RECENZE: Ohromující Slučitelné díly. Krimi o učních rapuje o piku i svědomí

U Slučitelných dílů, druhého autorského počinu dramatika a režiséra Tomáše Ráliše v hradeckém Klicperově divadle, je těžké dopustit se recenze a nezůstat osobní. Místo uměnovědné pitvy se hodí spíše poděkovat. Třeba za strhující nasazení, čistou hru a nebývalou energii.

Po dlouhé době také zůstal příkladně prázdný prostor jeviště, kde vládne jen herec a fantazie diváka.

Bohužel, trestuhodně jsem nestihl Rálišovo loňské Vyhubyt, takže srovnání zatím nechám povolanějším a zůstanu jen u Slučitelných dílů, termínu automechaniků i metafory vztahů, z nichž každý má k ideálu daleko.

Režisér slíbil „young adult krimi, rapové requiem za školáky v bývalém východním bloku, jejichž život skončí na pracáku a v rukou exekutora“, a vše dodržel. I když cílí na mládež středoškolskou, i veterán ctící Nezvala či Suchého musí ocenit rapové výstupy aktérů, které zvoní originálními rýmy a dávají ději emocionální hloubku.

Ať jde o drogový rauš Pikosaurus rex (... pikola je kolo šusem jedu dolu/metamfetamin king pin ve sněhu/vyhubim všechny dokola celou planetu/pikosaurus rex rýsuje odvetu.... ), nebo o závěrečné Ruce Hojera (... vod mala přilepenej na tv jak Tarantino/mámu si prosil na orlickou přehradu na výlet/učit se střílet říznout do masa krev mladých dívek/když si viděl Dahmera pořídil sis ty samý brýle... ), v nichž se ocitají skuteční vrazi z televizních kanálů.

Žánrově přesně plivané a choreograficky spontánní výpovědi hrdinů dotáhl Dan Kranich z kapely P/\ST, která se s Ivo Sedláčkem postarala o muziku. Že se v jejím dusotu občas verš utopí, dávám na vrub nasazení, přimlouval bych se, aby byly, pro nás z generace Seržanta Pepře, vytištěny v programu.

Montují, fetují. Hra nevydírá

Příběh tří kamarádů Sava, Paznehta a Kochyho, kteří na učňáku trochu montují, trochu fetují a trochu si vydělávají krádežemi aut pro Rumuna, by mohl upadnout do klišé Lásky z pasáže vzor 2025, to však Ráliš nedovolí.

Jeho vyprávění je rafinované, klipovité, vše do sebe jak dokonalý orloj padlých zapadne až cestou ze Studia Beseda.

Tomáš Ráliš: Slučitelné díly

100 %

Klicperovo divadlo

premiéra 24. a 25. ledna 2025 ve Studiu Beseda

režie: Tomáš Ráliš

hudba: Dan Kranich a Ivo Sedláček (P/\ST)

texty: Dan Kranich a Tomáš Ráliš

hrají: Vojtěch Říha, Štěpánka Todorová, Martin Klapil, Petr Kult, Jiří Zapletal, Natálie Holíková

Divadelník nevydírá sociálními traumaty, aniž by zastíral, že jde o společenskou a kulturní periférii kdesi na severu Čech, kde drogy jsou víc než naděje a láska, o víře škoda mluvit.

Přesto v nejvypjatějších situacích, kdy dojde na vinu a svědomí, dosahuje Ráliš jistou rukou étosu takřka shakespearovského, jako by se mu přes rameno díval sám Macbeth.

Přitom se textem proplétá všudypřítomný samozřejmý humor, slovní i situační, který jde hlavně za přesným Jiřím Zapletalem, rezignovaným ředitelem školy a selhávajícím otcem hlavní hrdinky, jenž lásku k dceři vyměnil za posedlost novým autem, jediným scénickým prvkem inscenace. Skutečné svítající tajemství přináší přízračně věcná policistka Natálie Holíkové.

Slučitelné díly jsou znamenitou příležitostí pro hlavní herecké trio Vojtěcha Říhu, Martina Klapila a Petra Kulta, uvěřitelní antihrdinové nikdy nepřepadnou do mnohde nadužívané a divácky vděčné karikatury vyděděných outsiderů s expresivním slovníkem dlaždičů. Srozumitelně usilují o divákovu přízeň, budí soucit, strach o ně bývá až fyzický.

Od první chvíle, kdy se objeví, publikum odzbrojí talentovaná Štěpánka Todorová v roli Gity, jež minimem gest a emocí, jen nenápadným držením těla a nejistou dikcí vykreslí ztracenou „Julii z periférie“, milující a po lásce toužící osobnost s neodbytným tušením věcí příštích.

Díky kostýmům Anny Havelkové, jež spojila kůži se sídlištními hiphopovými tepláky, jsou Slučitelné díly víceméně černobílé, své opodstatnění mají barevné živé projekce, o minimu rekvizit už byla řeč.

Morytát, krimi, sociální moralita nebo tragická romance, v níž láska napravuje, ale k vysvobození ze začarovaného kruhu potřebuje peníze? Hlavně skvělé divadlo, bez doslovnosti, výšivek a kudrlin. Není důležité co, ale proč a hlavně jak! Procentuální vyjádření dokládá sílu zážitku.