Mezi majestátními soupeři je nejmenší a nejmladší, přesto má pětasedmdesátiletá pokroucená reneta z Machovské Lhoty naději na titul. Na rozdíl od soupeřů solitérů totiž stojí na strategickém místě v zahrádce hostince U Lidmanů, což k ní teď poutá pozornost štamgastů i výletníků.
Právě hospoda se starosvětskou atmosférou působí v pohraničním koutě už celá desetiletí jako magnet.
„Moji rodiče si hostinec pronajali v roce 1945. Když jsem se tehdy v říjnu narodil, můj otec prý jabloň na podzim zasadil. Pamatuji si, že v malém sadu rostla i jarní ‚skleněná‘ jablka, další dvě jabloně jsme měli i na druhém konci hospody,“ líčí bývalý hostinský Jaroslav Lidman.
Kmen je nakloněn, vyrůstá z vykotlaného pahýlu. Loni jabloň neplodila vůbec, letos je naopak obalená.
„Kdysi rostla, ale nerodila. Nějaký kamarád otci poradil, že jí chybí železo, tak on pod ni zakopal dva kbelíky hřebíků nebo čeho, ale jestli je to pravda, nevím. Letos bude mít jablek dost,“ směje se pětasedmdesátník Lidman.
V lokále ukazuje, kde na místě dnešního salonku bývala ložnice. Tam se narodil. Rodiče Jaroslav a Anna Lidmanovi si podnik pronajali po druhé válce od Eduarda Šráma. To byl hospodský, jenž po vyhlášení vojny roku 1914 prý v lokálu ze vzteku trefil půllitrem obraz císaře pána a poničil ho, jak je na něm dodnes patrné.
Samostatné podnikání Lidmanových po druhé válce však nemělo dlouhého trvání.
Anketa Strom rokuSvého favorita můžete podpořit na webu stromroku.cz. Ve finále 19. ročníku je dvanáct stromů, z Královéhradeckého kraje jabloň kožená reneta zimní z Machovské Lhoty a roškopovská babyka. Hlasuje se třicetikorunovou dárcovskou DMS, nadace Partnerství věnuje výtěžek na výsadbu a péči o nové stromy. Hlasuje se do 11. října, vítěz bude vyhlášen 20. října. Loni vyhrála Chudobínská borovice ze Žďárska, ta má i evropský titul. |
„Naši koupili hospodu od pana Šráma v roce 1950. Provozovali ji, jenže už roku 1953 jim ji komunistický režim znárodnil. Samozřejmě toho litovali, paradoxně dům přitom spláceli panu Šrámovi ještě asi do roku 1962. Zaplaťpánbůh nás tady Jednota nechala alespoň bydlet,“ vypráví Jaroslav Lidman.
„Byli jsme tu až do roku 1970, měli jsme dole kuchyň, ložnici a vzadu koupelnu. Maminka byla hospodská, tatínek pracoval v Kovopolu a pomáhal jí. Zemřel roku 1970, tehdy maminka odešla do důchodu a stěhovali jsme se do vlastního domu. Hospodu převzala švagrová Marie Lidmanová, která ji pak vedla až do roku 1990, kdy jsme s manželkou Marií podnik restituovali,“ říká někdejší hostinský Lidman.
Pracoval jako elektrikář a vedl učně při odborném výcviku na škole v Hronově, vedle toho pomáhal ženě v hospodě. Přestavěli tu podkrovní pokojíky a ubytovávali turisty, které jim posílal Čedok či Autoturist, před dvanácti lety však skončili.
Pro jabloň teď pečou propagační štrúdly
Když se jabloň dostala do soutěže, bylo to pro pana Lidmana překvapení. S nápadem totiž přišla místní akční skupina (MAS) Stolové hory, která pomáhá shánět dotace zdejším obcím i dalším zájemcům.
Ta teď strom všemožně propaguje. V červnu ve Lhotě se školáky, obcí, usedlíky či zahrádkáři uspořádali oslavu, že je strom ve finále. Teď už pečou propagační štrúdly a bývalý hostinský do nich loupe ořechy.
„Byl to spontánní nápad. Sleduji tuto soutěž delší dobu a říkala jsem si, že by v ní mohl uspět některý ovocný strom, který přispívá k udržitelnosti života. U Lidmanů to mám ráda, takže mě napadla právě jabloň. Pocházím ze Zálesí a mám to do Lhoty asi sedm kilometrů, občas tam chodíme na výlet přes Bor. Líbí se mi, že soutěž může být pro komunitu stmelující prvek. Mohlo by to přitáhnout větší pozornost k Machovu a okolí,“ říká projektová manažerka Mirka Soldánová.
