Na nedávném 30. ročníku hradeckého festivalu Regiony vystoupila Johana Vavřínová v drakovské Proměně na motivy Franze Kafky. Se slovinskou loutkářkou Elenou Volpi zde uvedla i premiéru rodinné inscenace Popelka. Diváci ji také s kolegyní Barbarou Jarkovskou Humel viděli v Čertově babičce venku před jejich domovským divadlem.
„Režíroval ji Marek Bečka, loutky navrhla Radka Mizerová a hudbu složil Marek Doubrava, což je prostě tým snů. Myslím, že je na inscenaci vidět, jak moc jsme si to zkoušení užili,“ říká herečka.
Co rozhodlo, že jste se dala k divadlu? A navíc pro děti.
K divadlu mě přivedla moje učitelka literárně-dramatického oboru ZUŠ Žamberk Olga Strnadová. Tedy především k loutkovému, činohra u nás moc populární nebyla. Jestli bylo určené pro děti či dospělé, Olinka moc nerozlišovala. Stejně tak jako Marek Bečka na DAMU, můj vedoucí ročníku. Podobně jako Jakub Vašíček, náš kmenový režisér v Draku. S legendárním drakovským režisérem Josefem Kroftou jsem nikdy nezkoušela, ale pamatuju si, jak nám na DAMU kdysi říkal, že z inscenace si každý vezme to, kam dosáhne.
Mě divadlo baví obecně a samozřejmě jsem o to spokojenější, když se z něho radují i jeho diváci. A je mi jedno, jestli to jsou děti nebo dospělí. Když inscenaci zhlédne celá rodina, každý si z ní odnese něco jiného, u večeře si o těch rozličných dojmech spolu povídají a dohromady to tvoří jeden silný společný zážitek, to se mi kupříkladu líbí velmi.
Cesta do Draku byla přímá?
Ne, ačkoliv mně Divadlo Drak bylo vždy sympatické, a vlastně jsem si vždy přála bydlet v Hradci, protože je blízké rodnému Žamberku, a přitom je to velké město, zůstala jsem po absolvování DAMU v Praze a působila na volné noze. Hrála jsem se Studiem DAMÚZA, s divadlem DNO, odjela jsem na stáž do Francie, později do Slovinska, kde jsme založili divadlo Športniki a odehráli spoustu představení Back to Bullerbyn.
Přesně si pamatuji, že jsme zrovna hráli v Mariboru, když se začalo proslýchat, že do Draku se shání nejen nové umělecké vedení, ale taky záskok za dvě mateřské dovolené. Můj sen být v drakovském angažmá se tedy v roce 2013 splnil, a o rok později už jsme byli v Draku s částí naší športnické party, tedy Jakubem Vašíčkem, Tomášem Jarkovským a později Dominikem Linkou a Milanem Hajnem.
Co pro vás Drak znamená?
Místo, kde je mi dobře, kde se tvoří. Místo, kde se nasměju s kamarády-vrstevníky, ale zároveň se můžu tolik naučit od „staré gardy“, jako je Honzík Popela, Jiří Vyšohlíd nebo byl Venda Poul.
Vaši kolegové se shodují, že dětské publikum je nejupřímnější.
Ano, děti se neumí přetvařovat. Když je nezaujmete, nebudou sedět s umělým úsměvem na rtech, ale pravděpodobně se začnou ošívat a zlobit. Na druhou stranu se jim nechceme podbízet, to je jasné. Najít tu rovnováhu, to je výzva.
Jaké s ním máte zážitky?
S dětmi většinou dobré. Někdy je to horší s rodiči či učiteli, kteří si vzadu špitají nebo koukají do telefonů a myslí si, že je to tak v pořádku, že představení je přece určeno pro děti.
Udrží děti i v dnešní době hodinu pozornost?
Já myslím, že ano. Samy cítí sílu toho okamžiku, kdy jsme pro ně teď a tady. Žádná plochá obrazovka, lidi z masa a kostí připraveni reagovat na jejich podněty.
Máte vy sama nějaký silný divácký zážitek?
Moc jsem si užila inscenaci Jiřího Ondry Mein Gott!, kterou přijelo Divadlo D21 zahrát do hradecké Besedy. Dlouho jsem se takhle nenasmála. A velmi jsem obdivovala herecké i pěvecké výkony všech aktérů.
Co je tedy pro vás divadlo? A co pro vaše děti?
V dětství jsem měla velké množství koníčků a kroužků. Chodila jsem na výtvarku, do sboru, na flétnu, na tanec, sportovala... Bála jsem se, že si budu v životě muset vybrat, co z toho chci opravdu dělat, a budu muset něco opustit. Divadlo je pro mě disciplína, kde můžu uplatnit a rozvíjet všechny tyto obory, které mě tolik baví a zajímají. Když se našim dětem nechce do školy či školky, vysvětluju jim, že to jinak nepůjde, že já musím do práce, ony opáčí, že nejdu do práce, ale do Draku. Vlastně mají pravdu. To není práce, to je radost.
Jiné ambice než divadlo pro děti nemáte?
Určitě mě baví i divadlo pro dospělé. Pár takových inscenací máme na repertoáru s už zmíněnými Športniki a na jaře jsem například odpremiérovala inscenaci Zlatý osel v Olomouci taktéž pro dospělé. Prodat ale takové představení je mnohem těžší, tedy se pak méně hraje, a hrát ho na ten pád je náročnější než něco, co má za sebou 60 repríz. Zase je to ale potom takový „hodobóžový“ zážitek. Jinak ambice mám určitě i hudební. S kapelou Jelení loje sice nehrajeme tak často, ale o to radši. Tuto sezonu i zpívám s kapelou Bombarďák. S kamarádkou Pavlou Šefrnovou taky zhudebňujeme českou poezii. Začaly jsme Janem Skácelem, ale postupně rozšiřujeme repertoár i o současné autory.
Máte za sebou poslední premiéru sezony, variaci Kafkovy Proměny pro starší. Jaká to byla práce?
Ráda bych řekla, že příjemná, protože šlo všechno celkem hladce, ale samozřejmě pořád to je Kafka, tedy občas šel člověk domů ze zkoušky i s drobnou chmurkou. Každopádně mě Proměna baví, užívám si jak krásný kostým, tak hraní na flétnu i náročné pěvecké party. Šimon Dohnálek, představitel titulní role, má můj velký obdiv. No zkrátka, to musíte vidět, respektive zažít!
Nesnáším pitvoření, říká Linka. V Antigoně stíná hlávky, v Sonetech je něžný |
Co vás čeká dál?
O prázdninách několik festivalů, na kterých budeme hrát, a pak na konci srpna ten, který pořádám s kamarády – Ejhle, loutka v Žamberku, letos už 18. ročník. Ledva ho uklidíme, odjíždíme s Drakem na soustředění pracovat na nové inscenaci, která bude mít premiéru v říjnu. Zkrátka pořád je na co se těšit.
