Výtvarník, scenárista a kreslíř Jiří Grus získal věhlas autorskou sérií komiksu Voleman a je držitelem ceny Muriel z roku 2007.
Méně se ví, že už delší dobu ilustruje nová vydání knih velkých českých autorů, jako jsou Vladislav Vančura, Karel Poláček nebo Bohumil Hrabal. A právě nad Hrabalem strávil v poslední době nejvíce času kvůli nejnovějšímu vydání povídkového souboru Rukověť pábitelského učně, který se letos objevil v knihkupectvích. Výtvarně pojímat díla věhlasných autorů není lehké.
Kreslíř Jiří Grus
"Od zodpovědnějšího pojetí u Vančurova Rozmarného léta jsem se dostal až k uvolněným malbám, jaké lze vidět právě v Hrabalovi. Na začátku práce s vydavatelem o textu mluvíme, text interpretujeme, rozebíráme souvislosti a podobně. Pak už mám v pojetí absolutní svobodu," říká pětatřicetiletý umělec.
Ilustrovat knížky Hrabala, Vančury, Poláčka je jistě velká zodpovědnost. Jak se na to připravujete?
Každou knihu důkladně a pomalu přečtu, někdy i víckrát. Pořídím si vždy starší výtisk z antikvariátu a při četbě si dělám poznámky do textu, které se vztahují třeba k reáliím obsaženým v díle, celkové poetice, někdy přímo už do knihy skicuju a čmárám. To jsou počáteční kroky. Hrabalovy povídky jsou už šestou knihou, kterou jsem pro nakladatelství Karolinum ilustroval, pátou je román Ladislava Fukse Myši Natálie Mooshabrové, ten se k vydání chystá. Vznikla tak zajímavá knižní řada, která je svým grafickým pojetím ojedinělá. Často zužitkuju i odpadní výtvarný materiál - skici, návrhy, varianty kreseb.
Jaký máte k Hrabalovi vztah? Může být četba jeho knížek pro dnešní generaci stále inspirující?
Hrabala jsem vnímal spíše přes filmové adaptace. Něco jsem četl, ale výtvarná práce mi umožnila jiný náhled. Všímal jsem si více rytmu řeči, celkové struktury, kde se lyrické pasáže prolínají s naturalistickými obrazy všednosti. Celé to připomíná hudbu, prokomponovanou skladbu plnou kontrastů a hojnosti motivů, citů, krásných metafor. Jeho texty jsou plné života a věřím, že mají co říci i dnes.
Je vám blízká poetika, kterou filmům vtiskl Jiří Menzel?
Menzelovy filmy mám rád. Povídky Bohumila Hrabala jsou plné silných obrazů, až jsem si říkal, že to ani ilustrace nepotřebuje.
Co jste si z filmů vzal?
Šel jsem víc po pocitové linii, nechtěl jsem popisností text vulgarizovat, ale spíše přijít s vlastní abstraktní rovinou, která nenásilně text doprovodí. Myslel jsem často na linky hudebních partitur. Z této představy vzniklo mé pojetí řazení fragmentů v protínajících se pásech, kde často dochází k variování a množení motivů nebo jejich překrývání až mizení. Vznikly jakési malované mapy, s nimiž grafik Zdeněk Ziegler dále pracoval, řezal je a řadil v nových celcích.
Na čem pracujete nyní?
Momentálně na rozsáhlém komiksu s názvem Drak nikdy nespí. Scenáristé Dzian Baban a Vojtěch Mašek adaptovali trutnovskou dračí legendu o vzniku města. Příběh je zasazen do roku 1006. Jde o temné drama o rytíři Albrechtovi a jeho lidech, kteří musí obydlet kraj a vypořádat se s drakem, chaosem, tíživým svědomím. Práce na tomto komiksu je pro mě zásadním počinem, neboť z Trutnova pocházím. Vznik iniciovalo sdružení Město draka z Trutnova.
Jak jste se vůbec k ilustrování slavných autorů dostal?
Po skončení studií na pražské AVU mě Karolinu doporučil pan doktor Royt. Spolupráce se dařila, a tak jsem se dostal i k dalším titulům.
Typickou postavou Hrabalových románů je pábitel, naivní snílek, ale zároveň osobnost, která si užívá života. Je nezbytné, aby i kreslíř byl snílkem s fantazií?
Je mi to sympatické, je to uvolňující. Hrabalova schopnost pozorovat všednost je udivující. Ten vnitřní klid a schopnost vhledu do nejbanálnějších situací s vědomím hlubokých souvislostí je něco, čím právě může oslovovat další generace.
Dokážete si jako autor komiksů představit, že byste se pustil do komiksové verze nějakého Hrabalova románu?
Snad by to šlo, existuje celá řada abstraktních komiksů, nepopisných děl s výraznou výtvarnou složkou. Hrabal má ale, myslím, blíže k malbě nebo k hudbě.
