Duo SKUTR - Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský - už v Hradci připravilo Labutí jezero, Evžena Oněgina a naposledy popřelo pravidlo, že Vianův román Pěna dní nejde dramatizovat.
Vzniklo tak jedno z nejúspěšnějších hradeckých představení, puncované trofejí Granouille pro nejlepší českou inscenaci frankofonní předlohy i Cenou divadelní kritiky v kategorii nejlepší scénografie roku 2016 pro Jakuba Kopeckého, jenž nechybí ani u Bratrů Karamazových. Kostýmy vytvořila Simona Rybáková a hudbu složil Petr Kaláb.
Dostojevského román láká divadelníky neustále. Pojednání o světu, Bohu, otci a otcovství, lásce i o světě bez pravidel se hrálo v Huse na provázku, na Zábradlí, v Dejvickém, před časem byla premiéra v Činoherním klubu. Jak tedy k románu v překladu Prokopa Voskovce přistupoval SKUTR?
„Prošel jsem si fází, kdy jsem sledoval, aby tam byl děj, byly tam vztahy a byla to trochu detektivka. Teď pro mě začíná být stěžejní to, aby se tam ukázaly emoční vztahy mezi postavami. To je pro mě důležité. A mám rád i ty filozofické pasáže, které z toho románu dělají román výjimečný,“ říká Lukáš Trpišovský.
Martina Kukučku zas zajímalo téma otcovství. „Co znamená otec - biologický otec a otec zploditel - a jakou nese odpovědnost za svoje potomky. Další téma je, nakolik můžeme podlehnout svým vášním a nakolik je máme či nemáme kontrolovat, kdy se stáváme sopkou, která vybuchne, a pak teče láva, která ničí všechno kolem nás. A třetí zásadní téma, které tam několikrát zaznívá, „Všechno je dovoleno“ - to znamená, kam to až sahá, jestli máme v životě nějaké limity, které máme a nemáme respektovat,“ říká.
Diváci jistě budou Bratry Karamazovy srovnávat s Oněginem či Pěnou dní.
„Možná se Bratři liší jen v tom, že každá předloha, kterou jsme tady dělali, byla v něčem trochu specifická a jiná. Tak možná v těchto detailech se liší. Přijde mi třeba, že tady máme hodně textu, v Pěně dní bylo daleko více synchronizace s kapelou a s muzikou,“ uvádí Trpišovský.
Něco se rozpadá, mizí veškeré hranice
„U Labutího jezera měl člověk pořád dojem, že se dotýká pohádky. I když si vytahoval témata pro dospělé, měl stejně pocit, že padá do pohádky, která všechno hezky zaobluje. V Oněginovi byl stěžejní dopis, byl to náhled do puberty, kdy člověk něco napíše a ještě v té chvíli ani neví, jak mu to strašně moc změní život do budoucna, je v tom jakýsi kousíček naivity, říká Kukučka.
„V Pěně dní je důležité rozhodnutí k vykročení do života, kdy člověk jde a všechno je najednou možné, aniž by si uvědomil, že se něco za ním už rozpadá, ale ta energie, se kterou do toho vchází, buduje a boří, je velice silná,“ srovnává Kukučka.
U Bratrů Karamazových je to podle něj jiné. „Na ty předchozí věci jsem nahlížel z momentu hledání a budování, z energie, která je na začátku. Kdežto tady se na to dívám pocitově zpět: z pohledu starého Karamazova a nebo otce Zosimy. A tam se děje to, že to je nejvtíravější téma, aniž by si to člověk chtěl připustit: Člověk se neustále potýká s tím, že se něco rozkládá, něco se rozpadá, boří, veškeré hranice, které si člověk staví, začnou být mělké, člověk se boří do bahna a zapadá. A aniž bych to tam chtěl primárně hledat, tak se to tam podvědomě neuvěřitelně vtírá. Rozklad,“ vysvětluje Martin Kukučka.
