Rozhovory s ochránci přírody bývají na jaře optimistické, plné života a očekávání mláďat v lesích, na loukách, polích či horách. Letos se však stáčejí k potížím, jež se vrší. Podobné je to i při povídání s Davidem Čípem, předsedou Českého svazu ochránců přírody JARO Jaroměř.
 |
Od sympatické ochrany čápů a jejich podpory nezištnou veřejností míří k vykreslení reality: „Budeme mít co dělat, abychom přežili. Už nyní řešíme, které lokality opustíme a co necháme vymřít.“
Čápi jsou v poslední době populární i díky přímým přenosům z hnízd. Má to i svá úskalí?
Je to stejné jako s ohněm, kamery jsou dobrý sluha, ale zlý pán. Díky nim můžeme zasáhnout, když se čapí mládě zamotá do provázku, který mu zaškrtí nohu natolik, že by o ni nakonec přišlo. Jde však o jednoznačný vliv člověka, který bychom se měli snažit minimalizovat. Kamery ukazují tvrdou realitu, kdy čapí rodiče nezřídka selektují některé potomky podle zákonů přírody. To už je pomyslná červená čára, za kterou by do těchto procesů člověk zasahovat neměl. Čápi mají už nejméně desítky tisíc let svá pravidla, ta mají důvod a smysl. Současně s tím ovšem kamery zvyšují popularitu u veřejnosti. Jsme rádi, že z peněz odeslaných na obnovu mokřadů v ptačím parku Josefovské louky letos budou profitovat nejen čápi, ale i další druhy ptáků, žab nebo užovek.
Už máte v záchranné stanici hotovou rozlétávací voliéru pro velké ptáky?
Bohužel, tohle ještě nějaký čas potrvá. Původně jsme ji chtěli vyrobit tak, aby vydržela napořád. Z dokumentace však vyplývá, že je to nad naše finanční možnosti. Stála by možná až o řád více, než kolik jsme na ni zatím získali. Třeba železo zdražilo o přibližně 120 procent. Navíc některé materiály už ani nejsou na trhu. Původně to měla být celokovová, pozinkovaná voliéra s bezpečnostním ochozem pro snazší zimní údržbu stropních sítí i lepší manipulaci při práci se zvířecími pacienty. Z těchto požadavků musíme slevit.
Co to znamená?
Ochoz si nemůžeme dovolit, takže budeme muset riskovat protržení sítí pod tíhou sněhu, věčný pozink nejspíš budeme muset nahradit pravidelným natíráním barvami na kov, což při agresivitě trusu dravců, sov a čápů není proti korozi ideální ochrana. Otázkou je, zda nebudeme muset snížit výšku voliéry, abychom ji vůbec dokázali nějak postavit. Peníze skládáme po tisícikorunách, za které jsme obzvlášť v této velmi těžké době vděční. Musíme se smířit s kompromisem a voliéru navzdory komplikacím dokončit co nejdříve, protože ji pro rehabilitaci ptáků opravdu potřebujeme. Hledáme proto šikovné zámečníky, kteří by nám předložili alespoň orientační cenové nabídky a my mohli začít stavět co nejrychleji.
Co dalšího letos chystáte?
Budeme mít co dělat, abychom přežili a udrželi všechny naše rozjeté činnosti. Doba je zlá a těžká pro všechny, natož pro dlouhodobě podfinancovanou ochranu přírody. Obávám se, že tento cíl se nám nepovede splnit.
Co tím máte na mysli?
Když se o některé populace vzácných druhů nebudeme starat my, nikdo jiný to neudělá. Kolegové z jiných organizací jsou na tom letos podobně. Snažíme se stejně jako vždy vhodnými kroky pomáhat hlavně těm nejvzácnějším druhům rostlin a živočichů, které nám v přírodě ještě zbyly. Bohužel se to daří jen částečně. O mnoha populacích dnes můžeme mluvit v minulém čase. Dramatická situace je například u některých druhů motýlů, obojživelníků, orchidejí nebo třeba atraktivních rostlin - hořců. Současně si však uvědomujeme, že kdyby nebylo nás, proces vymírání a ochuzování naší přírody by byl ještě daleko rychlejší.
Vaše činnost zasahuje i do zahraničí. Co tam děláte, když doma máte práce dost?
Snažíme se dělat to samé, co u nás. Podmínky pro financování jsou u nás mizerné, a tak se nám vyplatí pracovat v zahraničí. Peníze, které vyděláme, investujeme do tuzemské ochrany přírody. Poptávka po naší práci je v zahraničí paradoxně větší než u nás doma, více si nás tam váží. Díky tomu jsme dosud přežili. Zaměřujeme se zejména na ochranu hmyzu, což je sice na pohled málo atraktivní, ale pro přírodu nesmírně důležité. Hmyz je základní složkou fungování přírody a potravního řetězce.
Jaký je rozdíl mezi prací na západě a ve střední Evropě?
V Rakousku, Švýcarsku a Německu sice mají peníze, ale nemají odborníky a lidi ochotné pracovat v terénu. My Češi, Slováci či Poláci dokážeme improvizovat a zabrat, navíc máme odborníky. Cílem je dovézt na západ lidi a know-how, přivézt peníze a stabilizovat naši činnost u nás, na Slovensku, v Polsku, Rumunsku či Maďarsku. Snažíme se ji zkvalitnit i na východě, abychom postupně mohli stále více pomáhat i na jihu. Tam se shánějí peníze nejhůř.
Proč?
