Znamenitý Polonius v Khekově a Shakespearově Hamletovi, Laco v Její pastorkyni, Vávra v Maryše, chór s hlasem lidu v Orestovi či dojemný Alan v britské hořké komedii Vincenc. V nezapomenutelné Vianově Pěně dní byl dokonce Ježíšem, kočkou, knihkupcem, sněžným krtkem, zaměstnavatelem a Douglasem.
A nejen tam vystupoval s kytarou, s ní zasvítil i jako František ve folkových Medvědech. Navíc točí seriály, skládá písničky a na pražské Kampě alternoval titulní roli v představení Werich.
Rodák ze Zlína Jan Vápeník přišel do hradeckého Klicperova divadla přes scénu v Chebu a ostravské Bezruče roku 2012, aby ve čtyřnásobném divadle roku odehrál na padesát rolí. Začínal Žábou ve veleúspěšném Drábkově kabaretu Richard III. a nyní se loučí tajemnou postavou uprchlíka Jáchyma v Prašině 2 Černý merkurit.
Známe se roky, nebudu tedy předstírat vykání. Co tě vedlo k přestupu do Východočeského divadla?
Získal jsem pocit, že můj čas v Klicperáku se naplnil.
Už tam něco zkoušíš?
Nastupuju od nové sezony, tedy od září a hned ze startu budu pracovat pod taktovkou Kaši Jandáčkové, kdy se v inscenaci Strýček Váňa budu snažit vlomit do role Telegina, zkrachovalého statkáře. Rolička nevelká, leč myslím, že pro seznámení se s prkny, která znamenají Pardubice, je ideální.
Neobáváš se velké pánské konkurence v tamním souboru?
Vůbec. Nepřicházím do Pardubic s touhou komukoli konkurovat. Jdu do souborového divadla, o kterém si troufnu tvrdit, a mohu to posoudit zatím pouze zvnějšku, že má soubor ve skvělé kondici a k tomu osvícenou dramaturgii a zasvěceného pana ředitele. O čemž se spoustě jiných divadel může jen zdát. Tedy si šance, kterou jsem dostal, velmi vážím.
A zcela jiné dramaturgie?
Dramaturgii Východočeského divadla rád nazývám osvícenou, baví mě to balancování mezi diváckými tutovkami a texty, k jejichž inscenování je třeba najít odvahu a klíč, který je přiblíží nejen školené obci kritické. Cením si odvahy inscenovat i texty nové a také hledání možností inscenování textů s ne zcela širokým diváckým záběrem. To je pro mě to, co dělá divadlo divadlem.
Jsi z Moravy, ale jistě jsi slyšel o rivalitě obou měst?
Slyšel, ale nezažil. (smích)
Když jsi přišel z Ostravy do Hradce, měl jsi za sebou slavnou roli Petra Bezruče. Na které z hradecké éry budeš vzpomínat?
To by spíš měli říct diváci, jestli jsem jim v něčem utkvěl. Sám můžu říct, že zcela jistě budu vzpomínat na lidi, se kterými jsem se potkal. Ať už na režiséry nebo kolegy, či na ty, kteří se o nás, herce starali v zákulisí. Mimochodem těm patří velký dík a obdiv.
Poslední tvou rolí je uprchlík Jáchym Novotný v Prašině. Jak ti sedl dobrodružný žánr pro mládež?
To je asi splněný sen každého kluka být chvilku akčním hrdinou, a třeba ne úplně kladným. Navíc zahrát si v páně Matochově Prašině, který je pro mě jedním z následovníků Jaroslava Foglara a jeho Rychlých šípů, je rozloučení milé, až roztomilé.
Co Hamlet a Orestes?
