Ráno začíná pro záchranáře v osm, hodinu před rozjetím sjezdovek. Kontroluje se spojení, stav okolních stanic v Říčkách a Čenkovicích. Krátká porada a v devět se jede na kontrolu sjezdovek.
„Potřebujeme vědět, jestli se na všechny svahy dostane skútr, což je nejrychlejší, ale na prudkém ledovatém svahu by to nemuselo být bezpečné. Museli bychom dolů svézt zraněného za lyžemi na kanadských saních,“ vysvětlujeme Jan Hepnar. Další důvod je prostý - lidé je často mají za informační službu a chtějí vědět, v jaké kondici sjezdovky jsou.
Někdy si nás pletou s obvoďákem
Lanovky se rozjíždějí. Procházíme turniketem a ještě než nám vlekař pomůže s kotvou, prohodí se záchranářem pár vět o zdraví své maminky. S Janem Hepnarem si tykají, na horách k sobě mají lidé blízko.
„Tady v Deštném chybí doktor, tak se nám často stává, že hlavně starší lidé si nás tak trochu pletou s obvoďákem. Nějaká babička nám volala, že už jí dva dny není dobře od žaludku. Pokud můžeme, jedeme se podívat, ale nakonec to stejně musí řešit lékař,“ říká Hepnar cestou na Studený vrch s úsměvem.
Se záchrankou ale horská služba spolupracuje už léta. Nejbližší sanitka rychlé pomoci je ve 22 kilometrů vzdáleném Opočně nebo v Rychnově nad Kněžnou. Záchranáři bývají u nehod, úrazů nebo akutních problémů první.
„Volají nás denně, často jezdíme do okolních vesnic k pacientům s cévní mozkovou příhodou, infarktem, případně náhlou zástavou srdce. Máme dva defibrilátory, jeden mobilní, jeden na stanici,“ objasňuje náčelník horské služby v Orlických horách Josef Hepnar. Shoda jmen není náhodná, v Deštném slouží tři zaměstnanci, dva jsou otec a syn.
Za hodinu máme projeté všechny sjezdovky v Deštném. „Dnes jsou svahy tvrdé, ale ne ledovaté, je tepleji, svah je naměklý, lze zasahovat všude kromě černé sjezdovky. Pokud máme čas, podíváme se i na hřeben, v jakém stavu jsou bílé stopy a kudy se co nejrychleji dostat třeba ke zraněnému běžkaři,“ říká Jan Hepnar.
Vracíme se na nedávno postavenou stanici. Vedlejší stará budova už je zbouraná a místo ní v centru střediska roste wellnes penzion. Nová stanice je moderní, čistá a prostorná. Další má horská služba v Říčkách a Čenkovicích.
„Deštenská stanice je nejfrekventovanější, tady nastálo slouží tři profíci. Celkem máme v horách sedm zaměstnanců, jednoho přibíráme na zimu a pomáhá nám také šestadvacet dobrovolníků,“ počítá náčelník Josef Hepnar.
V celých Orlických horách vyjíždí horská služba ročně k víc než tisíci případů, 80 procent zásahů je v zimě. Přitom od roku 2004 se počet zdvojnásobil.
„K úrazům vyjíždíme v jednom. Jsme na to zvyklí. Pokud potřebujeme pomoci s naložením zraněného, vždycky někdo pomůže. Když je to těžký případ, snažíme se jít ve dvou,“ říká Josef Hepnar.
V nejnáročnějším období mezi Vánoci a Silvestrem a o brněnských a pražských jarních prázdninách řeší až 10 úrazů za den.
Selfie se záchranářem
Teď je klidnější týden. Kolem jedenácté zazvoní telefon. Volá vedoucí lyžařského kurzu střední zdravotnické školy. Jedna z dívek si na běžkách zřejmě zlomila klíční kost. Jan Hepnar bere záchranářský batoh, oblékáme se a za dvě minuty se už pod houkající sirénou proplétáme mezi lyžaři vzhůru sjezdovkou.
