Šestkrát byla ve Filharmonii tetou Míšou, za níž chodili tři herci Klicperova divadla William Valerián, Lucie Andělová a Martina Czyžová, aby se ptali na muziku.
„Pro mne je teta Míša a vůbec celý projekt Dobrodružství s Orchestrem naprosto srdeční záležitostí. Povedla se totiž výjimečná věc; my jsme si s Willem, Martinkou a Luckou nádherně lidsky i umělecky sedli. Máme společný humor, doplňujeme se, umíme spolu funkčně improvizovat. Nejlépe je to pokaždé vidět na naší první čtené zkoušce, kdy si poprvé u stolu společně čteme nový scénář. Tam se spustí taková fontána improvizace a vtipů, že si musíme utírat slzy smíchu a velká část těchto spontánních fórů pak už v představení zůstane,“ říká dirigentka a koloraturní pěvkyně Michaela Rózsa Růžičková.
 |
Takže máte volnou ruku?
Je skvělé, že náš kreativní tým – tedy scenáristka a mamka projektu Lenka Smrčková, spoluautor scénáře Martin Sedláček a režisér Pavel Khek – nás nijak neomezuje a nebrzdí v rozletu. Naopak, smějí se spolu s námi, nahazují nové nápady, jsou všichni velmi flexibilní a umí se dívat na svět dětskýma očima. Je to skutečně překrásná práce.
Budete v tom s Klicperovým divadlem pokračovat?
Z celého srdce doufám, že ano, a dlouho! Stoprocentně se uvidíme v příští sezoně a už se na to velice těším.
Čí to vůbec byl nápad?
Pokud vím, tak se zrodil v hlavě Lenky Smrčkové, která se inspirovala podobným formátem v Janáčkově filharmonii v Ostravě. A jelikož je sama dramaturgyní Klicperova divadla, které má s hradeckou Filharmonií za sebou dlouhou historii dobré spolupráce, navrhla tuto možnost panu řediteli Vladimírovi Šrámkovi. A on, hlava otevřená, viděl, že je to projekt, který má veliký pozitivní potenciál. Mne pak oslovila ke spolupráci už Filharmonie
Jak vymýšlíte repertoár?
My máme pokaždé několik vln brainstormingu. Nejdřív Lenka vymyslí konkrétní témata jednotlivých koncertů. Pak vymyslíme hudbu, najdeme díla, která bychom chtěli dětem představit a která nějakým způsobem ilustrují příběh, jejž budeme vyprávět. A pak to Lenka vše mistrovsky spojí do finálního scénáře. Text ještě prochází transformací, o které jsem mluvila na začátku, totiž že jakmile se dostane do spárů Matěje, Domči, Emy a tety Míši, vpraví se do něj ještě spousta vtipů, situačních fórků.
Dotahujeme a vylepšujeme repliky i podle toho, jak na to na zkouškách reagují filharmonici. Jsem Lence velice vděčná za to, že mně nechává mít scénář jenom jako příběhovou oporu a mluvit, „jak mi zobák narostl“. Nejsem profesí herečka, tohle je pro mne nejjednodušší způsob jak být na jevišti přirozená. Uvědomuji si také, že to může vnášet jistý prvek chaosu do celého procesu, a jsem tedy vděčná kolegům profesionálním hercům za jejich trpělivost a velkorysost.
Co pro vás znamená dětské publikum? Jaké v Hradci je?
Dětské publikum je vzácné. Stoprocentně upřímné, napojené na emoce, ochotné se bavit, tancovat, zpívat, poslouchat. Smyslem umění je komunikovat emoce, respektive komunikovat prostřednictvím emocí. A kdo je povolanější a lepší recipient této komunikace než nejemocionálnější bytost, kterou na této planetě nalezneme, tedy dítě! Neanalyzuje při poslechu, co by se mělo a co by se nemělo, nezatěžuje se technikalitami.
Dítě přijde a vnímá. A když umělec dětského diváka začne podceňovat na základě předpokladu, že dítě ještě „z toho nemá rozum“, že neví, co je v klasické hudbě dobré a špatné a že se tedy není potřeba tolik snažit, protože kvalitu stejně nepozná, narazí ohromně rychle a tvrdě. Dětský divák právě nekvalitní výkon pozná okamžitě, protože cítí, že ten výkon nic nesděluje, nemá na něj trpělivost ani minutu.
Proto já, když se připravuji na koncert pro děti, tak se stejnou intenzitou, jako kdybych šla dirigovat jakýkoliv abonentní koncert. Když pro ně hrajeme Beethovena, odevzdávám stejnou energii a snahu, jako kdybychom hráli otevírací koncert Pražského jara.