Hostinec je v provozu na stejném místě už od druhé poloviny 19. století. Stará fotografie zachycuje původní dům jako zděný broumovský statek, na dalším snímku po přestavbě kolem roku 1920 už má Šrámův hostinec přistavěný lokál a také pokojík v patře. Eduard Šrám za první republiky podnik pronajímal různým hostinským.
Hospoda má dobrý zvuk, chodili i polští štamgasti
Teď už je šest let majitelem hospody Petr Šturm, kterému se tradice i anketa zamlouvá.
„Marketing si dělá sama hospoda díky tomu, že se tu udržela tolik let. Nemáme žádnou propagaci na ubytování ani nejsme na rezervačních portálech, ale přitom sem jezdí stálí hosté a na léto i víkendy bývá poptávka po ubytování. Letos nám pomohlo, že turisté zůstali v Česku,“ říká hostinský Šturm, který podnik otvírá tři dny v týdnu, přes léto pět. Nabízí 15 lůžek a kolem provozu hospody potřebuje aspoň osm lidí, na větší akce i víc.
Necelý kilometr za Lhotou už vede hranice s Polskem. V červenci se tu v tichosti otevřela nově opravená silnice vedoucí nahoru do polského národního parku Góry Stołowe do letoviska Karłów. Oficiálně tu tak už smějí jezdit osobní auta. Proti záměru před pár lety část místních protestovala, rušný provoz na úzké silnici však zatím nenastal.
Dosud k Lidmanovým chodili přes hranici spíš jen polští štamgasti, teď se občas objeví i polští turisté s autem. Majitelé penzionů z Radkówa i odjinud je třeba pošlou na výlet.
Hostinský okusil Adršpach. Je rád, že chodí místní
„Nejsou to žádné davy, my ani na Karłówě neděláme žádnou reklamu, protože o komerční provoz příliš nestojíme. V okolí polské Hejšoviny se skalním městem to připomíná trochu pouť a já jsem něco podobného zažil i při podnikání v penzionu s restaurací poblíž Adršpachu. Jezdily tam masy lidí, byla to komerce, mělo to jinou atmosféru,“ porovnává Šturm.
„Místa bez komunity lidí, kteří tam žijí, nejsou příliš atraktivní pro nikoho jiného než pro turisty. Je to jen vydělávání peněz, ne nějaké tvoření. Buď máte štěstí a vyděláte, nebo jdete o kus dál. Tam vám nepřijde zpívat spolek jako zdejší Zpívánky ani štamgast na pivo,“ říká hostinský Šturm, který do Machova jezdil už jako dítě.
Sobotní odpoledne mu dává za pravdu. Před hostincem právě ženich svléká podvazek vnadné nevěstě, družičky chytají kytici a pod finálovou jabloní ještě vlají cípy slavnostní slavobrány. Na zahrádce už sedí turisté.
„Přespáváme v Radkówě v penzionu a tam nám poradili, ať si sem zajdeme na Krakonošův oheň,“ říká Łukasz Michalak z Krakova vedle dvou přátel nad talíři s plněným bramborákem.
Osmdesátník Zdeněk Zelený z Machova sem přišel na oběd z prozaického důvodu, jiná pořádná hospoda tu totiž nevaří. „Vzpomínám na paní Lidmanovou, jak tu před mnoha lety točila pivo, ta byla ohromně hodná! A jabloň by měla vyhrát. Myslím, že je to docela rarita, ovocné stromy nebývají tak staré,“ tvrdí penzista.
Hostinec je po léta vyhlášený. Vzpomínkou na zdejší působení Spolku divadelních ochotníků Svornost je znovu zavěšená opona z 20. let, na níž hronovský dekoratér Emil Zeman namaloval výjev podle obrazu Josefa Mathausera Komenský se loučí s vlastí.
„Když jsem hospodu kupoval, Jarka Lidman mi o oponě řekl. Na půdě jsem o ni zakopával, pršelo tam. Uvažoval jsem o jejím prodeji, ale místo toho jsem našel knihu o oponách a autor zařadil tu naši do druhého dílu. Otec vyčistil oponu od prachu, připravil přednášku, ale slavnostní spuštění jsme na jaře zrušili kvůli viru,“ říká hostinský.