Polonius v Hamletovi je moje další velká radost, za kterou vděčím Pavlu Khekovi. Ten ukecaný samolibý fotřík, kterému to nevyjde, mi zalezl pod kůži už během zkoušení. Samozřejmě také díky mým divadelním dětem. Jak nad tím tak přemýšlím, je to moje třetí setkání s Hamletem. První bylo v Chebu v režii Andreje Kroba, kde jsem hrál Rosenkrantze. Druhé na Letních Shakespearovských slavnostech v Ostravě za režie Janky Ryšánek Schmittové, tam jsem hrál Claudia, a teď to třetí v režii Pavla Kheka. Všechny inscenace byly naprosto odlišné, ale měly a některé ještě mají svůj půvab. A Orestes v režii Kuby Nvoty? Epesní práce s textem a inscenování významů na jevišti. Soustředěná práce a snaha o předání myšlenky. To byla veliká radost a skvělá zkušenost.
A co éra Davida Drábka a tvá žába v Richardovi?
David je Alexandr Dumas současnosti. Jeho fantazie je bezbřehá a já měl štěstí, že jsem s ním mohl spolupracovat. Když jsem přišel do Klicperáku, řekl mi: Hele, budeš hrát žábu v Richardovi III. a lidi tě budou milovat. Já jsem byl zpočátku mírně skeptický, ale ukázalo se, že to bylo tak, jak říkal. Vylezl jsem na jeviště a lidi mě milovali (smích). Celých 120 repríz možná i víc. Byla to jízda od začátku do konce.
Jaká tedy byla tvá hradecká léta?
Radostná, vnímavá, mnohdy třeskutá, sladkobolná, ale hlavně šťastná.
Co ti bude nejvíc chybět?
Chybět mi nebude nic, neboť jsem pevně rozkročen mezi Pardubicemi a Hradcem. Objímám ta dvě města a své přátele v nich. Neloučím se, zůstávám…
Nemůžu se nezeptat na muziku, píšeš písničky dál?
Samozřejmě. Bez muziky nežiju. V divadle reprodukuješ texty myšlenky jiných autorů. Krásné, vzletné, mnohdy prosté nebo přesné, ale pořád je to „jen“ reprodukce. Potřebuju se vyjadřovat za sebe a k tomu mi slouží songy a v poslední době i poezie, která mě začala velmi bavit. Pokud by se našel statečný vydavatel či mecenáš, byla by to paráda. (smích)
RECENZE: Ohromující Slučitelné díly. Krimi o učních rapuje o piku i svědomí |
A kapela?
Momentálně pracujeme s mojí Kapelou Č.p. 01 na posledních úpravách k našemu debutovému albu. Leč narážíme zas a znovu na nedostatek financí, tak se to protahuje. Nejbližší koncert máme v Hradci 17. června okolo 21. hodiny jako takovou předzvěst Regionů. Uzavíráme program, těšíme se moc. Čépéčka jsou poměrně nová kapela hradeckých muzikantských bardů. Splnil se mi sen. Na nic nehraju, jen zpívám, tedy jim tu muziku doufám moc nekazím. Hrajeme z devadesáti procent moje songy. A protože jsem vzešel z trampského podhoubí a undergroundově a rockově mě domestikoval až Mastix, pojal jsem nápad vrátit se k sladkému dřevu. Ovšem ne sám, ale s Oldou Bohadlem, mým kamarádem znejmilejších. Zatím jsme ve fázi příprav, tak uvidíme.
Zmínil jsi Mastix s Davidem Smečkou, jeho ženou Isabelou, Pavlínou Štorkovou, Janem Sklenářem či Kubou Tvrdíkem, ti všichni už z Hradce odešli. Kapela už je minulostí, nebo se občas sejde, jako třeba letos na Regionech?
Mastix hybernuje a občas procitne. Mastix je minulost, současnost i budoucnost. Mastix je fenomén!
Co tě aktuálně čeká?
O příští sezoně jsme mluvili. Za pár dní si ještě párkrát v Sovových mlýnech na Kampě střihnu Wericha, letos naposled. Dotočil jsem Místo zločinu Zlín a momentálně bych se rád cele věnoval divadlu doma, psaní a muzice. Ovšem žádné nabídce se nebráním, poněvadž kšefty jsou přece svatý.