Jak děti přivést k hudbě a do koncertních síní?
Právě tímto způsobem že jim budeme nabízet stoprocentní kvalitu, skutečný zážitek z umění. Že to pro nás dospělé nebude „jenom výchovňák“, ale že jim budeme hrát nádhernou, silnou hudbu, že jim k ní řekneme, co v ní mají hledat, a že si dáme záležet na tom, abychom mluvili jazykem, kterému budou rozumět. Aby nakonec z koncertu odcházely naplněny emocemi, které v nich vyvolalo umění. To je totiž silný moment, na který se nezapomíná. A dítě, které toto v koncertní síni zažije, to se tam bude chtít vrátit.
První koncert Oranžové řady Filharmonie Hradec Králové nazvaný Dobrodružství s orchestrem (7. 10. 2023)
Udrží pozornost?
Ano. Když se na ně napojíte a vnímáte je, když hrajete PRO NĚ, tak pozornost stoprocentně udrží. Intenzivní, spalující, hodnotící pozornost, tak, jak to umí pouze děti.
Kdo nebo co přivedlo k hudbě vás?
Moje rodina. Pocházím z muzikantského rodu, na všech stranách jsou u nás téměř všichni profesionální hudebníci. Tatínek je trombonista a vynikající aranžér, maminka byla zpěvačka. Hudbou jsem byla lapena odjakživa a vlastně jsem ani nikdy neuvažovala, že bych šla dělat něco jiného. Měla jsem to štěstí, že u nás doma nebyl v tomto směru žádný tlak, vedení bylo velmi laskavé a citlivé.
A dalším štěstím bylo, že u nás nikdy nepanoval žánrový snobismus, doma se hrálo všechno od klasiky přes pop, jazz, bigband, lidovku až po elektroniku. Žádné předsudky, jenom radost z muziky. Co bylo ale vždycky přísné a nekompromisní, byl důraz na poctivost a preciznost: „Když už to chceš dělat, dělej to pokaždé nejlépe, jak můžeš.“ A je jedno, jestli člověk hraje pro pět lidí, nebo pro pět tisíc a jestli v publiku sedí dospělí, nebo děti Toho se snažím držet.
A k dirigování?
Mým prapůvodním snem bylo stát se operní zpěvačkou. Čas nástupu na konzervatoř se však přibližoval, a můj hlas byl pořád ještě dětský, a tím pádem nevhodný na klasické školení. Vymyslel se tedy zástupní plán: nastoupím na konzervatoř na obor, kde se o hudbě dozvím nejvíc. Tím oborem bylo dirigování a k němu klavír, protože dirigent musí kvalitně ovládat minimálně jeden hudební nástroj. A pak mě u dirigování dlouhou dobu držela hlavně tvrdohlavost, probojovala jsem si to přes všechno na just všem, kteří říkali, že to „není vhodné povolání pro takové hezké děvče“.
Jaká je hudba vašeho srdce? Zabývala jste se Verdim i Bernsteinem?
Já jsem taková povaha, že miluj všechno, co právě dělám. To je podle mne jednou z hlavních součástí mé práce: najít si cestu ke skladbám, které mám nastudovat s orchestrem, zamilovat si je, rozebrat je na šroubky, abych tu lásku pak mohla předat dál. Mým celoživotním úkolem je spíš krotit svůj přílišný entuziasmus.
První koncert Oranžové řady Filharmonie Hradec Králové nazvaný Dobrodružství s orchestrem (7. 10. 2023)
Je vám blízká v muzice i divadelnost? Tedy opera, opereta, muzikál....
Velice! Jak jsem říkala, moje první veliká láska byla opera. Dodnes je pro mne nejkrásnější a nejkomplexnější hudební formou, na svých oblíbených kusech se dojímám i postopadesáté a dovedu vést dlouhé a intenzivní analytické debaty o vnitřních pochodech postav a jejich hudebním ztvárnění. Opera v sobě spojuje vlastně všechny moje nejoblíbenější umělecké formy – literaturu, poezii, hudbu. Gesamtkunstwerk, jak to nazval Richard Wagner. Nelze to neobdivovat, zejména když je to dobře udělané. Pro mne je to zdroj obrovské inspirace.
Profesně máte široký záběr od koloratur a dirigování přes sbormistrovství až po hudební teorii. Co je vám nejbližší?
