Víc než dvě stě let stará fara u kostela sv. Petra přitom byla před lety zralá na demolici.
Když kněz a ředitel Eljonu Jiří Šlégr v roce 1997 do Špindlerova Mlýna přišel, dal si za úkol proměnit zchátralou faru v penzion pro turisty a místo, kde se budou potkávat pracovníci z hospiců. Dnes se tady kromě setkání zdravotníků konají víkendy pro fotografy či snoubence.
Hned vedle Eljonu jsou luxusní apartmánové komplexy. Jak se vám v takovém sousedství žije?
Fara i kostel tu stojí víc než 200 let. Církev byla ve Špindlerově Mlýně jako jedna z prvních, dávno předtím než hotely a apartmány. Jsme pořád na stejném místě, zatímco nejrůznější ubytovací zařízení vznikají, zanikají a mění majitele. Nabízíme úplně něco jiného než sousedi. Žádný špindlerovský hotel nemá kapli se svatostánkem. Schválně nemáme na pokojích televize, protože čím dál víc lidí touží po tichu a klidu. Ve společné jídelně a kuchyni se potkávají, baví se spolu, a tím vzniká společenství.
S Marií Svatošovou jste v roce 1997 vytvořil projekt Podaná ruka. Jak jste se se zakladatelkou hospicového hnutí u nás vlastně poznali?
Na kněze jsem byl vysvěcen v Hradci Králové, ale mým prvním místem byla práce kaplana na faře v Červeném Kostelci. V té době tam čerstvě fungoval hospic, často jsem do něj chodil a potkával se s Marií Svatošovou, která v něm pracovala. V Červeném Kostelci jsem působil deset měsíců, pak šel na Vrchlabsko. Věděl jsem, že ve Špindlerově Mlýně je zchátralá fara. S Marií jsme se bavili, že by bylo dobré ji využít jako místo, kde se budou setkávat hospicoví pracovníci a příbuzní klientů. Od začátku mi pomáhala se sháněním financí.
Ambicí projektu bylo pomáhat příbuzným pacientů a zaměstnanců hospice v Červeném Kostelci. V čem pomoc spočívala?
Aby měli kam přijet a aby se jim někdo věnoval. Práce s umírajícími a dlouhodobě nemocnými je velmi náročná. Původně setkání byla určena i pro pozůstalé, ale příliš to nevyužívali. Ve chvíli, kdy jim zemře někdo blízký, potřebují nějaký čas pro sebe, nejsou ve stavu, kdy by chtěli někam jet. Zájem pracovníků hospiců a zdravotních sester je dodnes velký. V říjnu bude už osmdesáté setkání. Koná se třikrát nebo čtyřikrát do roka. Marie Svatošová pobyty dlouhé roky organizovala, jezdila sem skoro 20 let. Teď už jí to zdraví nedovoluje.
V jakém stavu fara byla, když jste do Špindlerova Mlýna přišel?
Fara byla postavena v roce 1797, přesně po 200 letech jsme ji začali opravovat. Byla zchátralá a téměř opuštěná. Severní stěna se bortila, bylo potřeba udělat nové podlahy a kompletní interiéry. Byly tady dva suché záchody a topilo se uhlím. Už v roce 1997 se na faře konaly víkendové brigády. Jezdili na ně pracovníci církve, farníci, naši známí i dobrovolníci. Škrabali jsme staré omítky, bourali, vyklízeli dům a zároveň měli duchovní program.
Kde jste sháněli peníze?
První sbírku jsem udělal, ještě když jsem pracoval v Červeném Kostelci. Lidé mi říkali, abych dal za lavice v kostele kasičku. Nakonec se tam vybralo patnáct tisíc korun.
Co jste za ně pořídili?
Projektovou dokumentaci na první etapu rekonstrukce a zároveň výrobu prvních letáčků, kde vysvětlujeme, co tady chceme dělat a na co peníze potřebujeme. Rozdávali jsme je se složenkami. V kostelech byly dárcovské kasičky. Lidé nám kromě peněz dávali materiál. Třeba moji známí z Vítězné darovali dřevo ze svého lesa, je z něj celé podkroví.
Žádali jsme také firmy, jedna nám dala izolaci na zateplení celého domu. Další firma nám věnovala lednice a mrazáky. Prvním topením byla dvoje akumulační kamna, která jsem přivezl z chalupy Marie Svatošové. Z pražského semináře jsme získali první matrace, z hotelu ve Špindlerově Mlýně, který se boural, zase židle a další nábytek. Přišlo nám škoda kupovat nové, když nám chyběly zdi a podlahy. Postupně se povedlo získávat peníze z různých fondů a nadací, například od Americké biskupské konference nebo z Česko-německého fondu budoucnosti. Byly to dary maximálně ve statisících korun.
Máte spočítáno, kolik rekonstrukce stála?
