Dlouholetý, nyní již emeritní ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici Jan Luštinec bádá o Janu Nepomuku Harrachovi už více než 30 let. V prosinci Správa Krkonošského národního parku vydala jeho knihu Jan Nepomuk hrabě Harrach – ze života českého kavalíra, na níž se podíleli také Petr Bauer a Jaromír Tlustý.
Je to vůbec první publikace souborně pojednávající o Harrachově životě a přínosu. Dosud existovaly jen dílčí studie a články.
„Uvědomoval si, že být členem společnosti a užívat toho, co mu společnost nabízí, znamená také povinnost pro ni něco vykonat a posunout ji o kousek dál,“ říká historik Jan Luštinec, který vedl jilemnické muzeum až do přelomu roku.
Hrabě Harrach je vaším celoživotním tématem. Co vás k němu přivedlo?
Poprvé jsem se s ním „setkal“, když jsem jako brigádník začal pracovat v Krkonošském muzeu v Jilemnici, kde byl krásný portrét hraběte Jana, dva páry lyží a několik lyžařských trofejí. Pravilo se tam, že hrabě byl první, kdo do Čech přivezl lyže a že je přivezl z Norska. Později jsem zjistil, že ani jedno není pravda, což vůbec nevadilo. Na zámku v 70. letech bylo ještě několik bývalých služebníků, kteří na Harrachy vzpomínali. Překvapilo mě, jak si hraběte Jana velmi dobře pamatovali. Mluvili o něm s úctou jako o kavalírovi. Když jsem po studiích v 80. letech do muzea nastoupil, zajímal jsem se, kdo vlastně Jan Nepomuk hrabě Harrach byl. Začal se mi jevit jako mimořádná osobnost, která měla výraznou úlohu v rozvoji české kultury, politiky, hospodářství i Krkonoš.
Jak byste ji charakterizoval?
Měl v sobě obrovskou noblesu. Moc hezky to vyjádřil Jan Neruda, přestože neměl šlechtu příliš rád. V krátké studii uvádí, že když píšeme o naší šlechtě, často ani nevíme, jak správně psát jejich jména. Když se ale řekne hrabě Jan Harrach, jak se to píše, ví každý.
Dá se nová monografie vnímat jako završení vašeho celoživotního bádání?
Já doufám, že ne (usměje se). Samozřejmě je to zakončení určité etapy. Materiálu, kterého se po hraběti Harrachovi dochovalo, je obrovské množství, pořád je po čem pátrat. Stále mě něčím překvapuje. Někdy to jsou třeba jen drobnosti, ale velice mě potěší.
Jaké nové informace, které nejsou úplně známé, jste do knihy zařadil?
Velmi pozoruhodná byla Janova výchova, málo se také ví o osudech jeho syna Otty, kterého vychovával spisovatel Julius Zeyer. Není také příliš známé, že na Ottu měl být spáchán atentát.
Jak se v průběhu let změnilo vaše vnímání hraběte Harracha?
Naprosto. Dnes ho vidím jako nesmírně košatou a velkou osobnost. Velmi zajímavé jsou třeba jeho politické názory. Říkal, že vlastenectví je důležitá věc, ale nacionalismus že je cesta do pekel. A to v době, kdy nacionalismus opravdu kvetl. Už v 90. letech 19. století prohlásil, že pakliže si Rakousko v národnostních otázkách neudělá pořádek, musí se rozpadnout. Dokázal vidět v politických obzorech hodně daleko.
Jan Nepomuk hrabě Harrach (1828–1909)Narodil se v roce 1828 ve Vídni. Podporoval českou literaturu, podíl měl na vybudování Národního divadla, ve Vídni založil první českou školu. V roce 1860 převzal správu jilemnického panství, kde zavedl české úřadování, věnoval se lesnímu hospodářství. Opravil a rozšířil zámek v Jilemnici, v roce 1892 postavil na vrchu Žalý kamennou rozhlednu a ze světové výstavy v Oslu přivezl pro dělníky první lyže. Velkou pozornost věnoval opravám cest v západní části hor, stál u zrodu jilemnického Klubu českých turistů, v roce 1904 založil v Labském dole první přírodní rezervaci. Zasloužil se o železniční trať z Martinic do Rokytnice nad Jizerou. Je pochován v rodinné hrobce v Horní Branné. Na jeho pohřeb roku 1909 přijel z Prahy zvláštní vlak. |
Byl vizionářem?
