první pokus tohoto druhu. Jenže zatímco podle Trierova milostného dramatu Prolomit vlny vznikla v Hradci znamenitá svébytná činohra, Sen noci svatojánské propadl.

David Drábek spojil Shakespeara s filmy Čas probuzení a Avatar a výsledkem byl převýpravný dutý zmatek, a tak pod divadelním lustrem viselo jedno velké PROČ.

Ono proč, byť ne tak zoufale neodbytné, se vznáší i nad novou inscenací, pro niž Klicperovo divadlo s uměleckým šéfem Pavlem Khekem a dramaturgyní Lenkou Smrčkovou sáhlo do dějin Československé televize.

Patrně po úspěchu obou Prašin ve snaze opět přitáhnout děti a mládež vybralo třináctidílný seriál Václava Vorlíčka a Miloše Macourka Arabela z roku 1980. Jenže populární a častokrát reprízované pohádkové dobrodružství s tehdejší hereckou elitou je pro dnešní juniory stejně pamětnické jako pro naši generaci bývaly prvorepublikové veselohry s Plachtou a Marvanem.

To platí i pro Fantomase či karikatury štvaného režiséra a psychiatrické popletenosti z rodu doktora Chocholouška. Pro koho tedy hradecká Arabela přesně je? A bude fungovat na jevišti?

Miloš Macourek, Václav Vorlíček / Lenka Smrčková, Pavel Khek: Arabela

50 %

Klicperovo divadlo

premiéra 18. října 2025 na hlavní scéně

režie: Pavel Khek

scéna: Jozef Hugo Čačko

kostýmy: Theodor Pištěk, Jozef Hugo Čačko

hudba: Juraj Růžička

projekce: Martin Sedláček

pohybová spolupráce: Marek Zelinka

hrají: Martina Czyžová, Martin Klapil, Filip Richtermoc, Zora Valchařová Poulová, Jiří Zapletal, Kamila Sedlárová, Tomáš Kobr, Maria Leherová, Daniel Krečmar, Josef Čepelka a další

Dopolední představení pro školy ukázalo, že je spíše pro pamětníky, malé i větší vězně reálného socialismu, jimž koprodukční podívaná onehdy dala nahlédnout do západního dostatku, honosných vil a apartních interiérů i šatníků. A samozřejmě do pohádek plných triků.

V režii Pavla Kheka vznikl až otrocký remake seriálu bez jakékoliv přidané hodnoty, parodie či aktualizace, což může děti mást a dezorientovat.

Herci v drobných zkratkách a v kostýmech Theodora Pištěka spíše ztělesňují své televizní předobrazy, ve Vigovi Josefa Čepelky nelze nevidět Jiřího Sováka, v králi Jiřího Zapletala Vlastimila Brodského či v Xenii Marii Leherové Dagmar Patrasovou a samozřejmě v Rumburakovi Tomáše Kobra Jiřího Lábuse.

Jen Arabele ztělesněná znamenitou Martinou Czyžovou dobový kostým a divná paruka ubírá na grácii.

Při vší klipovitosti všichni hrají přesně, odevzdaně a poctivě, nekorunovaným králem inscenace je však Filip Richtermoc, jenž vypravěči pohádek Panu Majerovi dal stoický klid i civilní komiku. Humoru v inscenaci věru moc není.

Překážkový běh ze scény do scény

A to už jsme u otázky druhé. Divadelní adaptace si pomáhá, seč může, výpravnou scénou Jozefa Hugo Čačky rámovanou obřím starým televizorem, dotáčkami, pyrotechnikou i dýmem, do hry bere i naivistické loutkářství, jež baví víc než opulentní triky.

Výpravná a zalidněná inscenace s trpaslíky, prsteny, kouzelnými plášti a zvonečky i s ústřední melodií Luboše Fišera, kterou nelze dostat z hlavy ani po týdnu práce s bruskou, však naráží na jinakost divadelního jazyka, imaginace se tříští o doslovnost.

RECENZE: Zapletalův Cyrano, beaty plné citů. Poezie v hiphopové show zůstává

To, co vedle odbrzděné fantazie Miloše Macourka přitahuje k seriálu jako návnada, tedy rázné zvraty na konci dílů, se tady stává brzdou a překážkovým během ze scény do scény. Děti přihlížejí, pamětníci odhadují, co ještě přijde: sochy? hodiny? pračka..?

Školní publikum projevilo zdravý dramaturgický instinkt, když předčasně spustilo hlasitý potlesk, cítilo, že slovem o lásce komedie končí. Spletlo se pak ještě jednou a v posledním už skutečném aplausu bylo znát vedle díků i úlevu. Vždyť bezmála tříhodinový spektákl náleží spíše Wagnerově opeře než doslovnému pohádkovému retro dobrodružství s patinou 80. let.