Není tu obchod, hospoda ani škola. Horní Žďár, který je součástí podkrkonošské Hajnice, nemá v centru dokonce ani autobusovou zastávku. Ve Žďárském údolí bývají zimy mrazivé a chlad tu přetrvává i v létě. Přesto je bývalá sudetská vesnice mezi Trutnovem a Dvorem Králové nad Labem atraktivní adresou.
V poslední době se sem stěhují mladé rodiny a počet obyvatel se vyšplhal už na 109. Před sto lety tu jich byl téměř devítinásobek. Mladí dnes místo, kde žijí, postupně mění.
Starý kostel se zchátralým hřbitovem, pomník obětem války, několik rodinných domů, jedno dětské hřiště a pak už jen les a louky. Zvuky motorů z rušné silnice, po které denně míří tisíce aut do Hradce Králové a na druhou stranu do východních Krkonoš, doléhají pouze na okraj Horního Žďáru. Vesnice sevřená v údolí je všelijaká, jen ne rušná.
Kromě houbařů ji důvěrně znají cyklisté, se sousedními Starými Buky ji spojuje krásná asfaltová cesta s minimálním provozem. Většina lidí jinak nemá důvod Horní Žďár navštěvovat. I když tu „nic“ není, místní by za žádnou cenu neměnili.
To, co by někdo mohl považovat za problém, je pro usedlíky jen malicherností. „Kdybych žila ve městě, mohu chodit nakupovat každý den. Takhle to prostě nepotřebuji a nakoupím jednou nebo dvakrát za týden. To, že děti musím každý den vozit do školy a na kroužky, je někdy náročné, ale žiju tady ráda. Záleží jen na tom, jak se k těmhle věcem postavíte,“ říká devětatřicetiletá Tereza Snopková, která patří mezi hlavní postavy procesu proměny Horního Žďáru.
Do vesnice se přistěhovala před deseti lety. S manželem koupili starou německou školu a od té doby zde vychovávají čtyři děti. V roce 2014 se stala zastupitelkou a místostarostkou Hajnice. „Byli jsme jednou z prvních mladých rodin, která se do Horního Žďáru přistěhovala. Postupně sem přicházely další a další, vesměs lidé, kteří předtím žili ve městě a hledali něco jiného: přírodu, čistotu, prostor,“ říká vystudovaná právnička původem z Trutnova.
Máme si co říct
Začala se vytvářet komunita. Klíčovým impulzem bylo založení pěveckého sboru NaŽďár na podzim 2016, hned v zimě se uskutečnil ve zdejším kostele první vánoční koncert. Plný svatostánek byl pro sbor signálem, aby v činnosti pokračoval.
„Začali jsme zkoušet, přibyly další koncerty, vymysleli jsme si Svatojánskou slavnost. Všechno to vzniklo spontánně, scházeli jsme se i díky dětem a postupně jsme přišli na to, že si máme co říct. Zkrátka nás baví se setkávat,“ vypráví místostarostka.
Pěvecký sbor měl původně deset členů, v současnosti už dvojnásobek a přidávají se i zájemci z okolních vesnic. Každou neděli se scházejí v domě umělecké vedoucí Jany Madževské, zpívají tam a debatují. V létě venku, v zimě v kuchyni. Nedělní diskuse se staly názorovou platformou, rodily se v nich nápady, jak vylepšit život v obci.
„Začali jsme se bavit o tom, co udělat s kostelem, co s návsí, protože nám chyběl společný prostor pro setkávání,“ říká Jana Madževská. Do Horního Žďáru se přistěhovala před deseti lety. „Mysleli jsme si, že jdeme do opuštěné vesnice. Nikdy by mě nenapadlo, že tady potkáme tolik podobně smýšlejících lidí a že budeme takhle spolupracovat,“ dodává.
Z historie
|
Titíž lidé, kteří stáli u zrodu sboru, ve stejném roce založili spolek NaŽďár, který se stal klíčovým hybatelem změn ve vesnici. Jeho předsedkyně a v té době už také místostarostka Snopková iniciovala převod kostela sv. Jana Křtitele, jehož základy byly položeny už v roce 1350, do majetku obce. Jejich cílem je z památky vytvořit společenský prostor pro kulturní akce. Už dnes se tu kromě koncertů konají výstavy, v současnosti zde ukazuje svá díla výtvarník Jiří Kobr.
Z nádrže má být náves
Členové spolku také přišli s originálním nápadem jak využít bývalou požární nádrž. Svépomocí ji na společných brigádách začali přeměňovat v novou náves, na rozjezd získali dotaci od nadace Via. Do dvou let zde má vzniknout víceúčelové hřiště s jevištěm a klubovnou. Právě brigády ukázaly, že obyvatelům Horního Žďáru není budoucnost obce lhostejná. Na některých se sešlo až padesát lidí, tedy polovina vesnice. „Přistěhovalci“ se díky tomu poznali mezi sebou i s usedlíky.
„Uspořádali jsme mnoho malých a několik větších brigád. Podařilo se nám nádrž vyčistit a instalovat herní prvky. Příští rok bychom rádi postavili dřevěnou klubovnu a do dvou let by náves měla být hotová,“ naznačuje šéfka spolku. Přestože je nádrž už řadu let prázdná, stále je podle dokumentů zdrojem požární vody. Dokud obec nenajde pro hasiče alternativní vodní zdroj, náves nemůže vzniknout. Řešením by mohlo být přivedení nového vodovodu, jehož stavbu Hajnice v Horním Žďáru připravuje.
Hledání klidu
Jádro nově příchozích obyvatel, kteří jsou hnacím motorem proměny Horního Žďáru, tvoří zhruba osm rodin. Patří mezi ně i devětatřicetiletý Pavel Šíma s manželkou a dvěma malými dětmi, kteří žijí ve srubu na okraji obce. Na Královédvorsko přišli z nedaleké Úpice a v „pustině“ našli to, co hledali celý život – klid.
„Dostali jsem se sem úplně náhodou. Před pěti lety jsme hledali pozemek pro stavbu domu a na internetu jsem našel parcelu ve Žďáru. Jeli jsme se sem podívat a hned se nám to zalíbilo. Chtěli jsme na vesnici, do klidu. Nehledal jsem žádný únik z města, jen jsem chtěl být v přírodě,“ vykládá muž, jenž pochází z Českého ráje a živí se stavbou bazénů.
Během krátké doby si Šímovi vytvořili k Hornímu Žďáru silné pouto. Na zahradě mají indiánské týpí, kde se u ohně scházejí ženy a kde se dokonce konaly i šamanské rituály. Nedaleko od srubu koupili lesní pozemek, kam chtějí umístit dřevěnou maringotku, která bude sloužit jako rodinné odpočinkové sídlo.
„Když někdo z rodiny bude chtít být sám, tak si tam zajde třeba na víkend malovat nebo si odpočinout,“ vysvětluje Šíma. Když mluví o životě v Horním Žďáru, je to, jako kdyby líčil život v dokonalé společnosti. „Líbí se mi, že si tady všichni vypomáhají. Jeden má mléko, další sýr nebo vajíčka a vyměňujeme si to mezi sebou. Pomáháme si i jinak. Je to zvláštní, ale dá se říct, že všichni mladí lidé, kteří se sem v poslední době přistěhovali, mají podobný názor na život,“ pochvaluje si.