Jedno léčí a vyživuje druhé a třetí a tak dál. Momentálně se sice nejčastěji vyskytuji před symfonickým orchestrem, ale miluji, když si můžu detailně pohrát i s krásným zvukem sboru, lidský hlas je něco neopakovatelně nádherného. Zároveň je pro mne důležité zachovávat si a udržovat smysl pro pěveckou frázi, pro dech, to je totiž nejpřirozenější hudební projev a tento jemnocit je nepostradatelný i před symfonickým orchestrem. Studiové dirigování – trefné a precizní zkoušení na omezeném časovém prostoru – tříbí efektivitu práce.
Mé vlastní zpívání mě zase udržuje „při věci“ jako interpreta, můžu si užít přímý kontakt s publikem, zároveň si tím pěstuji muzikantskou pokoru a nohy na zemi. A hudební teorie, to je můj nejvěrnější pracovní nástroj. Já potřebuji vědět, jak věci fungují a proč, jsem povahou analytik a „rozebírač“. Pochopení teorie je pro mne základ, můj švýcarský nožík.
Musím se zeptat i na spolupráci s hradeckou Filharmonií. Jistě máte srovnání....
Hradecká má pro mne jednu výjimečnou kvalitu, pro kterou se k ní strašně ráda vracím: vřelou, přátelskou, pohodovou atmosféru uvnitř orchestru. Je nesmírně příjemné přijít do kolektivu, který spolu funguje s láskou a kde se věci berou s humorem a nadhledem. I to je podle mne jeden z důvodů, proč ty naše koncerty pro děti mají takový pozitivní náboj: orchestr je legitimní postavou představení, hudebníci se baví, zapojují se do herecké akce. Při zkouškách jsou sami od sebe aktivní, vymýšlejí si fórky, miniaturní herecké akce.
Oba koncertní mistři, pan Antonín Burda i pan Václav Zajíc, jsou pokaždé naší pátou hlavní postavou na pódiu. Oba jsou výrazné osobnosti, každý úplně jiný, ale ani jeden nezkazí žádnou legraci. Historicky mají oba na kontě jedny z našich nejpovedenějších scének. A samozřejmě, z hlediska čistě hudebního je Filharmonie jeden výborný orchestr, hrát s ním je veliká radost. Muzicírují, a to je nejvíc.
Filharmonii přinesl letošní rok velké open air koncerty i nového ředitele |
Studovala jste u velkých osobností kalibru Zdeňka Bílka či Jiřího Bělohlávka... Dostala jste nějaké rady, na které často vzpomínáte? „Úkolem dirigenta je pomáhat a ne škodit!“ Na tuhle větu myslím často, dokonale v sobě totiž obsahuje esenci dirigování: pomoct nastudovat skladbu z pozice člověka, který má k záležitosti kompletní návod, vytvořit komfort pro hráče, aby mohl hrát své party svobodně a naplno využít svoji vlastní muzikalitu, a v ideálním případě snad přinést k dobru nějaký dobrý nápad, energii. něco inspirativního, co výkon kolegů ještě pozvedne. A že ego umí držet pěkně zkrátka.
Můžete srovnávat kulturní šance na Slovensku a v Česku...
Samozřejmě v Čechách je výrazně víc možností uplatnění pro hudebníky víc orchestrů, divadel, muzikálová divadla, jazzové kluby, festivaly, operetní scény. Na Slovensku je toho jednak mnohem, mnohem méně a jednak se tam teď velice výrazně zkomplikovala situace i pro to málo, co tam je. Kolegové hudebníci, kteří na Slovensku žijí a pracují, často doslova bojují proti větrným mlýnům. To, že se doteď nevzdali, je obdivuhodné a velice si jich za to vážím. Nemají to lehké.
Kde se vám líp žije?
Odešla jsem ze Slovenska, když mi bylo čerstvých osmnáct. Se mnou do Čech odešel i můj manžel, také slovenský hudebník. Narodili se mi tu oba synové, mám tu práci i přátele. I když se na Slovensko ráda vracím jak pracovně, tak za rodinou a kamarády, v Čechách jsem doma.
Co vás čeká?
V nejbližších týdnech se chystám zavřít se do nahrávacího studia, kde se budu věnovat nahrávání filmové hudby. Také se těším na nadcházející spolupráci s filharmonií v Mariánských Lázních a jako dramaturg i dirigent se teď podílím i na několika nových projektech v Jihočeské filharmonii Čeká mne ještě do konce sezony nějaké zpívání, a také koncerty se salonním orchestrem Filharmonie Hradec Králové, kde si zase s chutí zadiriguji od klavíru. A pak už nás všechny čeká hlavně léto a slunce a na to se teď těším asi ze všeho nejvíc. Půjdu s sednout do lesa na pařez a chvíli budu poslouchat pouze ptáčky a ticho.
