Plamen šlehá dvacet centimetrů daleko od plynového hořáku. Hana Šebková ve své dílně v rodinném domě ve Špindlerově Mlýně v Krkonoších levou rukou otáčí tyčkou, na kterou navíjí skleněnou hmotu roztavenou do konzistence medu. Tvoří tělo korálku, který pak ozdobí.
Aby mohla sklo opracovávat a přeměňovat, musí hmotu neustále zahřívat. Kdyby přestala otáčet tyčkou, skleněná hmota by skápla na pracovní stůl a její práce by skončila nezdarem.
„Vinutá skleněná perle není perla, to je něco jiného,“ upozorňuje žena a v pravidelném rytmu přikládá na korálek, kterým neustále otáčí, tenký skleněný prut modré barvy. V žáru plamene se konec prutu nataví, přilepí k tvárnému sklu a tímto způsobem skleněnou hmotu ovine kolem korálku. Materiál řeže plamenem, který sklo nádherně rozzáří.
„Základ se různě zdobí, a tomu se říká vinutí, proto ten název - vinuté perle. Skleněná hmota se na korálek navíjí,“ vysvětluje Hana Šebková, když nad pracovním stolem dokončuje jeden z nich. Hotovou perli vloží do speciální prachové hmoty, aby výrobek mohl tři hodiny pozvolna chladnout. V místnosti má desítky skleněných trubiček a tyčí různých barev, které slouží k výrobě korálků i ke zdobení.
„Skleněné tyčky jsou vlastně polotovarem, které se po nahřátí na 800 až 1 100 stupňů Celsia používají ke zdobení. Různě se na sebe vrství, čímž vznikají ornamenty. Abych mohla dělat drobnější detaily, pinzetou si z roztaveného materiálu vytahám různě tenká vlákna a pak je použiji. I když to tak někdy vypadá, nic není malované, všechno vzniká přidáváním skla na základní tvar. Problém je v tom, že co na korálek přidám, už nesundám. Opravy nejsou možné. Vyžaduje to velkou trpělivost,“ popisuje tajemství výroby perlařka.
Hana Šebková na stůl rozloží kolekci náhrdelníků, náušnic, různých barev, velikostí i tvarů. Některé perle připomínají mořské tvory, jiné motivy z okolní přírody. Výroba jednoho náhrdelníku trvá průměrně dva dny, na některých spolupracovala i se zlatníky.
„Snažím se nesledovat konkurenci, abych nebyla ovlivněná. Spoléhám se na svoji představivost. Inspiraci beru hlavně ve své hlavě, je jí možná i okolní krkonošská příroda. Třeba teď na jaře mám tendenci používat spíš zelené a tyrkysové odstíny. Jeden odborník mi řekl, že dělám takové šťavnaté šperky, což mě potěšilo. Nesnažím se dělat umění, ale užitný šperk pro každodenní nošení,“ míní Šebková.
Lidí, kteří se věnují výrobě vinutých skleněných perlí, není v Česku mnoho. Většina z nich tvoří v pohraničních českých horách, stejně jako před staletími. Sklárny se od středověku postupně rozšířily na mnohá místa Krkonoš, Jizerských hor, Krušných hor, Šumavy a dalších oblastí.
Bylo to logické, skláři tam měli dostatek suroviny a v lesích zásoby dřeva potřebné k tavení. S tím souvisí i tradice výroby perlí a korálků. V Krkonoších a podhůří existovala tradice výroby vinutých skleněných perlí ještě na počátku 20. století, hlavně na Jablonecku.
„Původ vinutých skleněných perlí je v 15. století v okolí severoitalských Benátek na Muranu (souostroví v Benátské laguně Jaderského moře - pozn. red.). Technologie výroby byla zpočátku velmi chráněna. Italští skláři dokonce podepisovali smlouvu, že položí hlavu, když tajemství výroby prozradí. Nicméně čeští skláři se k tajemství nějakým způsobem dostali a už v 16. století začali s výrobou vinutých perlí i na Jablonecku, Železnobrodsku a na Šumavě,“ říká vystudovaná fyzioterapeutka a přináší certifikát krkonošského regionálního produktu, který potvrzuje kvalitu její práce.
Značku regionálního produktu mohou používat jen některé výrobky vyznačující se originalitou, tradicí a hlavně místem původu.
„Prezentovala jsem svoji práci lidem, kteří tomu rozumí, usoudili, že mohu řemeslně reprezentovat Krkonoše. Vinuté perle vyrábím tradiční metodou, jakou vznikaly v českém pohraničí po staletí. Častěji než ve sklářských hutích perle vznikaly v domácím prostředí. Používá se slabší tyčovina a slabší plamen a nižší teplota než u výroby skla,“ říká žena, která je samoukem.
Způsob výroby prý okoukala od specialistů na mistrovských kurzech, ale i přímo u sklářů.
„Ke sklu mám vztah už od dětství. Tatínek nárazově pracoval pro sklárny Jablonex a pak jsme občas trávili prázdniny v Tanvaldu. Je to sklářský kraj, kde se se sklem v různých podobách, barvách a tvarech člověk setkával snad na každém kroku. Bylo to ve mně a teď se to projevilo. Začala jsem se tomu věnovat před necelými čtyřmi lety. Je to můj koníček, který mi už dnes přináší i nějaké peníze. Je to takový příjemný bonus,“ usmívá se rodačka ze středních Čech, která žije ve Špindlu už třicet let a od letošního roku je dokonce členem Svazu výrobců skla a bižuterie: „Je to pro mě velká pocta moc si toho vážím.“
Šebková tajemství výroby neskrývá, dokonce zasvěcuje do řemesla i jednu místní dívku. „Je to asi tím, že i mně lidé na začátku pomohli. Tím, že se mohu věnovat výrobě vinutých skleněných perlí jsem si vlastně splnila dětský sen,“ přiznává.
