Knihu, kterou vydalo nakladatelství Albatros Media, autor věnoval zásadní otázce, zda se v autoškole naučíme řídit. Rozdělil ji do mnoha kapitol, i když, jak v předmluvě přiznává, některá témata a myšlenky se opakují.
„Autoškola je po všech směrech natolik komplexní a vrstevnaté prostředí, že jakékoli členění, dělení a zobecňování je předem neplatné. Nesetkáte se ani s přesnými definicemi ze zákonů, prostě nebudu silnici vždycky říkat pozemní komunikace, všechno píšu, jak to cítím a jak mi zobák narostl,“ přiznává kuklenský patriot, jenž do Klicperova divadla nastoupil v roce 2023.
V autoškole učil necelé tři roky. „Potřeboval jsem si dát pauzu, což ale nevylučuje, že v budoucnu budu učit i nadále. Než jsem knihu začal psát, kladl jsem si otázku, zda jsem k něčemu takovému vůbec povolán. Říkal jsem si, že možná nemám dostatek zkušeností, abych se mohl k tak složitému, vrstevnatému a košatému ekosystému, kterým autoškolství je, vyjadřovat,“ připouští.
„Obhajobu jsem si našel v tom, že se nedá s jistotou říct, po kolika letech praxe si něco takového člověk může dovolit. Nikdo nemůže říct, zda je to po roce, pěti, deseti, nebo zda bych měl čekat do důchodu, až bude jisté, že jsem zkušeností nasbíral tolik, abych o tématu mohl psát,“ říká.
Něco je jen věc názoru
Kniha, již ilustrovala Weru Koubová, má být odpočinková a měla by hlavně pobavit.
„Myslím, že prostředí dopravy a autoškoly je natolik bohaté, složité a plné nejasností, že se nevyhnu ani kritice, otázkám nebo polemikám. Nebude to tedy pokaždé jen sranda. Rád bych využil možnosti, že si tuto knihu přečte široké spektrum lidí, a chtěl bych sdílet určité myšlenky, které považuji za důležité,“ říká v úvodu.
RECENZE: Romance vděčí hercům, hrátky s hodinářovým časem potřebují rozjezd |
Když se pustil do psaní, odrazil se od svých zážitků. „Ty mi nikdo nevezme. Na ně se začala nabalovat potřeba představit čtenáři to, jak funguje autoškola, jaké jsou její systémové nedostatky a jak je vlastně těžké někoho naučit řídit, když je kolem řízení dost nejasností, ve kterých se neshodují ani profesionálové a lidé k tomu povolaní. Dospěl jsem tedy k postoji, že k napsání knihy o autoškole kompetentní jsem, že se primárně budu držet cíle, abych čtenáře pobavil, že se budu snažit téma autoškoly popularizovat a zbavit mýtů a že v ideálním případě něco předám,“ podotýká autor.
„Nakonec si myslím, že mám co předávat. Neučil jsem dlouho, ale rukama mi prošlo lidí celkem dost a především jsem autoškolou žil a vnímal ji jako životní styl, na který jsem se intenzivně soustředil a bral jej naprosto vážně a zodpovědně,“ uvádí.
V knize není sám, přizval kolegy a odborníky, kteří myšlenkami o autoškole, dopravě a řízení strávili mnohem více času než on.
RECENZE: Ohromující Slučitelné díly. Krimi o učních rapuje o piku i svědomí |
„Kladl jsem jim dost podobné, ne-li stejné otázky. Není to většinou moje lenost vymyslet nové okruhy témat. Jde o moji snahu ukázat, že na stejné otázky odpovídají profesionálové ze stejného oboru různě. Chci ukázat, že i prostředí autoškoly je navzdory jasnému ukotvení v zákonech plné nejasností, ke kterým se každý profesionál vztahuje po svém. Najdete tak někdy protichůdné informace v tom, co jsem napsal, a v tom, co řekli mí milí dotazovaní. Některé věci jsou zkrátka jen věcí názoru,“ míní Petr Kult. Publikaci mu v Hradci pokřtil jeho pedagog z DAMU Ondřej Vetchý.
Své napoví i názvy kapitol, namátkou V čem je vlastně řízení těžké?, Nejhorší žák v autoškole, Vesnice, nebo město?, Tykat, nebo vykat?, Holky, nebo kluci?, Zbohatnout na vyhozených žácích?, Učitel autoškoly jako poradna, Řidičáky i pro cyklisty? či Profesní deformace.
Pokud by někdo měl při čtení pocit, že mu autor něco vnucuje, prosí čtenáře, aby to bral s rezervou a humorem.
„Jsem velice pochybující a sebekritický člověk. Kdybyste měli dojem, že celou problematiku zjednodušuji, vzpomeňte si prosím, že tahle kniha má především pobavit,“ uvádí divadelník, jenž na příští sezonu Klicperova divadla chystá autorský kabaret Hérečky.
