RECENZE: Kdo to neví, neví nic! říkal Hron o věčném hledání. Drak mu přitakává

Po ambiciózní variaci na Kafkovu Proměnu, která Šimonu Dohnálkovi vynesla nominaci na loutkářskou Thalii, připravilo hradecké Divadlo Drak svými slovy dadaistický kabaret Škola Hron. Jenže tady onen „nesmysl“ v charakteristice má hluboce lidský přesah. Takřka tragikomická inscenace, spíše rozpoutaná hodina fyziky v rukou podivína, je ve výsledku oslavou divadelní fantazie.

Oslavou neokázalou, ale ve vrcholných místech až zázračnou, alespoň u dospělého diváka, jenž ví, jak mnohdy dokážou na jevištích dunět tvůrčí ega a jak bývá těžké, hlavně u činohry, rozšifrovat všechny inscenační zapeklitosti, v nichž autor zůstává tím posledním.

Omlouvám se za delší prolog, zejména je-li nová inscenace v dramaturgicko-režijním vedení drakovských šéfů Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka stavěna pro dětské publikum od 7 let, ale musel jsem na to myslet, zvlášť při závěrečné metafoře času, tak obyčejné, přitom z nejsilnějších.

Škola Hron, věnovaná hradeckému divadelníku a pedagogu Janu Dvořákovi, je poctou skutečnému profesorovi zdejšího gymnázia Jakubu Hronovi Metánovskému (1840–1921).

Stačí v názvu změnit poslední písmeno a Komenského idea se mění až v absurdní sled novotvarů, kdy délka je dluha, učitel zpyták, student bažák, elektřina mluno a klobouk pokrývač pohlavní. Každá veličina je záminkou pro jevištní situace na hraně přednášky, fyzického divadla a grotesky.

Výstředního profesora, předobraz Járy Cimrmana, výstižně charakterizoval jeho student Karel Čapek jako „dona Quijota 19. století, jehož Dulcineou byla věda“. Slavný spisovatel dokonce vlastnil jako první jeden z Hronových vynálezů buňát nekotitelný, tedy nepřevrhnutelný kalamář. A prý se hned polil.

Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček: Škola Hron

80 %

Divadlo Drak

premiéra 11. října 2025

režie: Jakub Vašíček

hudba: Daniel Čámský

scénář: Tomáš Jarkovský, Jakub Vašíček

scénografie: Karel Czech

dramaturgie: Tomáš Jarkovský

hrají: Milan Hajn, Dominik Linka, Johana Vavřínová, Zbyněk Rohlík, Petr Seiner, Jan Čipčala

Právě kontrast nadšenecké výuky s průtokem fyzikálních důkazů a neustále selhávajících nebo pošetilých vynálezů, ať už jde o zprůměrované boty do bláta, sloní balon či o bezkolejný vozohyb, dává inscenaci rytmus a tah, opojení z objevu a jeho důkazu je nakažlivé, selhávání výrobků až nesmyslných posmutnělé, přesto důstojné a nehodné výsměchu.

Profesora hraje znamenitý Milan Hajn, ostře konturovaný energický průvodce v hronovském kostýmu výstředníka strhává až obrozeneckou horlivostí. Byť mluví překotně a divák si mnohé přeloží až z programu, jde publikum z prvních školních ročníků oddaně s ním, herec s dětmi neustále udržuje kontakt.

Nejen fyzikální jevy, ale i další potřebné role s lehkostí hrají Johana Vavřínová, Dominik Linka, Zbyněk Rohlík a technici Jan Čipčala s Petrem Seinerem, sehraní herecky, technicky i muzikálně, živá hudba Daniela Čámského sahá od flétnového jazzrocku k pařížskému šansonu z ulice přes dance až k dobovému pohřebnímu vícehlasu.

Nesnáším pitvoření, říká Linka. V Antigoně stíná hlávky, v Sonetech je něžný

K tradičním drakovským kouzlům patří cesta do Francie za etalonem metru.

Chesterton pravil, že lidstvo nezajde na nedostatek objevů, ale údivu. Hron i Drak mu přitakávají. Inscenace je pokornou poklonou dojemnému donkichotství a nakažlivé vášni pro otázky, vědu, svět a vůbec objevování, co na tom, že už objeveného.

Na otázku, proč to podivín Jakub Hron vůbec dělal, měl sám tu nejlepší odpověď: „Kdo to neví, neví nic!“