Spíš realistou. Bohužel se jeho slova naplnila. Říkal, že potřebujeme silný stát, podporoval spolupráci a zároveň hospodářskou expanzi Čechů mezi jižní Slovany. Usiloval třeba o vybudování železniční dráhy, která by spojovala Čechy a Rakousko přes Uhry s jižními Slovany. Nakonec se mu to podařilo. Když se tato dráha otevřela, označil to za nejšťastnější den svého života.
Čím to je, že o tak významné osobnosti dosud nikdo podobně rozsáhlou publikaci nenapsal?
Za komunismu se o šlechtě psát nemohlo. Od roku 1989 dosud uplynula poměrně krátká doba, a tak i o spoustě dalších osobností dodnes chybí kniha, která by mapovala jejich osudy.
Letos uplyne 110 let od Harrachova úmrtí. V čem může být pro současného člověka stále inspirativní?
Hrabě Jan si uvědomoval, že být členem společnosti a užívat toho, co společnost nabízí, znamená také povinnost něco pro ni vykonat a posunout ji o kousek dál. Jeho nepsaným krédem bylo: Bylo mi víc dáno, musím víc odevzdat. Mnoho z Harrachova díla dodnes žije, ale i to, co už nežije, ve své době mělo velký smysl.
Co považujete za jeho největší přínos pro Krkonoše?
Těch přínosů je víc. Jednak to byl vynikající lesní hospodář, v Harrachově založil sklářství na světové úrovni a pak se samozřejmě výrazně zasloužil o rozvoj turistiky. To jsou takové tři hlavní body. Je velice zajímavé, že většina zásadních podniků, které vytvořil, dodnes žije.
Veřejnost má Jana Harracha spojeného s rozhlednou na vrchu Žalý nebo s rozvojem lyžování. O jeho přínosu pro lesní hospodářství toho však většina lidí mnoho neví...
Zavedl úplně nový systém. Hraběcí lesní hospodářství bylo vždy na vysoké úrovni, ale samozřejmě zastarávalo. V okamžiku, kdy se hrabě Jan ujal správy krkonošských lesů, zavedl reformu. Znovu reorganizoval jednotlivé revíry, začal uvažovat o tom, jaké má být ideální složení zdejších lesů. V této době se také lesy začaly zavlažovat nebo naopak vysoušet tam, kde to bylo potřeba. Když hospodáři vykáceli velké množství nemocných stromů, hrabě nařídil po lese rozmístit dostatek ptačích budek, protože ptáci při kácení stromů přišli o domov. To je pro něj velmi charakteristické.
Byla vůbec v historii regionu ještě jiná významem srovnatelná osobnost?
Myslím si, že v Krkonoších neměl protějška a svou komplexností a mecenášstvím ostatní vysoce převyšoval.
Jak by Krkonoše vypadaly nebýt Harracha?
Krkonoše by zůstaly Krkonošemi, ale jistě by měly jinou tvář. Západní Krkonošemi by se určitě nemohly honosit tím, že jsou kolébkou lyžování, určitě bychom neměli rozhlednu na Žalý, cesty ani spoustu dalších věcí. Velký organizátor turistiky Jan Buchar, který se s Harrachem velmi dobře znal, to řekl jasně: „Nebýt hraběte Jana, leccos bychom měli pouze zčásti a leccos bychom neměli vůbec.“
Máte pocit, že Harrachovy činy a přínos pro rozvoj Krkonoš jsou dnes už dostatečně doceněné?
Do roku 1989 byla šlechta tabu, to se se současností samozřejmě nedá vůbec srovnávat. Jeho činy jsou dnes ceněny mnohem lépe. Například Klub českých turistů v roce 2005 přijal hraběte Jana do síně slávy, což je důkaz toho, že i po takové době je jeho přínos vnímán jako zcela mimořádný. V dubnu by mělo Národní muzeum v Praze odhalit Janovu bustu. Vidíme, že jeho rehabilitace pokračuje na mnoha frontách. Jan Nepomuk hrabě Harrach se znovu dostává do povědomí. Je to patrné i z toho, kolik návštěvníků přichází do jeho expozice v Krkonošském muzeu. O Harrachovi se dnes už zase ví.