Ochotnické divadlo se hrálo U Lidmanů až do 50. let. Mezi lety 2005 až 2011 sem hostinská Milena Řehůřková přivedla proslulé kostelecké Černé šviháky s Josefem Tejklem, kteří tu pořádali Lojzíkův Machov, „konkurenční“ podnik Jiráskova Hronova.
Za socialismu mířily do zdejší hospody mnohé „tajné“ výlety, pro něž tu vařili. Odehrály se tu i mnohé bály, pohřbíváním basy tady končívá masopustní průvod.
Sedláci z Pasterkova hrávali karty, pili levné pivo
Před válkou se tu občas objevili i zámožnější hosté ze sousedního Německa, kteří se rekreovali v lázních a jezdili na na Hejšovinu. Tehdy v hospodě byl i obchod. Syn někdejších nájemců Otakar Cejnar z Úpice v rukopisné vzpomínce na léta 1935 až 1937 popisuje, že lidé byli ve Lhotě chudí, ale hostinským pomáhaly i útraty lidí zpoza hranice.
„U hostince byl ještě malý krám, obchod smíšený, skromně zařízený, vedle vpravo zahrada, tedy ovocný sad, vlevo byla též zahrada, za domem zeď. Obchody nebyly zpočátku špatné, častými hosty byli „Kladští“ z Nouzína (téměř zaniklá ves těsně za hranicí, pozn. red.), ale taky „sedláci“ z německého Pasterkova, vesnice pod Hejšovinou. Hrávali karty, pili naše levné pivo,“ vzpomínal Otakar Cejnar.
Zažil to asi jako dvanáctiletý hoch. Jak sílil Hitlerův vliv, vztahy se zhoršily a poznat to bylo i na tržbách hostince. To jeho rodiče donutilo zanechat živnosti a na konci roku 1937 se odstěhovat do Hronova.
Později za totality se k Lidmanovým na víkendy sjížděly početné party trampů až z Hradce Králové či Pardubic, protože „na konci světa“ nedaleko neprostupné hranice zůstávali stranou zájmu. Přespávali na sále. Hrávali tu Kamarádi osady 5, kteří sídlili přes kopec v Řeřišném. Jak vzpomínají lidé kolem kapely Slaveňáci, v polovině 70. let se do hospody U Lidmanů přesunuli country muzikanti Miloš „Henry“ Seifert s houslistou Lubošem Ježkem, původně přináležející k suchodolskému Rodeu.
Tesař i pašerák patřili k povedeným postavičkám
Teď páteční večery patřívají lhotským Zpívánkám, jejichž členové si nosí do lokálu celý fascikl písniček od dua Červánek po Matušku. Myslivci tu mají klubovnu, chodí i hasiči a včelaři.
V neděli navečer je plno u stolu štamgastů, zdejších „senátorů“. Probírají novinky i staré historie, třeba to, jak přiopilí hosté cestou z hospody častokrát končili v blízkém potoce.
„Známými postavami byli tesař Pepik Šimků, který v Božanově přišel o nohu, když spadl do mlátičky, a pašerák Eman Hubka. Pepik po dřevěné noze třeba načůral v hospodě Emanovi pod židli a pak mu za to huboval. Taky žádný pes si před nimi nebyl jistý. Když šla tahle dvojice po vesnici, psi je vyštěkávali, protože to z nich cítili,“ smějí se Josef Jirman a Jaroslav Hubka.
Pašerák míval osvědčené cesty, z Německa (v tzv. Českém koutku za hranicí žili i původem Češi) tahal zboží prý třeba na provázku. Když potkal finance, dělal, že mu nic z toho nepatří. Pašovaly se krémy na boty, boty, cukerin i sůl.
„Eman byl můj strýc. Měl dokonce za hranicí na Pasterkově i dítě. Zemřel v roce 1967, chodím mu na hrob co čtrnáct dnů,“ říká Jaroslav Hubka.
Štamgasti přiznávají, že si jabloně donedávna vůbec nevšimli. Zahrada u hospody bývala nepřístupná. Až v polistopadových časech hostinští zřídili v bývalé garáži malý bufet a teprve pak se zrodila i venkovní zahrádka. „Kdoví, jestli jabloň vyhraje. Ale aspoň máme co probírat,“ smějí se.