Přibližně osm milionů korun. Nikdy jsme neměli úvěry nebo půjčky. Vždycky jsme si říkali: Budeme se modlit, a když dostaneme peníze, je to znamení z nebe, že můžeme stavět.
To je i důvod, proč to trvalo šest let…
Odborné práce dělaly firmy, ale celou dobu pomáhali dobrovolníci. Děláme to tak dodnes. Před třemi lety jsme se rozhodli vymalovat. Jediné, co jsme koupili, byly barva, válečky, štětce a fólie. Celou faru jsme vymalovali svépomocí. Loni jsme dělali rekonstrukci koupelen, upravovali dispozice pokojů a instalovali nové osvětlení. Eljon byl tři a půl měsíce zavřený. Všechny přípravné práce jsme dělali sami, přijelo kolem 35 dobrovolníků a odpracovali asi 1500 hodin. Bourali příčky, sundávali kachličky a další práce. Celý dům jsme pak uklidili a zase vymalovali. Ušetřili jsme díky tomu víc než sto tisíc korun.
Horské středisko Eljon si vydělává na provoz ubytováním turistů.
Co plánujete dál?
Dům je připraven na solární panely a tepelné čerpadlo, také by měly přibýt dobíjecí stanice pro elektromobily. Ještě letos chceme začít přístavbu, vznikne vedle parkoviště a bude zčásti zapuštěná do terénu. Jde o pokoje pro lektory, zázemí pro správce, velkou kuchyň a jídelnu nebo společenskou místnost. První etapa bude stát osm milionů korun, celkem asi 20 milionů. Děláme sbírky, žádáme o dotace, nedávno jsme uspořádali benefiční aukci.
Středisko EljonStojí vedle klasicistního kostela sv. Petra vysvěceného v roce 1807. Rekonstrukce staré špindlerovské fary začala v roce 1997, na počátku pomáhali dobrovolníci i drobné finanční dary. Později se povedlo získat peníze ze zahraničních fondů a nadací. Oprava trvala šest let. V roce 2000 Jiří Šlégr spoluzaložil obecně prospěšnou společnost Eljon, která má faru od církve pronajatou, středisko provozuje a pořádá duchovní, kulturní a společenské akce. Hebrejsky Eljon, jedno ze sedmi božích jmen ve Starém zákoně, znamená „přebývající na hoře“ nebo „nejvyšší“. V deseti pokojích, jejichž patrony jsou světci, je 26 lůžek. Konají se zde duchovní, kulturní a společenské akce. |
Komu Eljon slouží dnes?
Kromě setkání zdravotníků pořádáme výtvarné víkendy, setkání nad Biblí, víkendy pro fotografy, seniory, manželské páry nebo snoubence. Abychom mohli dělat tyto akce, musíme si na ně vydělat, proto Eljon nabízí celoroční ubytování pro kohokoli.
Zaujal mě víkend pro snoubence. Můžete to trochu přiblížit?
Akce, které pořádáme, vznikají podle potřeby. Moji příbuzní se na mě kdysi obrátili, jestli bych je nepřipravil na svatbu. První víkend pro snoubence byl v roce 2006, koná se každý rok na jaře. Když má někdo jezdit autem, musí si udělat řidičák. Když se někdo rozhodne, že bude lékařem, musí vystudovat. No, a když se pár rozhodne, že spolu stráví celý život, také se na to potřebuje připravit. Na víkendech pro snoubence se věnujeme partnerským vztahům, komunikaci, sebepoznání, finanční zodpovědnosti, přípravám na obřad v kostele i tomu, jak řešit krizové situace a jak udělat, aby vztah vydržel co nejdéle.
Může se zúčastnit kdokoli?
Alespoň jeden z páru musí být pokřtěný. Často je to tak, že věřícím je pouze jeden ze snoubenců. Na víkend navazují další doprovodné akce, na které mohou přijít a průběžně na vztahu pracovat.
V Eljonu se mohou celoročně ubytovat turisté. Jaký je zájem?
V letní i zimní sezoně máme obvykle plno. Obsazenost Eljonu koresponduje s tím, jak je obsazen Špindlerův Mlýn. Jezdí k nám Češi, Poláci, Němci, Slováci, věřící i nevěřící. Nedávno se o ubytování zajímala parta ze Spojených arabských emirátů. Určitě nemůžeme konkurovat hotelům s restaurací a wellness. Hodně k nám jezdí rodiny s dětmi a lidé, kteří hledají klid a duchovno.
A co lyžaři?
Když je sníh, máme plno. Před domem si můžete nasadit lyže a sjet až k lanovkám ve Svatém Petru. Dřív jsme umožňovali jen týdenní pobyty. Jak se změnily návyky turistů, jezdí hlavně na prodloužené víkendy a ubytování si zamlouvají na poslední chvíli, tak jsme od toho upustili.
