Že v Hradci dobře známý režisér britského dramatika s irskými kořeny umí, dokázala v roce 2011 zdařilá inscenace Mrzáka inishmaanského. I jméno McDonagh bývá diváckou jistotou. Kati měli světovou premiéru v roce 2015 v londýnském Royal Court Theatre a od té doby sbírají ceny včetně prestižní Olivier Awards za nejlepší hru roku.
„Hry Martina McDonagha jsou vtipné, důkladně prokomponované, neberou si servítky a odkrývají nám sobectví a samozřejmost, se kterou se akceptuje násilí. Jsou to navíc hry plné vypointovaných dialogů, které vedou nejrůznější podivné existence v izolovaném společenství. Nejinak je to i u Katů, v detektivní komedii z oldhamského předměstí, která zavede do Anglie let 60. Už výchozí situace vysloužilého kata, který zrušením trestu smrti přichází o svůj zdroj příjmu i potěšení, v sobě nese značný komediální potenciál. A když k tomu připočteme příchod podivného mladíka a nečekané zmizení katovy dcery, je o detektivní zápletku postaráno,“ říká dramaturgyně Jana Slouková a připomíná, že McDonagh si klade hlubší otázky, jako je právo vzít spravedlnost do vlastních rukou nebo nebezpečí soudů „demokratické většiny“.
Autor her Mrzák inishmaanský, Poručík z Inishmoru či Pan Polštář a filmů V Bruggách a Sedm psychopatů nyní vycházel ze skutečných britských reálií, ze životních příběhů slavných britských popravčích Alberta Pierrepointa a Harryho Allena, kteří vedle svého katovského řemesla skutečně provozovali hospody a v Anglii je oslavovali jako celebrity.
„McDonaghovy texty jsou přístupné a napínavé. Vždycky jde o to, že se vše rozuzlí jinak, než postavy původně čekaly. Typické na McDonaghových hrách je, že tam často vystupuje postava, která ostatní vodí za nos. V Hradci to byl Mrzák a nyní Mooney, a to je podle mě taky specifikum Katů – Mooney je v podstatě personifikovaný tento princip. Také je to hra „dospělejší“, přeci jenom autor taky nějak vyzrál, je více soustředěná na mikrosituace v textu než na šokující příběh,“ uvádí režisér známý i ze zdejších inscenací Nikdy či Bylo nás pět.
Nejtěžší bylo pro něj najít mikrosituace, vyřešit problém s počtem piv předepsaných hercům, vyřešit technologicky překvapení v závěru i snaha nezůstat u figurek.
Hlavní hrdina Harry Wade (Jan Vápeník), bývalý mistr popravčí, se po zrušení trestu smrti v roce 1965 přesunul do své hospody v Oldhamu. Tráví všechen čas za výčepním pultem a vypráví štamgastům Billymu (Filip Richtermoc), Charliemu (Josef Čepelka), nahluchlému Arthurovi (Lubor Novotný) a pohaslé hvězdě místní kriminálky inspektoru Fryovi (Jiří Zapletal) o zlatých starých časech kvalitního věšení.
„Gilotina je rychlá, ale dělá svinčík a vymysleli ji Francouzi. Všude se kutálej hlavy. Já to pak uklízet nebudu. Bachaři? Už takhle maj moře práce, chudáci...“
V lokále mu vypomáhá jeho žena Alice (Zora Valchařová Poulová) s depresivní puberťáckou dcerou Shirley (Natálie Řehořová) a jako nejvyšší míra vzrušení na severozápadě Anglie se zdá být návštěva londýnského pisálka Clegga (Miroslav Zavičár), který chce s bývalým katem udělat rozhovor.
Při něm však narazí na Harryho věčné trauma, kterým není ani tak jeden nejasný proces s velice jasným verdiktem, jako spíše vzájemná řevnivost s Harryho bývalým konkurentem a kolegou, legendárním anglickým katem Albertem Pierrepointem (Jan Sklenář). Pak se ale na předměstí objeví tajemný mladík Mooney (Jiří Panzner) a Harryho dcera podivně zmizí.
Autorem scény je Nikola Tempír, kostýmy vytvořila Lenka Odvárková.
„Pro mě je to hra o drzosti, o neznalosti míry, o fórcích, které se vymstí, o maloměšťáctví, o hrozivé síle davu a o pivu,“ míní Frič. Ten si nejvíce oblíbil postavu Billyho: „Je to nejtragičtější postava a nejplastičtější, byť se na první pohled zdá, že ‚zapadá‘.“
