Přitom Bratry Karamazovy už zkusil kde kdo, od Schormova Zábradlí přes Scherhauferův a Morávkův Provázek až po Dejvické a Činoherní klub. Hradecká verze není realistickou činohrou ani zběsilou erupcí afektů, jako by oba tvůrci Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský pořád nad sebou cítili ochrannou i varovnou ruku svého profesora, drakovského Josefa Krofty.
Věrni svému poetickému rukopisu jevištních obrazů vystavěli strhující skrz naskrz ruské drama, v němž nic není zbytečné. Klasika viděná současnýma očima pohlceného čtenáře, jemuž nikoliv (na štěstí) v horečce, ale v jen zážitkem zvýšené teplotě i tlaku létají hlavou věty, situace, celé odstavce a hlavně veškerý zmar, běsi a prokletí hrdinů Dostojevského.
Diváky však může mást, proč si herci pohrávají se Sputnikem nebo proč starý mnich Zosima ztělesněný zdrženlivou Zorou Valchařovou Poulovou na smrtelné posteli brouká hit Sonnyho Bona Bang Bang (My Baby Shot Me Down). Sovětský bigbít dává představení rytmus a dynamiku, ale mohlo by v programu být, odkud se to vzalo. Avšak klobouk dolů před dramaturgickou prací SKUTRů i Ladislava Nunváře, kteří epos zhustili do půl třetí hodiny, aniž by utrpěla srozumitelnost a nikterak jednoduchá a především vyhrocená přediva vztahů.
Slušivé kostýmy odrážejí carskou eleganci i bídu ruské duše
Kde není Boha, vše je dovoleno, avšak ďábel nemusí mít ocas ani rohy. Stačí bílá, odspodu černající prostorná scéna Jakuba Kopeckého s ohromným lustrem se symbolem kříže, bílé podlážky a obří kamna, místy až příliš popisně „dštící síru“, malé břinkavé piano. A to vše drží sugestivní muzika Petra Kalába.
F.M. Dostojevskij: Bratři KaramazoviKlicperovo divadlo Hradec Králové Režie: Duo SKUTR Scéna: Jakub Kopecký Kostýmy: Simona Rybáková Hudba: Petr Kaláb Hrají: Fjodor Pavlovič Karamazov - Jiří Zapletal Dmitrij - Jan Sklenář Ivan - Miroslav Zavičár Aljoša - Sebastian Jacques Smerďakov - Jakub Tvrdík Otec Zosima - Zora Valchařová Poulová a další |
Slušivé kostýmy Simony Rybákové odrážejí carskou eleganci i mimoděk bídu ruské duše a musí být pro samotné herce požehnáním, neboť ti v nepřetržitém živém obrazu přetlaku vášní hrají jak z partesu. Odevzdaně a přesně po duchu autorů. Jiří Zapletal takovou roli, jako je starý Karamazov, vyhlížel už dlouho a odevzdává ji suverénně a s grácií.
Bezcharakterní, neustále pod parou a chlípný, o to odpornější, že vládne jevišti osobnostním kouzlem a nadhledem. Rovnocennými partnery mu jsou Jan Sklenář v roli oficírského floutka Dmitrije a Miroslav Zavičár coby zakřiknutý intelektuál Ivan.
Ondřej Malý jako chudý, leč hrdý štábní kapitán
Zatímco Sklenář od počátku ovládne scénu s vervou sebestředného zoufalce, Zavičárův hrdina s kruhy pod očima trpělivě a útrpně čeká na své okamžiky, z nichž mrazí. Znamenité výkony podávají i Jakub Tvrdík jako rasputinovský Smerďakov či Ondřej Malý jako chudý, leč hrdý štábní kapitán Sněgirjov, jehož příběh s umírajícím synem vrací lidský dotek do nelidského bolestivého pekla Karamazových.
Hostující Sebastian Jacques dal nejmladšímu Aljošovi čistotu, nejistotu i dojemnost, dalším skvělým hostem je Anna Fialová v roli Gruši, přitažlivé, byť uválené milenky Dmitrije i jeho otce, jíž stačí pár kroků a jeden pohled, aby budila soucit, žádostivost i odpor. Bylo by nespravedlivé opomenout sošnou Sáru Venclovskou, povznesenou Martinu Novákovou či dětsky krutou Týnu Andělovou Průchovou v rolích Kateřiny, matky a Lízy.
Bratři Karamazovi nejsou divácky snadnou podívanou, to otevřené a aktuální rány, jež si lidé působí až se zvrácenou rozkoší, ani být nemohou. Přesto přinášejí úlevnou naději, i když se publikum pod tlakem emocí může v první půli cítit jako onen sivý Čtenář Dostojevského ze slavného obrazu Emila Filly.
