Hrála v Hradci Králové téměř půl století, ať se už zdejší divadlo jmenovalo Krajské oblastní, Vítězného února, nebo Klicperovo. Jako devatenáctiletá dívka z Prahy se v Hradci objevila v roce 1949, když tu její manžel, režisér a pamětník venkovských štací František Bahník zakládal soubor.
„Můj manžel – bohužel už mezi námi není – si tohle divadlo vymyslel. Byla tu sice budova, ale stálý soubor chyběl. František totiž režíroval v Pardubicích, kam každý den musel dojíždět vlakem. Brzy ho to přestalo bavit, tak si řekl: ‚Proč by Hradec nemohl mít stálé divadlo?‘“ vyprávěla.
„A tenkrát to šlo, manžel zašel za tehdejším předsedou krajského národního výboru a ten mu navrhl, ať sestaví rozpočet a pomalu shání ředitele,“ vzpomínala herečka, jedna z posledních své éry.
A vzpomínala ráda i na kolegyně a přítelkyně, které odešly, třeba na Jarmilu Cmíralovou nebo Jiřinu Jelenskou.
„Doufám, že se příště nebudete vyptávat na mě,“ loučívala se, kdykoliv jsem jí zavolal kvůli nekrologům.
Vystudovala hereckou konzervatoř, už za studií hostovala v Národním divadle a spolupracovala s Karlem Högerem, Františkem Filipovským nebo Jiřím Voskovcem. Když se ocitla v Hradci, bylo jí osmnáct.
Poslední rozloučení s herečkouPoslední rozloučení s Dagmar Felixovou bude v úterý 19. dubna ve 13 hodin ve smuteční síni v královéhradeckých Kuklenách. |
„To má člověk jiný pohled na svět. Bylo však pár let po válce a všechno bylo na lístky. Ještě předtím jsem byla ve svém prvním angažmá ve Slaném, vlastně poprvé od maminky, takže jsem se málem nedokázala uživit,“ vyprávěla pro MF DNES, když slavila pětasedmdesátiny.
Tři představení denně
Hodně se hrála česká i světová klasika, později vždycky v listopadu povinná sovětská hra.
„Bylo to jiné než teď. Nebyl fundus, kulisy a kostýmy se teprve vyráběly. Hlavně se přestavovala budova. Když jsem přišla, byla původní už rozkopána, všichni jsme tvrdě brigádničili, aby se vůbec mohlo hrát,“ vyprávěla Dagmar Felixová.
„První premiérou byla Magdalena Dobromila Rettigová od Jiráska a pak jeho Lucerna. Plánovalo se, že se Lucerna bude hrát každých deset let. Klicpera jako autor nebyl příliš oblíben, ale hrát se musel, vždyť se divadlu říkalo Klicperovo. Vedle Tyla a Jiráska však jeho hry byly spíše jen hříčkami,“ říkala.
Doufám, že lidé opět pochopí, že je lepší prožít si velké city v divadle než hledět na prázdnou show.
Dagmar Felixováherečka
V hledišti bylo plno. „Publika chodilo strašně moc, často se hrála i tři představení denně, dopoledne a odpoledne pohádky a večer představení pro dospělé. Ti, kdo nehráli na hlavní scéně, byli denně na zájezdu. Nezapomeňte, že po válce byl velký hlad po všem, kde se lidi mohli scházet, nebyla televize. Hráli jsme po malých vesničkách, později se obecenstvo sváželo do Hradce. Byl hlad po českém slově i české klasice, tu tenkrát lidi milovali, nebyli tak zhýčkaní televizí,“ uvedla.
Hrávali na Kunětické hoře i v zámku v Opočně
V divadle se vystřídala řada ředitelů i režisérů. V polovině 50. let začala asi nejslavnější éra, když nastoupil režisér Milan Pásek.
„Zažila jsem dvě slavné éry, Páskovu a Grossmanovu. Pásek tu dělal spoustu zajímavých, velmi objevných a pro obecenstvo poměrně náročných inscenací. Postavil třeba scénu na orchestřiště a lidé seděli dokola v hledišti a na jevišti. Pro nás to bylo zajímavé, protože nemůžete být dlouho zády k žádné straně, avšak diváci se zpočátku báli, protože na sebe viděli,“ vzpomínala.
„Také se hodně hrálo na zámcích a v přírodě. Na Kunětické hoře lezl Romeo za Julií na balkon po opravdovém provazovém žebříku, při Richardu III. na Opočně chodily po ochozech zámku stráže. Mělo to krásnou atmosféru, i zvuk byl jiný, když do toho zafoukal vítr. Nepamatuju se, že bychom nějak moc rušili představení kvůli počasí, asi bývalo hezky,“ říkala pobaveně.
