Neděle 16. ledna 2022, svátek má Ctirad
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 16. ledna 2022 Ctirad

Rusko není na demokracii připravené, říká spisovatel s kariérou vědce v SSSR

  7:51
Chemik Karel Martinek ze Dvora Králové nad Labem vydal svou třetí knihu, ve které rozebírá dějiny nejvyššího vrcholu Podkrkonoší Zvičiny. V rozhovoru pro MF DNES mluví také o své dlouholeté vědecké kariéře v SSSR, putinovském Rusku, o dobrodružném putování po stopách Alexandra Velikého, o svých patentech i o Nobelových cenách, jejichž laureáty dodnes navrhuje.

Profesor Karel Martinek v roce 2019. | foto: Archiv K.Martinka

Chemie a historie nemají mnoho společného. Jak jste dokázal v pozdním věku úplně změnit obor?
Po odchodu do důchodu jsem musel najít způsob, jak trénovat buňky šedé kůry mozkové. Nejdřív jsem zpracoval historii svého rodu. Po matčině linii jsem se dostal až do roku 1561, což je rarita, a v rodu otce do roku 1612. Když jsem se vypořádal s rodopisem, naučil se pracovat s historickou literaturou, všímal jsem si dějin mého okolí. Nejdříve poličanského zámku, který vidím z okna. Pak mne zaujala historie Těšnovské přehrady v Lese Království a nakonec jsem se věnoval Lázním u Mariánské studně pod Zvičinou.

Dvorský rodák procestoval Sovětský svaz. Vydal se také do pohoří Ťjan-Šan po stopách Alexandra Velikého.

Jak se dá o jednom kopci napsat pětisetstránková kniha?
Začal jsem dějiny Zvičiny studovat od roku 1110, a tím vyvstal úkol popsat devět století. Na začátku vyprávění byla Zvičina ještě bezejmennou hůrou, když do Českého království vtrhli Poláci. Tehdy si Boleslav III. s vojskem prosekal novou cestu přes pomezní hvozd od Krkonoš a orientoval se přitom právě na Zvičinu. Tím se vrch dostal do historie.

Lidé dnes znají Zvičinu kvůli Raisově chatě, rozhledně s otáčivou kupolí a kostelíku sv. Jana Nepomuckého. Málokdo ale má tušení o nejstarších dějinách.
Máte pravdu, v současných dějinách najdete i chyby. Například o kostelíku sv. Jana Nepomuckého se v literatuře dočtete, že byl založen v roce 1580. Zjistil jsem, že tomu tak není. V Deskách zemských jsem totiž dohledal, že stál už o dvacet let dříve a postavilo ho smiřické panstvo, nikoliv Jiřík z Valdštejna.

Karel Martinek

Karel Martinek v roce 2019.

Nositel titulů em. univ. profesor, RNDr. a DrSc. se narodil ve Dvoře Králové nad Labem. Gymnázium musel kvůli prospěchu a chování opustit, pracoval v textilní továrně. Vystudoval chemicko-textilní průmyslovou školu. Chemii se věnoval na vysoké škole v Praze, studium dokončil v roce 1958 na chemické fakultě Lomonosovy univerzity v Moskvě.

O sedm let později zde vedl laboratoř molekulární biologie, v roce 1977 byl jmenován profesorem. V SSSR strávil 30 let. V roce 1982 v Kremlu převzal Leninovu cenu za vývoj nových terapeutik pro kardiologii a léčbu plicních tromboembolií.

O čtyři roky později byl jmenován ředitelem Ústavu organické chemie a biochemie Československé akademie věd. V roce 1990 jako jeden z mála ředitelů akademických ústavů svou funkci obhájil, stal se členem Královské chemické společnosti v Londýně a členem Akademie Evropy ve Štrasburku. Dodnes je jedním z navrhovatelů na Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství.

Napsal více než 200 vědeckých článků, je autorem několika patentů. Od roku 2003 se věnuje historii Královédvorska, sepsal historii přehrady Les Království a Lázní u Mariánské studně pod Zvičinou, přispívá do královédvorského časopisu Vlastivědné čtení.

