Někdejší centrum těžby černého uhlí v Radvanicích je smutným mementem doby, kdy region Jestřebích hor prožíval zlatou hornickou éru. Srdce dolu Kateřina – správní budova s kancelářemi a šatnami – už více než dvě desetiletí bezútěšně chátrá.
Od roku 1994, kdy se důl zavřel, se pro ni nepodařilo najít dlouhodobé a smysluplné využití. Přestože se její stav v posledních letech zhoršuje, obec věří, že průmyslový areál jednou ožije.
Rozpadající se třípodlažní objekt připomíná budovy na japonském ostrově Hašima, kde se točilo několik scén z bondovky Skyfall. Okna jsou vymlácená, střecha připomíná ementál a příroda si železobetonový kolos začíná pomalu brát zpátky. V místnostech skrz podlahu prorůstá mech, v šatnách z betonových ohrádek vyrůstá kapradí a další zeleň. Hornickou minulost připomíná už jen máloco.
Sem tam přilba, na zdech graffiti, igelit jako pozůstatek skladu
Na zemi se povalují poslední zbytky hornického vybavení jako holinky nebo důlní přilba. Nejviditelnější připomínkou starých časů jsou červené nápisy se šipkami na zdech, které ukazují cestu do míst, kde byly šatny, lampovna a sauna. Graffiti na stěnách dokládají, že si opuštěné interiéry oblíbili sprejeři.
Drobné plastové kuličky roztroušené na zemi zase poukazují na přítomnost vyznavačů airsoftových zbraní. Po bývalém nájemci, který objekt využíval jako sklad, tu ještě zbyly igelitové obaly. Na obou stranách podlouhlé budovy se hromadí staré matrace, pohovky a pneumatiky.
Nemovitost se rozpadá před očima. „Je to rok od roku horší. Poprvé jsem tady byl před osmi lety, okna ještě byla celá a celkem to bylo zachovalé. Dnes je to šílené. Na Odolově udělali z areálu dolu aspoň věznici. Je škoda, že tady se žádné využití nenašlo,“ říká s nostalgií v hlase Milan Lhoták z Trutnova, který v radvanických dolech pracoval 10 let a občas se zajede na své bývalé pracoviště podívat.
Těžební areál u silnice mezi Chvalčí a Radvanicemi si pamatuje úplně jinak. Jámu Kateřina II horníci začali hloubit v roce 1980, trvalo jim šest let, než se dostali do hloubky více než tisíc metrů. Milan Lhoták sem nastoupil v roce 1983.
„Když jsem tady začal pracovat, jáma byla hluboká asi sto metrů. Tam, kde je dnes správní budova, byl kopec, železnice byla v zářezu a silnice vedla na kopci. Správní budova teprve vznikala,“ říká muž, který v Radvanicích pracoval jako důlní zámečník a později technik až do roku 1994.
Důl skončil dřív, než se těžba pořádně rozjela
Těžká technika kopec srovnala s okolním terénem, na plošině začaly růst hornické objekty a strojovny. „Šatny, kantýna, ubytovna a sklady původně byly kousek odsud v montovaných okálech. Pak se to všechno přesunulo do nových budov,“ popisuje Lhoták.
V té době nikdo netušil, že těžba černého uhlí ve velmi perspektivní lokalitě s velkými zásobami skončí dřív, než se vůbec stačí pořádně rozjet. Poslední vůz s uhlím vyjel z podzemí 1. dubna 1994.
„Důl se začal stavět v době určitých perspektiv. Bohužel se ho, stejně jako dolů v celých Jestřebích horách, dotkla změna tržního hospodářství. Je potřeba ale také zmínit, že zdejší uhlí mělo nízkou kvalitu, ze 60 procent ho tvořil popel,“ vysvětluje trutnovský montánní badatel Václav Jirásek.
Důl nikdy nebyl dostavěný do projektované podoby. Státní podnik Východočeské uhelné doly mimo jiné počítal s hloubením druhé jámy a ražbou překopu, který by spojil radvanický důl s elektrárnou v nedalekém Poříčí.
Zatímco menší objekty postupně obsadili podnikatelé a firmy, správní budova začala chátrat.
„Na počátku 90. let ji koupila obec a následně prodala pražské firmě, která objekt chvíli využívala jako sklad. Pak budova znovu změnila majitele a ten ji nechal zdevastovat,“ líčí starosta Radvanic Tomáš Němec.
V loňském roce však ruinu koupil nový vlastník a radnice věří, že rozlehlá nemovitost ještě nemá své dny úplně sečtené.
„Za úspěch považuju, že to má nový majitel a že s námi alespoň někdo mluví. V první řadě je potřeba budovu zabezpečit, aby nebyla volně přístupná jako teď. Myslím si, že se pro ni stále dá nalézt využití. Už jsem jednal s několika firmami a zájem by byl, je to ale běh na dlouhou trať,“ poznamenává starosta.
Podle něj má lokalita budoucnost. „Je to průmyslová zóna, a pokud v budoucnu z Trutnova do Polska povede dálnice D11, její význam ještě vzroste. Lidé z Radvanic dnes musejí dojíždět jinam. Když by vznikla nová pracovní místa přímo tady, bude to jen dobře,“ uzavírá Tomáš Němec.