V hlavní roli Fjodora Pavloviče Karamazova se představí Jiří Zapletal, jeho syny Dmitrije, Ivana a Aljošu ztvární Jan Sklenář, Miroslav Zavičár a hostující Sebastian Jacques, sluhu a nemanželského syna Smerďakova hraje Jakub Tvrdík, otce Zosimu Zora Valchařová Poulová, Kateřinu Sára Venclovská, jako Grušenka se představí hostující Anna Fialová, jako Líza Týna Andělová Průchová, v roli její matky Martina Nováková, Matěj Anděl jako Iljuška Sněgirov, hostující William Valerián jako Kolja Krasotkin a Sněgirovem starším bude Ondřej Malý.
„Byli jsme přesvědčeni, že tady Karamazovy obsadíme. Akorát jsme tady nenašli Aljošu, nejmladšího Karamazova, tak jsme si přivedli z Prahy našeho studenta Sebastiana Jacquesa. A myslím si, že je to pro Sebastiana velká příležitost, protože paradoxně je více vyhraný v seriálech a ve filmech, ale na divadle takovou velkou příležitost zatím neměl,“ říká Trpišovský.
Druhým hostem je Anna Fialová v roli Grušenky. „S Aničkou jsme dělali v Národním divadle, hraje nám v Krvavé svatbě a spolupráce byla skvělá. Tak jsme Aničku hned oslovili, jestli by s námi chtěla spolupracovat i v dalších projektech. Anička studovala konzervatoř a diváci ji možná budou znát z televize, ale ona je výjimečná právě v tom, že je talentovaná na pohyb a na zpívání,“ vysvětluje.
Karamazov je nahodilým otcem
SKUTR s dramaturgem Ladislavem Nunvářem zhustili hlavní děj do pouhých pár dnů, ale důsledky událostí se rozvíjejí v několika měsících.
„Starý Karamazov je zavražděn. Důkazy ukazují, že zločin spáchal Míťa. Ten je odsouzen a poslán na Sibiř. Dostojevskij ukazuje justiční omyl. Míťa si smrt svého otce přál, ale nezabil ho. Jeden ze synů si smrt otce přál a je za ni odsouzen, druhý ho zavraždil, další tomu napomáhal. A jediný Aljoša, nejčistší z nich, stojí mimo tyto události,“ naznačuje dramaturg děj slavného románu, který byl poprvé otištěn v časopise Russkij věstnik v letech 1879 až 1880.
„V Deníku spisovatele Dostojevskij píše o znepokojivém stavu ruských rodin. I tady autor vychází z vlastních zkušeností. Jeho otec, po smrti své ženy, začal hodně pít, byl přísný a hrubý na své okolí, lakomý, to se stalo předobrazem pro starého Karamazova. Karamazov je nahodilým otcem, má čtyři syny, ale nikdy se o ně nestaral,“ říká Nunvář.
„Přestože představení nebude pro diváka jednoduché na sledování, doufám, že v sobě ponese obrovskou naději. A to je hrozně důležité. A to je i to, proč já jsem byl tak zasažen, když jsem tento Dostojevského román četl poprvé,“ říká Lukáš Trpišovský.
„Když člověk dočte román a pak zavře oči, prolije se mu hlavou smršť postav, vztahů a situací. I když není možné přenést celý román na divadlo, myslím si, že tento efekt zavření očí po dočtení románů lze na jeviště přenést. Je to naše nahlédnutí na román,“ míní Kukučka.
„A zajímavé je také to, že je to vcucnutí energie, která se valí a vybuchne na jevišti jako sopka, takže diváci se můžou přijít podívat na výbuchy emocí. A zároveň téma otec - kdo to je a jakou má roli ve společnosti a v rodině - není jen otázka dnešní, ale i tehdejší doby. A je zajímavé, jak hrozně moc je to pořád podobné,“ dodává Martin Kukučka.