A na které role nejraději vzpomínala? „Bylo jich tolik! Odehrála jsem celý shakespearovský repertoár, ale měla jsem moc ráda také všechny venkovské Aničky a Bětušky, ať už to byla Lucerna, nebo Maryša. Milovala jsem třeba Anku v Jánošíkovi,“ vyprávěla.
Co by bylo Národní bez nás?
S manželem v Hradci zažila spoustu herců, kteří se pak proslavili ve filmu či v pražských divadlech: „Vždycky jsme říkali, že bez nás by nebylo Národní divadlo tím, čím je dnes. Hradcem za nás prošli Ladislav Mrkvička, Jiří Štěpnička, Petr Svoboda, Stanislav Zindulka, Svatopluk Matyáš či Kateřina Burianová.“
Dagmar Felixová z divadla odešla na počátku 90. let, chvíli však ještě zůstala věrná zdejšímu Českému rozhlasu.
„V šedesáti jsem šla do penze, ještě jsem něco dohrávala a objevila se i v Morávkově Její pastorkyni. Šla jsem dobrovolně, myslím, že se to nemá přehánět. Odchody bývají těžké, ale je to zdravé. Nemám ráda, když vidím starší kolegy, které málem na jeviště musí přivézt. Pak po nich nezůstane památka z jejich vrcholu, lidé si je zapamatují jako pajdavé staříky. To jsem nechtěla. Jistě, někdo je třeba i v pětaosmdesáti na vrcholu sil, jako třeba Radovan Lukavský, ale to je spíše výjimka. Má se odcházet zavčasu,“ říkala.
Mám dost své fantazie, hodnotila novou dobu
Dál sledovala divadelní dění, ale na představení chodila málo.
„Je to něco úplně jiného než za nás. My jsme ctili nade všechno autora, pro nás bylo největší ctí dobrat se toho, co chtěl říct, a sdělit to publiku. Myslím však, že se zas vrátí doba, kdy bude pánem na jevišti herec, a ne režisér – i když ten je pánem vždycky, ale neměl by z toho čouhat. My měli zásadu, že režisér nemá být vidět, že nejlepší je ten, kterého nevidíte, a přesto jde o báječné představení,“ tvrdila.
„Někdy mám v hradeckém divadle pocit, že by jim stačily loutky a trochu kouře. Jako divák to už nepotřebuju, mám dost své fantazie. Samozřejmě je jiná doba, jiné mládí i jiná výchova, divadlo se musí přizpůsobit videoklipům i zábavě, kterou dává televize. Doufám, že lidé opět pochopí, že je lepší prožít si velké city v divadle než hledět na prázdnou show,“ pravila.
Nezapomenutelná Manon, tvrdí režisér Českého rozhlasu Pavel KrejčíS Dagmar Felixovou jsem se poprvé setkal v květnu roku 1975. Krátce po mém nástupu do Českého rozhlasu Hradec Králové mě s ní seznámil můj tehdejší šéf Igor Froněk. A bylo to setkání osudové. Dáša, jak jsem jí mohl říkat, byla mou první hlasovou lektorkou. A lektorka to byla skvělá. Když jsem po několika letech začal v rozhlase režírovat, její rady a herecké zkušenosti se mně náramně hodily. Vždyť Dáša vytvořila na jevišti Klicperova divadla od roku 1949 stovky vynikajících rolí. Na její Manon Lescaut vzpomínají pamětníci dodnes. Pro svůj neopakovatelný charismatický projev s velkým citem pro mateřský jazyk byla jako stvořená pro rozhlasovou práci. Před mikrofonem patřila k opravdovým hvězdám. S Českým rozhlasem Hradec Králové spolupracovala téměř 40 let, a to v rozhlasových hrách, četbách, povídkách, publicistice i kabaretech. Naše poslední setkání v rozhlasovém studiu bylo při práci na pohádce Marie Kubátové – Případ Pohádková babička, kde Dáša v roli babičky excelovala, však si ji i sama spisovatelka moc pochvalovala. Rozhlasové role Dagmar Felixové zdobí „zlatý fond“ Českého rozhlasu. S Dášou Felixovou nás pojilo dlouholeté přátelství, obdivoval jsem její herecké umění, názory na svět, úctu k práci druhých a pokoru před životem, který tolik milovala. (mar) |