Na Zvičinu chodili spisovatelé Karel Václav Rais, Karel Jaromír Erben a prý se tu zastavil i Karel Hynek Mácha…
Ano, dokládá to návštěvní kniha, kterou do kostelíčka umístil rytíř svatého Václava Cecinkar z poličanského zámku zřejmě v roce 1825. Už tehdy byla Zvičina oblíbeným turistickým cílem. Knihu najdete v Národním muzeu. Je zajímavé, kdo všechno z královédvorských měšťanů, podzvičinských sedláků, hrabat a říšských úředníků se do ní podepsal. Mimochodem, Karel Jaromír Erben do knihy připsal své pravděpodobně první verše.

V knize se také věnujete potýkání mezi Čechy a Němci na přelomu 19. a 20. století.
Mělo to několik rovin. Němci podali návrh na stavbu rozhledny, která měla překážet vchodu do Raisovy chaty. Proto Český klub turistů zvolil chytrý protitah a rovněž podal návrh na stavbu rozhledny. Zemský úřad rozhodl, že na Zvičině nebude stát ani jedna. Ještě před rozhodnutím však Němci drze naváželi stavebniny a skladovali je v kostelíčku. Dokonce stihli postavit základy, a tak dodnes před vchodem do chaty stojí čtvercový obrys zasazených kamenů. Když jim to nevyšlo, chtěli zřídit alespoň vyhlídku na věži kostelíčka, což jim pochopitelně královéhradecké biskupství nedovolilo. Současnou otáčivou rozhlednu postavil Klub českých turistů nad hostincem v letech 1925 a 1926. Málo se ví, že na Zvičině docházelo už za Rakouska-Uherska, a dokonce i za první republiky k intifádám. Němečtí výrostci házeli kameny na české turistické skupiny procházející vesnicí a sprostě jim nadávali. Neméně tragikomicky skončil mezinárodní sraz německých a českých sociálních demokratů. Na Zvičině se poprali a utíkající Češi museli čelit letícím kamenům. Chci podtrhnout, že nevraživost mezi oběma různojazyčnými komunitami se započala v době národního obrození.

Ze dvorského gymnázia vás vyloučili kvůli špatnému prospěchu i chování. Dnes máte několik titulů a stal jste se profesorem. Nebavilo vás v té době učení?
Byl jsem v pubertě. Otec ve válce přišel o zrak, žili jsme v chudobě a můj život byl rozháraný. Nebavila mě latina, pohádal jsem se s latinářem ohledně náboženství a už se to se mnou „vezlo“. Demonstrativně jsem se přestal učit. V patnácti jsem šel do dvorské Tiby, velice brzy jsem ale pochopil, že dělníkem být nechci. Udělal jsem zkoušky na chemickotextilní průmyslovku a v ročníku měl nejlepší prospěch. Když se to dozvěděl profesor gymnázia Hrma, přišel se na průmyslovku přesvědčit, jestli jsem skutečně ten Martinek, kterého vyhodili z gymplu. Potěšeně mi pak potřásl rukou. Ve studiu chemie jsem pokračoval na vysoké škole v Praze, kde jsem po roce dostal nabídku na stáž v Sovětském svazu, kam jsem odjel v roce 1953.

První dva roky jste studoval ve válkou zbídačeném Tatarstánu. Jaké to bylo?
Bylo nás tam sedm Čechů, každý den měl někdo službu a musel ráno utíkat na trh, aby stihl koupit chleba. Přes den už nebyla šance ho sehnat. Základem naší stravy byl chléb a špek, brambory, někdy vodka, máslo neexistovalo, maso zřídka. Špatná strava nám po dvou letech natolik oslabila imunitu, že jsme dostávali různé virové infekce a měsíce strávili v nemocnici v Kazani. Československá vláda proto rozhodla, že musíme z Tatarstánu pryč, a poslala nás do Moskvy.

V Sovětském svazu jste dokončil vysokou školu a v roce 1977 se stal profesorem na moskevské Lomonosově univerzitě. Celkem jste v SSSR strávil 30 let. Čemu jste se věnovali?
Chemické procesy v našem těle probíhají neobyčejně rychle, a to díky biologickým katalyzátorům, takzvaným enzymům. Naše laboratoř byla první na světě, která z hlediska fyzikální chemie vysvětlila, jak tohoto zrychlení enzymy dosahují. Ve světě se enzymy vždy studovaly ve vodních fyziologických roztocích, my jsme byli první, kdo dokázal biokatalytické procesy provádět v organických rozpouštědlech. Založili jsme tím micelární enzymologii, která umožnila použít biokatalyzátory v praxi. Už v roce 1988 jsem spolupracoval s institucí provádějící výzkum v kosmetice. Dnes všechny dámy znají například micelární odličovadla.