Čtyřkolka vlekoucí kanadské saně se přehoupne přes Studený vrch a mezi běžkařskými stopami jede naplno. Mám co dělat, abych se na stroji udržel. Do Luisina údolí je to pět kilometrů.
„Trochu jsme blbli, ze srandy jsme závodili bez hůlek a spadla jsem na ruku a křuplo to,“ říká pobledlá studentka.
Jan Hepnar ji ruku zafixuje do šátku. Tentokrát je zásah klidný, budoucí zdravotnice odborně komentují práci záchranáře a nakonec si dokonce udělají se zraněnou kamarádkou na záchranářské čtyřkolce i selfíčko.
„Běžkařské úrazy nejsou tak časté, ale jsou daleko. Většinou jsme ale u nich do 15 minut. Tentokrát to bylo v pohodě. Ta dívka byla v klidu. Je to lepší, než když jsou lidi nervózní, bolí je to, jsou i naštvaní, že mají zkaženou dovolenou. Občas si zranění fotku udělají, je pro nás příjemnější, když úraz dokážou zlehčit. Spíš ale zažíváme vystresované rodiče. Co nám vadí, když jsou lidé na sebe zlí a na nás nepříjemní,“ míní Jan Hepnar.
Za deset minut jedeme dolů. Dívka je na čtyřkolce, dolů svážíme i dvoje běžky. Tentokrát sedím na kanadských saních s instruktorem kurzu Vojtěchem Lacmanem, který má pro záchranáře jen slova chvály: „Horská přijela velmi rychle, určitě do deseti minut od zavolání. Přístup naprosto perfektní, instruovali nás jak se máme chovat, bylo to naprosto skvělé, profesionální. Jednali vlídně a efektivně.“
Celý výjezd trvá půl hodiny. Dívka končí na ošetřovně a pak ji i jejího učitele odváží záchranka s podezřením na zlomenou klíční kost do rychnovské nemocnice.
Vyjet dokážeme do minuty
Chvíli klidu ukončí další zavolání. Tentokrát jde o zraněné dítě v nedaleké lyžařské škole. Jan Hepnar se rychlé obléká, otec Josef mu mezitím vyjede se čtyřkolkou. Do minuty odjíždí.
„Ke každému úrazu se stavíme, jako by šlo o život. Pokud to není akutní, vyjíždíme do dvou minut, pokud jde třeba o náhlou zástavu, jedeme do půl minuty,“ vysvětluje Josef Hepnar.
Zkuste si za 30 vteřin jen obout zimní šněrovací bory, obléct bundu, přilbu a rukavice. Pak si uvědomíte, v jak špičkovém čase dokáže horská služba vystartovat.
„Víc než 80 procent zásahů jsou úrazy na sjezdovkách. Kolena, zlomené ruce, otřesy mozku. Zbytek jsou běžkaři nebo spolupráce se záchrankou. Pátrací akce dnes už díky mobilním telefonům a GPS prakticky neznáme,“ říká Josef Hepnar, který u horské služby pracuje bezmála 30 let.
Jeho syn Jan se vrací se zraněným osmiletým chlapcem. Z nahlášeného zranění kolene je nakonec zlomená bércová kost.
„S dětmi je to emočně náročné. Co sám mám děti, víc to prožívám. Někdy je to těžké i s rodiči. Je to pochopitelné, mají strach a někdy to přenesou i na dítě, které zranění víc prožívá,“ míní po odjezdu sanitky třicetiletý Jan.
Odpolední rutinu vyruší ještě jeden zásah. Dospělý lyžař si po pádu vykloubil rameno. Blíží se čtvrtá a sjezdovky se vyprazdňují. Den končí kontrolou techniky, doplňuje se benzín do skútru. Zatímco Josef končí o půl páté, jeho syn Jan zůstává na stanici do devíti večer. V noci má pohotovost.
