Je slunečné odpoledne, ale tísnivého pocitu se v lese na pohraniční Bukové hoře nelze zbavit. Právě tady na odlehlém místě v lomu vojáci zastřelili starce, ženy a děti z Teplic nad Metují. Oběti divokého odsunu připomněla pieta.
„Je to osm desetiletí, které nás od té doby dělí. Všechno to bezpráví a násilí se odehrálo během pár dní, ale bolest z těchto činů zůstává dodnes,“ pronesla starostka Věra Prokopová (Změna pro město). Připomněla, že šlo o vraždu nevinných lidí, někdejších sousedů.
Sešlo se asi padesát lidí, přijeli i příbuzní odsunutých krajanů z Německa. Dostavili se dva senioři, jejichž dědečkové přišli o život v Dolním Adršpachu a u Zdoňova. Žáci základní umělecké školy zahráli, Klára Dušánková se sborem zpívala oblíbenou píseň Němců z Broumovska ve vernéřovickém nářečí.
Předseda krajanského spolku Heimatkreis Braunau Erik Buchholz strávil s ostatními několik dnů putováním po Broumovsku. Byli na mši v kostele v Horním Adršpachu, v zaniklé Záboři i v broumovském muzeu. Jindy se vracejí na brigády na hřbitovech. Ocenil přátelství místních z Adršpachu i Teplic s rodáky i jejich potomky.
„Jsem rád, že tu vidím různé generace, i tu nejmladší. Ptejte se těch starších, co se stalo,“ uvedl při pietě Erik Buchholz.
„Příliš to zraňuje“
Od obelisku kamenosochaře Petra Honzátka se průvod s broumovským knězem Martinem Lanžim vydal lesem podél 23 kamenů, u nich zazněla jména obětí. Vzpomínalo se i na dalších dvanáct lidí, kteří zemřeli na Teplicku krátce po skončení války.
Nadšení, pak odplata
|
Pivoňky a svíčky do lesa přinesla také téměř pětaosmdesátiletá Irena Pospíšilová z Hronova. Zatímco ji jako čtyřletou její dědeček koncem června 1945 z uvězněné skupiny civilistů vyreklamoval, její matka Marie Wichtrei, Češka provdaná za teplického Němce, na Bukové hoře v 34 letech zemřela. Právě na den piety vyšly její 114. narozeniny.
Její dcera začne vyprávět, jak tragická událost zasáhla do jejího života, pak ale rázně končí: „Takové veřejné připomínání mě zraňuje. Hodilo mě to znovu do let, kdy jsem byla dítě. Nesu to těžce.“
Památník vybudovali v roce 2002 aktivisté ze spolků Tuž se Broumovsko! a Inex spolu s městem, přispěli na něj krajané. Odhaloval jej ve vzrušené atmosféře předseda Senátu Petr Pithart a spolkový předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt.
Nedaleko příznivci vojenské historie zabetonovali jakýsi „trucpomníček“, vadilo jim, že se o zřízení Kříže smíření nedebatovalo s místními. Památník dedikovaný obětem bezpráví z celého Broumovska se záhy stal terčem útoků. Objevil se tam hákový kříž, nápis Hitler hurá i stopy po úderech kladivem. Koncem roku 2003 byl přistižen důchodce z Prahy, který chtěl u pomníku nastražit výbušninu. Při zatýkání na teplickém nádraží se však pobodal tak, že zraněním později podlehl. Policie mu připisovala i sabotáže na železnici. Pak už byl u památníku klid.
Rodina čistila pomníky
Teplický památník byl vůbec první tuzemský pokus o česko-německé připomenutí divokého odsunu.
„Když jsme jako město vznik památníku podpořili, lidé se tu báli vyjádřit svůj názor. Dělali mrtvého brouka – kdo ví, co z toho bude, bylo to hrozně zvláštní. Dlouho mě to mrzelo, ale teď myslím, už je to normální. Místní sem vodí návštěvy,“ vypráví bývalá starostka Věra Vítová (bezp.), matka té současné.
Repro z knihy Teplice nad Metují / Wekelsdorf ve vzpomínkách německých pamětníků
Třebaže Vítová byla na podzim 2002 znovu zvolena do zastupitelstva, patrně i kvůli angažmá na Kříži smíření funkci neobhájila. Dříve navázané vztahy s krajany i péče o památník šly stranou, nové vedení města mělo jiné představy.