Jakého patentu nebo objevu ve vaší vědecké kariéře si nejvíce považujete?
Naše laboratoř vyvinula lék na rozpouštění krevních sraženin při infarktu. Lék se ukázal být aktivní také při léčení krevních výronů do očí nebo při plicních tromboemboliích. Sovětský svaz bohužel nebyl připravený na tento revoluční vynález a nedokázal zřídit průmyslovou mikrobiologickou instituci, která by ve velkém vyráběla příslušné mikroorganismy produkující potřebný enzym. Velice rychle se naší myšlenky chytili Japonci, kde lék, v trochu pozměněné podobě, dokázali vyrábět. Taková byla tehdy situace v Sovětském svazu. Překážkou byla nízká úroveň v biotechnologiích, většinou vše skončilo u základního výzkumu.

Jak na život v SSSR vzpomínáte?
Bylo mi tam dobře. Rusové jsou pohostinní a otevřenější než Češi, velice rychle získáte jejich důvěru. Musím říci, že na akademické půdě byla volnost, která nebyla dovolena široké veřejnosti. V roce 1968 jsem profesorům, kteří se ptali, co se to vlastně v Československu děje, mohl směle říkat: „Okupovali jste nás.“ Nikdy jsem s tím neměl problémy. V Sovětském svazu jsem měl možnost pracovat na významných vědeckých úkolech, proto jsem tam zůstal tak dlouho. Naše laboratoř molekulární biologie byla na špičkové světové úrovni. Mohl jsem si objednat jakýkoli přístroj, který jsem chtěl. V 60. letech šly totiž do našeho oboru velké peníze, protože Sovětský svaz se zalekl, že USA jsou v tomto směru napřed. Od rozvoje molekulární biologie si Američané, Číňané i Sověti slibovali vývoj biologických zbraní. S tím jsem ale já neměl nic společného, věnoval jsem se pouze základnímu výzkumu.

Kontakt s Československem jste neztratil?
Domů za rodiči jsem jezdil minimálně jednou za rok. Když se mi v Moskvě narodila dcera Máša, tak každou zimu a léto. Chtěl jsem, aby uměla perfektně česky.

Jak se díváte na to, co se v Putinově Rusku dnes děje?
Rusko není na demokracii připravené, v historickém vývoji je zhruba sto let za námi. Musíme si uvědomit, že my jsme nevolnictví zrušili v roce 1781 a robota skončila v roce 1848, ale v Rusku došlo ke zrušení nevolnictví a k dalekosáhlým reformám teprve ve druhé polovině 19. století. Je to stále znát. Myslím si, že Rusové doposud chtějí mít v čele jednoho člověka, který je povede. Dává jim to životní jistotu. Kdyby se jejich politici jako u nás celé týdny dohadovali, kdo z nich bude premiérem nebo hejtmanem, Rusové by to nejspíš nesnesli. Nezdá se mi, že by proti Putinovi byla většina ruské společnosti. Propaganda vedená proti němu, dirigovaná nadnárodními společnostmi, chce, aby se režim v Rusku natolik uvolnil, aby mohly začít skupovat tamní podniky a vykořisťovat surovinové zdroje.

V Sovětském svazu jste podnikl několik expedic. Prošel jste poušť Karakum, po stezkách přetnul velehory Kavkaz ze severu na jih a putoval po stopách Alexandra Velikého ze Samarkandu v Uzbekistánu až do Dušanbe v Tádžikistánu. Co vás k tomu motivovalo?
Jako profesor na vysoké škole jsem měl v létě dlouhodobé prázdniny a tehdy ve mně začal klíčit zájem o historii. Chtěl jsem ve volném čase poznat třeba místa, kterými od vítězství k vítězství procházela vojska Alexandra Velikého. V mé době v Rusku nebyly přístupné podrobné mapy. Proto pro cestu přes Kavkaz, kterou jsem podnikl s kamarádem, nám malíř z gruzínského Tbilisi musel nakreslit plán starodávných stezek, kterých bychom se měli držet. Projít poušť Karakum bylo jednodušší, šel jsem po cestě vyježděné geology, kteří hledali nerostné suroviny. Občas jsem se s nimi svezl od jedné oázy ke druhé.

