Kouzlu hor propadl už v dětství. Když před devíti lety dostal první zrcadlovku, pohltila ho krajinářská fotografie.
„Orlické hory ukrývají spoustu magických míst. Rád po nich chodím a vyhledávám ta méně známá. Je to však stále těžší, protože dnes jsou i Orlické hory navštěvované čím dál více. Už tu není takový klid, jaký býval. Je to ale dobře, alespoň lidé vidí nádherná zákoutí,“ říká muzikant a fotograf Rostislav Bartoň, jehož koníček časem přerostl v práci.
Ve vamberecké knihovně nechybí ani snímky turistických magnetů Zemské brány nebo Kunštátské kaple na hřebeni.
„Málokdo ví, že přímo pod kaplí pramení řeka Říčka, která protéká Hamernicí a u Plačtivé skály se vlévá do Zdobnice,“ vypráví fotograf, když procházíme kolem notoricky známých snímků.
K Zemské bráně to má z Českých Petrovic, kde bydlí, jen pár kilometrů. Spočítat, kolikrát kamenný most z počátku minulého století fotil, už nedokáže. Kaňon Divoké Orlice ho láká jako magnet znovu a znovu.
Zemská brána neomrzí
„Chodím tam a hledám stále nové kompozice, protože Zemská brána je úžasná. Mám ji nafocenou ze všech stran, v každém ročním období, i když Orlice zamrzla. Často vlezu i do vody a snažím se najít úplně jiný úhel,“ vysvětluje.
Fotograf vystavuje |
Most leží přímo na hranici Česka a Polska a právě pohraniční pás táhnoucí se často až za horami fotografa přitahuje nejvíce. Často hledá motivy i na polském území, třeba v zaniklé osadě Červený Potok nedaleko Českých Petrovic, kde ještě po válce stávala vesnice. Dnes tam jsou jen zarostlé ruiny domů.
„Dřív se o tom skoro nevědělo, ale dnes tam vede od silnice na Čihák žlutá turistická stezka,“ podotýká.
Podobně tajemný je i kostel sv. Jana Nepomuckého ve Vrchní Orlici, v místě téměř zaniklé osady mezi Bartošovicemi a Neratovem. Ten však patří ke známějším cílům.
„Odtamtud pochází moje vůbec nejoblíbenější fotka, kterou jsem kdy vyfotil. Atmosféra tehdy byla magická, bylo to po ránu a kolem mlhy. Vrchní Orlice je nádherné místo, zvláštní pohraniční samota, která mě pořád tahá za rukáv. Když si navíc uvědomíte její historii, je to opravdu krajina příběhů,“ rozjímá fotograf, který stejně nazývá výstavy a besedy.
Vyplatí se přivstat si
Nejraději vyráží fotografovat časně ráno, i když přiznává, že západy slunce mají v horách také půvab.
„Já mám však raději východy, protože rána v horách jsou skutečně kouzelná. Atmosféra, kdy se dole ještě povalují mlhy a nahoře už vyčnívají kopce, je neskutečná. Pak do toho vstupují barvy, hlavně na podzim, ale i na jaře. Nejnudnější je léto,“ vypráví Rostislav Bartoň.
Nejčastěji vyráží po východní části pohoří, kde bydlí. Výrazně méně snímků má ze severozápadu. Na řadu míst chodí lovit záběry opakovaně, třeba k Polomskému kopci nad Sedloňovem nebo do okolí Deštného. Zatímco na některých snímcích je lokalita zřejmá, jinde se divák bez výkladu nezorientuje.
„Tento snímek vznikl pod obyčejným starým mostkem někde cestou na Deštnou. Jeli jsme tam hrát na koncert a já měl s sebou foťák. Když jsem most uviděl, zastavil jsem a zalezl pod něj. Tam se mi naskytl takovýto krásný pohled. Často vzniknou krásné obrázky na místech, která nejsou vůbec známá,“ přiznává.
Kromě Orlických hor Rostislav Bartoň fotí přírodu i při výletech po Česku, třeba v Jeseníkách nebo na jižní Moravě. V poslední době se stále víc zaměřuje na divoká zvířata, přiznává, že jde o zcela jinou disciplínu. Zatímco u krajin si hlídá hlavně světlo a kompozici, na snímek zvěře musí často čekat i dlouhé hodiny.
„Někdy vám do záběru skočí hned a někdy čekáte celý den a třeba vůbec nic nevyfotíte,“ porovnává s úsměvem.