Nikdo nechce něco platit v pralesích, přestože to může být daleko důležitější než jinde. Třeba na Borneu potřebujeme sehnat 10 korun ročně na záchranu jednoho hektaru pralesa a ani to se nedaří. Je to zvláštní představa. U nás udržujeme lokality kosením nebo pastvou zvířat od 50 tisíc korun na hektar výše. Je to obrovský nepoměr. Potřebujeme tam pomáhat, ale sami jsme na hraně. V Indonésii se snažíme chránit pralesy, řeky a pobřeží v Zátoce nosatých opic, což je území o rozloze 450 kilometrů čtverečních. V Africe pomáháme chránit slony, kteří jsou klíčoví pro tamní ekosystém. Je skvělé, že lidé, kteří tam pracují část roku, potom jezdí k nám a můžeme spolu sdílet a přenášet zkušenosti.
O opatřeních v přírodě, po kterých jste dříve marně volali a které se týkají třeba vhodného zadržování vody v krajině či větší rozmanitosti při pěstování plodin, se hovoří už i na úrovni vlády.
Doba se mění, programové prohlášení vlády je k ochraně přírody nebývale vstřícné. Je cítit, že by se problémy, se kterými se potýkáme, mohly posunout k lepšímu. Dějí se věci, před kterými jsme varovali, a lidé si to pod tlakem okolností uvědomují. Začíná být cítit vůle to řešit.
Že bychom se přece jen dostali do optimističtější polohy?
Jsou k tomu však potřeba odborníci, protože pokud nebudou, mohlo by se to chytit za špatný konec. Vzpomeňte si na zkušenost s agropalivy, která se úplně zvrhla. Hrozí, že se kvůli Green Dealu začnou zase vymýšlet nesmysly. Už se objevily plány na zalesňování savan v Africe, což je naprosto nesmyslný projekt. Bez odborníků začíná být přístup k této problematice hrozně amatérský, byť třeba zdánlivě dobře myšlený. Snad se z toho zase nestane byznys s podporou státu. Je to jako v přírodě, všechno musí být vyvážené, a to se týká i financí. Ale cítíme, že by po nás konečně mohla být nějaká poptávka. Zdá se, že se věci lámou a obrací, což je super.
To už zní lépe. Neopustilo vás za ta léta nadšení, které je patrně pro vaši činnost podmínkou?
Máte pravdu, je to čím dál těžší, ač nás hřejí všechny dílčí úspěchy pro přírodu – a že jich nebylo málo! Bohužel však i nadále boj o záchranu přírodní rozmanitosti a vůbec přírody prohráváme. To vše podporuje frustrace z toho, že pro mnoho lidí je „ochranář“ sprosté slovo, ačkoli se snažíme chránit přírodu nejen pro ni samotnou, ale i pro člověka, a to včetně ochrany člověka před sebou samým. V neposlední řadě hraje roli i to, že být profesionálním ochráncem přírody znamená nejen odvést obrovské množství dobrovolné práce v podmínkách, ve kterých by dokázal pracovat jen málokdo, ale také být projektovým manažerem, personalistou, fundraiserem, píáristou, tiskovým mluvčím, lobbistou, terénním pracovníkem, vědcem, bagristou, fotografem a mnohdy i účetním a psychologem v jednom.
Jaký vliv na přírodu měla pandemie koronaviru?
Pokud bychom měli odhlédnout od lidských tragédií a měli se dívat čistě nezaujatě pouze na přírodu, vidím více negativ než pozitiv. K už tak velkému znečištění přibyly po celé planetě miliardy vyhozených roušek, plastových rukavic a dalších ochranných pomůcek. Mnoho výrobků pandemie znehodnotila a musely být vyhozeny bez užitku. Místy zkolabovala ekoturistika, při uzávěrách lidé brali přírodu útokem. Co v první chvíli vypadalo pozitivně, například snížení počtu letů, se však později ukázalo spíše jako další tragédie, to když letadla létala i nadále, ale bez pasažérů. Na druhou stranu by se jistě našla i nějaká pozitiva, například zvyšování soběstačnosti. Ukázalo se, že dovážení čehokoli z druhého konce planety není ideální nejen pro přírodu, ale ani pro nás.
V současné době svět žije válkou na Ukrajině, sledujeme příběhy lidí, které zasáhla. Co těžké boje znamenají pro zvířata a přírodu?
U války je to podobné jako s covidem – obrovská tragédie lidí, domácích zvířat, ale samozřejmě i těch divokých. Souvisí s tím obrovské znečištění, znehodnocení materiálů, potravin, vody, vzduchu, zamoření odpadem včetně zvíření radioaktivního prachu v Černobylu. Pozitivních věcí pro přírodu na válce opravdu mnoho není. Ale tak jako s covidem i tady by se asi také dalo něco najít, třeba výbuchy munice jistě vytvářejí tůně pro žáby a vážky, to dobře známe i z našich vojenských cvičišť. Ale i když mám žáby rád, válčení je asi ten nejpitomější způsob jejich podpory.
Název Jaro původně byla zkratka Jaroměřští ropáci, patrně podle filmu Jana Svěráka, který získal studentského Oscara. Jak na snímek o fiktivním zvířeti milujícím zplodiny z výfuků vzpomínáte?
Film byl velice inspirativní, a proto jsme se po něm pojmenovali. Ještě před námi vznikla kampaň Ropák roku, ale ta našemu názvu poněkud zavařila. A proto jsme raději jen Jaro...
