Někdejší továrnu ze druhé poloviny 19. století už s dobrovolníky částečně vyklidil a zavedl do ní elektřinu. V rozlehlém areálu u silnice vedoucí do Pece pod Sněžkou se uskutečnily také první kulturní akce.
Pro Karla Chotka jsou Krkonoše druhým domovem a kolem vybydlené fabriky řadu let jezdí na nedalekou chalupu.
„Mrzelo mě, že budova chátrá. Pozoroval jsem, jak je devastována a jednoho dne jsem se začal zajímat, jestli není možné objekt koupit,“ vysvětluje.
Oživit okázalou fabriku postavenou z rulových kamenů vnímá jako svůj životní projekt. Brownfield před půldruhým rokem koupil a dnes je jediným vlastníkem. Vyjednávání s tehdejšími majiteli trvalo tři roky.
S eurodotacemi nepočítá
Chotek si nedává zrovna malé cíle. V prostředním traktu plánuje stavbu pivovaru, o patro výš restauraci s regionálními jídly. Zázemí by v továrním areálu měla najít také pekárna, pražírna kávy, sušírna hub a multikulturní centrum o velikosti tělocvičny pro konání výstav, plesů a bálů.
„Projektů máme tolik, že nevíme, jestli se nám sem vůbec vejdou. Chceme z toho udělat prostor, který bude sloužit lidem, aby se tu cítili dobře. Nejsem žádný developer, jsem obyčejný člověk, který podniká. Peníze na to nemám, ale věřím, že se mi je podaří sehnat. Spíš si myslím, že to budou prostředky od soukromých podporovatelů než z Evropské unie. S takovými dotacemi ani nepočítám,“ říká Chotek.
Areál plánuje opravovat po etapách, náklady na celkovou rekonstrukci odhaduje v řádech desítek milionů korun. Život do továrny chce vracet postupně. V současnosti je budova zabezpečená, dovnitř nezatéká, některé místnosti jsou už dokonce vyklizené.
„Už to považuju za velký pokrok, přestože máme před sebou ještě spoustu práce. Stálo nás to jen náš čas a práci,“ poznamenává pražský podnikatel.
Na konci září majitel zpřístupnil prostory bývalé brusírny veřejnosti, poslední zářijový čtvrtek si areál přišly prohlédnout stovky zájemců. Na příští rok jsou v plánu další kulturní akce: letní výstava paroží, pohledů Krkonoš a soch Krakonošů nebo festival regionálních pivovarů. Vždy na konci září by se měl uskutečnit také den otevřených dveří, na kterém se veřejnost bude moct přesvědčit, co se za rok změnilo.
Restart fabriky dělá radost i potomkovi rodu Dixů, kteří ji před více než 140 lety založili.
„Jsem rád, že jsem se dožil toho, že objekt, který členové našeho rodu založili a v němž dlouhou dobu podnikali, našel nového energického majitele. Těší mě, když vidím, že se fabrika stává už dnes místem, jež slouží k setkávání lidí,“ říká pětasedmdesátiletý František Norbert Dix.
Boty i léky. Z brusírny je skládka
Továrnu postavil v roce 1874 mlynář Ignác Dix. Brusíren bylo ve druhé polovině 19. století podél řeky Úpy několik, všechny po roce 1945 zničili noví osadníci. Dixova se dochovala jako jediná a patří mezi nejvýznamnější architektonické skvosty Horního Maršova.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
„V počátku továrna sloužila pouze k broušení smrkových špalků na dřevěnou vlákninu, kterou odebíraly papírny především ve Svobodě nad Úpou. Někdy po roce 1905 přibyla třípodlažní výrobní hala s papírenskou výrobou. Z vlákniny vyráběli pevný balicí papír a hlavně různé druhy lepenky,“ píše v článku pro časopis Krkonoše znalec místních dějin Pavel Klimeš.
V továrně se šesti brusy tehdy pracovalo 40 zaměstnanců. „V horním patře byly sušárny, letní a vytápěná zimní, kde se archy věšely na kolíčky. Pamatuju si to jako holka, chodila jsem tam za maminkou,“ popisuje Hana Maticová, která v obytné části areálu od narození žije a má zde obchod se smíšeným zbožím.
Poslední brusírna dřeva ve východních Krkonoších
|
Dřevo se v Temném Dole brousilo až do velkého požáru v roce 1965. Po tříleté přestávce závod převzalo Výrobní družstvo Mechanika Praha, které zde až do sametové revoluce vyrábělo drobné spotřebiče, například kuchyňské vybavení, kráječe na hranolky nebo pojízdné nákupní tašky.
„Pracovala jsem tady od roku 1981 až do konce, pak mě tu nechali jako kastelánku, protože uvnitř bylo vybavení za pět milionů. Mechanika si to pomalu odvážela, trvalo to dva roky,“ dodává jediná obyvatelka továrního areálu.
Po nepovedené privatizaci se továrna stala skladištěm. Podnik Svit Gottwaldov sem například dopravil stovky krabic s lyžařskými botami, které jsou tu dodnes. V další části areálu jsou rozházené léky a další materiál.
„Objekt byl otevřený a fungoval v podstatě jako neřízená skládka,“ podotýká Karel Chotek. Továrna během téměř tří desetiletí zchátrala, sběrači kovů vzali téměř vše, co mělo nějakou hodnotu.