„Sama jsem se devatenáct let starala o památník, z radnice nebyla vůle. Chodívali jsme sem s manželem, synem, švagrovou, příbuznými, půl dne jsme tu škrabali mech z pískovcových kamenů,“ líčí někdejší starostka.
Potomka Špindlerů chtěli zastřelit, s jedním partyzánem se po válce vídal |
Před několika lety štafetu předala. Na podzim 2018 se na radnici vyměnilo vedení, vztahy s krajany dostaly novou energii. Při odhalení Kříže smíření psal Tomáš Feřtek v reportáži, že smíření zdaleka nenastalo. I teď to nejspíš není jednoznačné, na nynější pietu nedorazil téměř nikdo ze zastupitelů a místních jen pár.
Jak silné jsou v Teplicích ideologické pozice, ukázal v roce 2018 spor o restaurování poničené sochy Trubače z roku 1935 od ceněného trutnovského autora Emila Schwantnera. Ačkoli socha varovala před válkou a vznikla na počest padlých v první světové válce, Tepličtí sepsali petici proti její obnově. Město tehdy couvlo.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Teplická archivářka Miroslava Moravcová přesto míní, že smíření nastalo: „Spolupracuji s mladými lidmi, ti mají nezaujatý pohled, z toho mám radost. Situace se zlepšila, ke Kříži smíření chodí školní třídy na dějepisné vycházky. Jsem v kontaktu i s krajany, ale spíš už jen s jejich potomky. Přímí krajané z Teplic už nežijí.“
Právě ona s překladatelkou Dagmar Heeg připravily nedávno knihu Teplice nad Metují / Wekelsdorf ve vzpomínkách německých pamětníků. Značně rozšířené vydání původní knihy Josefa Karpfa platila teplická radnice.
Nepotrestaní
Za násilnou akcí v Teplicích stáli představitel české místní správní komise Miroslav Rýdl, bývalý učitel menšinové školy, a nadporučík Václav Svoboda se svou rotou sestavenou v Novém Bydžově. Předcházela ji špatná pověst, v Teplicích působila od druhé půle června 1945, chtěla čistit pohraničí od zbraní a nepřátel.
Tehdy vybrali 58 místních usedlíků a rozdělili je na dvě skupiny. Ti schopní byli posláni k Hradci Králové na nucené práce. Zbylí se ráno 28. června 1945 museli narychlo vypravit, vojáci je odvedli s žebřiňáky i kočárky na hranici, kde je nechali.
Zatímco předchozí skupiny za hranice do Slezska prošly, nově nastoupivší Poláci odmítli německé vysídlence přijmout. Když se 30. června skupina vrátila, zavřeli je do soudní věznice v Teplicích. Nad ránem 1. července následovala v „Bucích“ poprava. Příslušníci čety pohřbili mrtvé do tří jam, jejich věci zčásti spálili, kufry s věcmi si rozdělili.
Oběti masakru na Bukové hoře
Případ se vyšetřoval až na popud otce zastřelené Češky, teprve na podzim 1947 se jím zabývala parlamentní vyšetřovací komise. Proč k vraždě došlo ani kdo ji přesně nařídil, se nezjistilo. Dva hlavní aktéři se vymlouvali jeden na druhého, seznam prý vznikl kvůli nalezení největších nacistů, ale výslechy to nepotvrdily. Motivem byly nejspíš zabírané domy a majetek.
Jediná Češka se ve skupině ocitla patrně proto, že si před válkou vzala Němce, což jí učitel Rýdl nezapomněl. Soud uvalil na tři aktéry vazbu, po únoru 1948 byli amnestií osvobozeni. Na začátku 90. let vyšetřovatel případ znovu otevřel, ale kvůli smrti hlavních podezřelých a nedostatku důkazů ho znovu odložil. Ostatky 21 mrtvých včetně tříměsíčního dítěte byly exhumovány v srpnu 1947 a jsou pohřbeny na hřbitově ve Vysoké Srbské.
Když po válce v Orlických horách popravovali Němce, radši nevycházela |
Věra Vítová o případu věděla od svého otce, který přišel do Teplic v roce 1946 a téhož roku byl zvolen předsedou národního výboru. Byl tak i svědkem exhumace.
„Byl z toho špatný. Říkal nám: Nechtějte o tom moc vědět, špatně by se vám tu žilo. Někteří z těch lidí tady totiž zůstali bydlet. Moc jsem na něj myslela, když jsme připravovali Kříž smíření. On byl v Reichu na nucené práci, utekl domů, skrýval se. Neměl rád Němce, ale tohle neschvaloval.“