Po návratu do Československa jste se stal členem prestižních vědeckých institucí.
Po státním převratu v roce 1990 jsem obhájil pozici ředitele Ústavu organické chemie a biochemie Československé akademie věd. Rozhodli o tom zaměstnanci i vědecká rada, nelíbilo se to však sametovým revolucionářům na ústředí akademie. Neustále posílali výhružné dopisy, ústav mě ale podržel. V té době si honu na mou osobu všimla Královská chemická společnost v Londýně a vybrala mě mezi své členy. Na základě toho jsem byl zařazen do Akademie Evropy ve Štrasburku a jako jeden z členů navrhuji od roku 2000 laureáty na Nobelovu cenu ze svého oboru.

Co to obnáší?
Každý rok na jaře dostávám od nobelovského komitétu ze Stockholmu dopis s pověřením podat návrh na laureáta. Vybírám vědce z celého světa, musím proto být neustále v obraze a sledovat odbornou literaturu. Obětavě mně v tom pomáhají moji bývalí žáci, kteří jsou rozesetí po celém světě.

Kolik vámi navržených vědců už Nobelovku získalo?
Poprvé jsem se trefil až letos. Nobelovu cenu získaly dvě vědkyně, které objevily, jak měnit genetický kód živých organismů. Měl jsem o jejich práci velmi dobré informace, protože v tomto oboru několik mých žáků patří mezi kapacity.

Na východ jste se ještě jednou vrátil. V důchodu jste v roce 1996 odjel pracovat do ukrajinského regionu Donbas.
Pracoval jsem tehdy pro společnost Chemapol International, která na Ukrajině privatizovala farmaceutické továrny a lékárny. V Doněcku jsem strávil asi rok. Když mi zavolali známí Rusové a varovali mne, že bych měl odjet, jinak budu ve velkém nebezpečí, tak jsem raději Ukrajinu opustil. Místní elitě se totiž nelíbilo, že privatizaci provádí česká firma, chtěli to dělat sami. Objednal jsem si urychleně letenku z Doněcku do Vídně, ale pro jistotu jsem odjel už v noci autem do Kyjeva a letěl odtud, abych zametl stopy.

Odjezd vám dost možná zachránil život…
Český Chemapol, vedený panem Junkem, sice na mé místo dosadil Ukrajince, ale asi měsíc po mém odjezdu ho na letišti zastřelila ruská milice samopalem. Takové věci tehdy byly běžné. Byla to už předzvěst pozdějších bojů v Donbasu.

Válečný konflikt, který v Donbasu vypukl v roce 2014, vás asi příliš nepřekvapil?
Vůbec ne. Už když jsem tam pracoval, Donbas se vyčleňoval z Ukrajiny. Separatistické tendence už tenkrát byly velmi silné. Tamní lidé, v naprosté většině Rusové, se nechtěli a dodnes nechtějí podřizovat Kyjevu. V Donbasu jsem se s Ukrajinci prakticky nesetkal. Je to rusky mluvící oblast. Problém vznikl tím, že Ukrajina nikdy neměla historické hranice. Ty se vymezily až při vzniku Sovětského svazu, přičemž díky Leninovi dostala Ukrajina průmyslový Donbas a Luhansk od Ruska jako dárek.

Proč jste v 90. letech nevyužil zkušeností a nerozjel u nás nebo na Západě podnikání?
Byl jsem pohlcen administrativní prací při vedení ústavu se 600 zaměstnanci, navíc jsem působil jako vědecký sekretář celé Akademie věd. Na nějakou vědeckou práci nebylo pomyšlení. Když jsem šel do důchodu, neměl jsem již sílu vzkřísit svůj vědecký potenciál v biochemii.

Žil jste v Moskvě i Praze. V důchodu jste ale odešel na venkov, do Lanžova.
V Moskvě ani Praze se mi moc nelíbilo. Stále víc jsem před sebou viděl Zvičinu, labské údolí, naše lesy. Na každého v určitém věku přijde nostalgie, chtěl jsem domů.

Už víte, o čem bude vaše další kniha?
Ano. Bude se jmenovat Katerinberk v Podkrkonoší a bude pojednávat o historii vrchu Svaté Kateřiny u Mariánské studánky. Je nedaleko Kocléřova a bývalo to významné poutní místo. Na vrcholu stála překrásná kaplička, bohužel v sobotu 5. května 1966 v deset hodin ráno ji vandalové placení státem vyhodili do povětří.

  • Nejčtenější

Parkoviště pod Šerlichem jsou opět plná, policie obrací řidiče zpět

V neděli dopoledne se na Šerlichu v Orlických horách opakuje situace ze soboty. Parkoviště se zaplnila během několika...

Peníze samy padaly z bankomatu, muž odevzdal na policii 144 tisíc

Nezvyklé chování jednoho z bankomatů na Rychnovsku překvapilo muže, který šel kolem něj. Přístroj vydal celkem 144...

Řidič autobusu napomenul hlučné děti, jejich otec mu uštědřil ránu pěstí

Před soudem skončí incident, který se loni v říjnu odehrál v linkovém autobusu na Náchodsku. Šoféra vozu tam za jízdy...

VIDEO: Průlet zářícího bolidu atmosférou zachytila kamera v Krkonoších

Bolid, tedy velmi jasný meteor, spatřilo ve středu po 18. hodině díky jasné obloze hodně lidí. Mnozí své pozorování...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Napřed fara, teď kostel. Partneři zachraňují památky na kraji světa

Premium Mladá dvojice se před patnácti lety pustila do oprav barokní fary ve Zdoňově nedaleko Adršpachu na Broumovsku. Kvůli...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nečekaný příbuzenský vztah. Vévodkyně Kate a Meghan pojí krev Přemyslovců

Premium Učebnice mluví jasně. Přemyslovci vymřeli po meči v roce 1306, kdy byl mladičký král Václav III. zákeřně zavražděn...

Češi investují do kryptoměn ve velkém. Stát řeší, jak je přinutit přiznat zisky

Premium Ještě nedávno byly virtuální měny jako bitcoin investicí především pro lidi, kteří chtěli experimentovat a nebáli se...

  • Další z rubriky

Muzea vonící párou: Výtopna Jaroměř roste do krásy

Seriál Další díl seriálu Muzea vonící párou nás zavede do východních Čech, do největšího spolkového železničního muzea u nás....

Peníze samy padaly z bankomatu, muž odevzdal na policii 144 tisíc

Nezvyklé chování jednoho z bankomatů na Rychnovsku překvapilo muže, který šel kolem něj. Přístroj vydal celkem 144...

Druhá vlna slučování škol v Královéhradeckém kraji dopadla na Opočno

Pět středních škol v Královéhradeckém kraji čekají změny. Druhá vlna optimalizace však místo citelného řezu v podobě...

Hradecké muzeum chystá exkurzi do Arazimovy četnické pátrací stanice

Muzeum východních Čech chystá výstavu Četnické humoresky v Salonu republiky, která poodhalí reálie prvorepublikových...

Lela má poměr s jiným. Hrál si na kamaráda, spal s mou ženou, říká Vémola

Karlos Vémola (36) se v emotivním nočním živém vysílání na sociálních sítích svěřil s tím, že opět řeší problémy ve...

Ženy před objektivem: Když činžák ukrývá milovnici BDSM

Je to jako nahlédnout do života neobyčejné obyvatelky obyčejného domu. Fotoset slovenské modelky Patrície naznačuje, že...

Chybné ceny Lega vyvolaly vlnu nákupů. E-shop objednávky stornoval

První lednový víkend byl plný slev napříč všemi kategoriemi. Ovšem pro milovníky Lega se stal infarktovým momentem. Na...

Německá pošta startuje diesely. Elektrododávky v zimě nevyjedou kopec

Německá Deutsche Post DHL provozuje největší flotilu elektrických dodávek, které si navíc sama vyvinula. V horském...

Mrzneme a furt nabíjíme. Zima ukázala, proč elektroauta nejsou budoucnost

Premium Z Prahy do Mnichova dojedete „normálním“ autem za tři až tři a půl hodiny, podle provozu. Já jel elektrickým zázrakem...